Klubová ikona Jan Chotovinský končí: Na Táborsko budu vzpomínat jen v dobrém

Jak dlouho v tobě uzrávalo rozhodnutí opustit Táborsko?
Musím říct, že to ve mně začalo hlodat po loňské sezoně, kdy jsme s béčkem Táborska třetí ligu s vypětím zachránili. Někteří kluci odešli do Rakouska, což mě překvapilo. Pokud to řeknu trochu expresivně, tak zdrhli… Dost mě to mrzelo. Pak jsem si řekl, že budu s novými mladými spoluhráči pokračovat, že to ještě zkusím. Chvíli to klapalo, ale pak se přece jen projevilo, že je mezi mnou a spoluhráči věkový rozdíl. Navíc už herně nestínám tak, jak jsem dříve stíhal. Třetí liga je strašně rychlá. Před jarem jsem si řekl, že to bude můj poslední půlrok, že tady chci skončit. Teď je opravdu řada na mladých, aby to převzali.

Jaké jsou pocity bezprostředně po domácí derniéře tvé modrobílé kariéry?
Čekal jsem, že budou trošičku lepší, že se Štěchovicemi vyhrajeme nebo uhrajeme alespoň bod. Loučení doma mohlo být veselejší. Bohužel jsme prohráli. Takže je to taká smutná tečka na konci této sezony.

Jak budeš na Táborsko vzpomínat?
Jedině pozitivně. Od patnácti let jsem nebyl v jiném klubu, počítám do toho Sezimovo Ústí a Táborsko. Zažil jsem tu roky, na které nikdy nezapomenu. Byla to spousta let… Tady jsem vyrostl, zdejší trenéři mě doslova vychovali. Devadesát devět procent sezon bylo dobrých, až tato poslední se moc nepovedla. Jinak byla každá sezona úspěšná, až teď padáme. Jinak jsem tu zažil spíše postupy. Teď zažívám jediný svůj pád, ale nutno říct, že ČFL byla pro tak mladý tým možná moc těžká.

Když jsi nakoukl před lety do kabiny A týmu Spartaku MAS Sezimovo Ústí, už byl v divizi, ne?
Už rok přede mnou hrálo áčko Sezimáku divizi. Poprvé se zachránilo jen tak tak. Já přišel do druhého ročníku divize. To jsem se jen tak oťukával, trénoval nás pan Vavroch. Více jsem chodil hrát za béčko I. A třídu. V áčku to bylo tehdy éra Roberta Kochlöfla, Pavla Veseckého, Petra Šulce, rok na to pak přišel známý Michal Seman. Z dorostu jsme se do kádru áčka dostali jen dva - já a Marián Horka. Když si na to vzpomenu, byli jsme jako mladí „biti“. Nosili jsme pití, vytírali jsme šatny. S odstupem času na to rád vzpomínám, protože dneska už nic takového není.

Pak koupilo Sezimovo Ústí třetí ligu od Prachatic, ale ty jsi měl životní odbočku…
Odjel jsem tenkrát na rok studovat do Turecka. Vrátil jsem a hned jsem se zranil. Rok jsem stál, protože jsem si v přípravě přetrhl křížové vazy. Vlastně to nebyl celý rok, asi tři čtvrtě. Až pak jsem začal znovu hrát, ale vyloženě třetí ligu jsem tehdy nehrál.

Po spojení někdejších rivalů hraje Táborsko druhou ligu. To už je hodně vysoko…Máš vlastně nějaké druholigové starty?
Moje starty ve druhé lize se dají spočítat na jedné ruce. Jeden. (smích) Tenkrát v A týmu řádila epidemie neštovic. Trenér Zákostelský neměl kam sáhnout, tak povolal hráče z béčka. Tehdy nastoupilo v základu pět lidí z rezervy proti Sokolovu. Prohráli jsme 1:2, dostali jsme gól v poslední minutě, kdy jsme hru otevřeli. Chtěli jsme moc vyhrát.

Za svůj největší úspěch asi budeš považovat tažení B týmu Táborska, které před dvěma lety mužstvo postoupilo z divize do ČFL?
Je to tak. To byl ročník, kdy se všechno dařilo. Měli jsme skvělou partu, hráli jsme dobrý fotbal. Výsledky byly. Bylo to parádní. Oslavy pak byly skvělé. Na to budu vzpomínat celý život.

Divák tě má zafixovaného jako bojovného obránce, hrál jsi někdy na jiném postu?
V mladším dorostu, když jsem přišel do Sezimáku, jsem nastupoval v útoku. Do staršího dorostu jsem už ale šel jako pravý bek. Útočníků bylo hodně, a tak ze mě trenér Vanko udělal beka. Dopředu jsem se už nikdy neposunul.

Na zádech jsi nosil na obránce neobvyklé číslo 11, které patří spíše útočným hráčům. Proč?
Už v začátcích v žácích v Borotíně na mě to číslo zbylo. Na Sezimáku na mě první rok také zbylo. Pak si ho někdo vzal, ale v chlapech se ke mně vrátilo. Zase ho nikdo nechtěl, leželo v bedně. Od té doby ho mám pořád.

Určitě se neurazíš, když řeknu, že kdyby se fotbal hrál jen hlavou, tak jsi možná hrál třeba za Real Madrid.
Bohužel pro mě se fotbal hraje taky nohama… (smích). Možná, že jsem měl předpoklady pro dobré hlavičkování. Mám to asi dané, odmala jsem dělal různé skokové závody. Do výšky, do dálky, asi odtud mám základy.

Bude ti letos 34 let, takže nemáš zase tak vysoký věk. Co s fotbalem dál, na co si troufáš?
Pokud bych se fotbalu na této úrovni věnoval v mