Filip Blažek: Když všichni nepracují na sto procent, tak ani celek nemůže fungovat

Filipe, jak se budeš ohlížet za jistě zajímavou sezonou?
Ročník 2016/2017 začal překvapením, když mě trenér Prášil povolal do přípravy A-týmu. Bylo to hodně náročné. Tempem hry a po silové stránce to bylo na úplně jiné úrovni než mládežnický fotbal. Nasbíral jsem i nějaké minuty na hřišti, ale především hodně nových zkušeností. Ve starším dorostu se nám nepovedl podzim. Měli jsme mladý tým plný hráčů ročníku 1999 a hráli jsme proti starším klukům. Než jsme si na to stačili zvyknout, dostali jsme pořádně nafackováno. Po polovině sezony přišlo zlepšení. Otrkali jsme se. Už jsme věděli, co od toho čekat a jak si na hřišti počínat. Začali jsme víc spolupracovat a jako tým jsme se stmelili. Morálka se hodně zvedla, což bylo velmi důležité.

Třešničkou na dortu musel být první třetiligový gól v utkání Písku v Zápech, který byl navíc pro výsledek utkání velmi důležitý...
Poslední zápas za áčko byl super. Byl to úžasný pocit. Dát gól, zvlášť když v tom utkání pomohl k výhře týmu. Byl to pro mě hodně cenný okamžik.

Vzpomeneš si i na jiné vyčnívající okamžiky skončeného ročníku?
Zápas U19 s Motorletem doma, když Martin Říha dokonal přímo z rohu v posledním okamžiku obrat na 2:1, byl nezapomenutelný. Šli jsme za tím až do poslední minuty a nakonec se nám to povedlo. Jako protipól pak může působit duel s Libercem, kdy jsme naopak my inkasovali v závěru. To jsou dvě utkání, která měla opačnou příchuť. Na euforii po vyhraných zápasech se samozřejmě vzpomíná mnohem lépe.

Objevíš se v přípravě áčka i před novou sezonou Fortuna ČFL?
Zatím nemám žádné informace o tom, zda i tento rok naskočím do přípravy A-týmu.

Kdyby se naskytla možnost vybrat si, byla by to devatenáctka, nebo A-tým?
Když mám šanci zahrát si třetí ligu, mám z toho samozřejmě obrovskou radost. Kdyby byla možnost, vybral bych si áčko, ale bylo by to zase na úkor zápasového vytížení. V devatenáctce je herní praxe nesrovnatelně větší, ale dospělý fotbal je na druhou stranu zase na úplně jiné úrovni.

Přijde nová kategorie U18, v níž mohou hrát i starší fotbalisté a v případě nekolidujících termínů samozřejmě ČLD U19. Zápasová praxe by tak nemusela utrpět...
Pokud se jednotlivé kategorie nebudou termínově střetávat, určitě by to mohlo být jedno z možných řešení. Také záleží na časové náročnosti, protože mě mimo jiné čeká maturita a příprava na ni bude hodně náročná a zajímavá.

Pokud se na to podívám ještě z druhé strany, jaro bylo z pohledu staršího dorostu velmi vydařené. Tým musí mít velkou motivace potvrdit, že nešlo o náhodu. Nebyla by z určitého pohledu škoda, nebýt toho součástí?
Jsou tam kluci, s nimiž hraji v podstatě celou dobu. Máme dobrou partu a s jarním zlepšením přišla i obrovská motivace. Máme chuť hrát na úplně jiné úrovni a posunout se minimálně do středu tabulky. Kdo by ale nechtěl hrát seniorskou ligovou soutěž?

V zimní přestávce nahradil na pozici hlavního trenéra týmu U19 Jindřicha Dejmala Rostislav Grossmann. Jaká to byla změna?
Oba trenéři mají naprosto odlišný přístup. Jaro bylo hodně o křiku, což je v určitých směrech dobře, protože to některé kluky může motivovat a ten hráč pak na hřišti nechá všechno. Výjimkou však nemusí být ani opačný efekt, tedy demotivace. Pan Dejmal byl mnohem klidnější. Jarní smršť pana Grossmanna mě osobně motivovala, ale měl jsem rád i trenéra Dejmala. Hodně se mnou probíral věci před zápasem a řešil taktiku. Byl jsem víc zapojený do jeho práce. Na hřišti jsme hráli hodně podle toho, jak jsme to cítili. Hra na jaře pak byla pod větší trenérskou kontrolou.

Nový trenér chtěl pozitivně zapůsobit na psychiku týmu, který na tom po podzimu nebyl dobře. Jak to udělal?
Určitě to chce ze začátku dobrý výsledek a urvat nějaké body, což tedy porážka s Kladnem 0:4 určitě nesplnila. Naštěstí nás nepoložila. V dalším průběhu jara jsme si uvědomili, že to jde. Pomohly nám i dobré výsledky proti silným soupeřům a podařené zápasy venku. Nevím, zda to bylo v tom řvaní, ale trenér určitě ví, jak na nás.

Když už jsme se dotkli školní docházky. Jak je na této úrovni složité skloubit školu a sport?
Na střední škole zatím nepociťuji problémy. Sport a školu lze určitě skloubit. Předpokládám ale, že čtvrtý ročník už bude trochu náročnější, protože budeme mít delší vyučování, které by mohlo kolidovat s tréninky. Toto budeme muset nějak vyřešit. Do maturity bych měl vše v pohodě zvládat a pak se uvidí. Přespříští rok přijde vysoká škola, kde to i z pohledu dojíždění bude ještě náročnější.

Jakou školu budeš chtít studovat? Bude z oblasti sportu?
Nebude sportovního zaměření. Přemýšlel jsem nad tím, ale trenér ze mě nejspíše nebude. Mám představu věnovat se jazykům a mezinárodnímu obchodu.

Dlouhou dobu jsi hrál na postu obránce, v této sezoně jsi se však velmi často pohyboval v útoku. Jak k tomu došlo? Jaký post máš raději?
Když koukáte na malé fotbalisty, vidíte většinou velký shluk hráčů, který se honí za míčem a snaží se ho procpat na druhou stranu. Já jsem zůstával vzadu a záleželo mi spíše na tom, abychom gól nedostali, než abychom ho dali. Trenéři mě pak automaticky začali stavět dozadu. Když jsme se dostali až do dorostenecké kategorie, pan Ptáček mě několikrát v posledních minutách vyzkoušel v útoku. Mě se tenkrát podařilo dát několik gólů a on mě začal do útoku stavět pravidelně. Vepředu se mi dařilo, ale momentálně mám pocit, že nemám takovou jistotu a nemůžu se rozstřílet. Zároveň mám podobný pocit v obraně, takže vlastně nevím, kam aktuálně patřím.

Trenér Rostislav Grossmann v našem rozhovoru zmínil, že v kategorii staršího dorostu dochází u hráčů ke zlomu. Někteří se fotbalu chtějí věnovat profesionálně, jiní u něj zůstávají jako u koníčku. Mezi jakou skupinu budeš patřit?
Uvidím podle toho, jak dopadne škola. Především kombinace vysoké s fotbalem. Kdybych šel do Prahy, vracel bych se pouze na víkend, což by bylo složité. Možností by mohlo být působení v některém z tamních celků. Zatím do fotbalu dávám všechno a stále mě baví.

A kdyby přišla nabídka z píseckého áčka?
Já beru vzdělání jako základ. Z gymnázia musím bezpodmínečně pokračovat dál. Kdyby se mi v pětadvaceti letech něco stalo, přišlo by nějaké komplikované zranění, měl bych problém hledat zaměstnání, kdybych zanedbával a upozaďoval školu. Dokončit vysokou školu je pro mě nutnost.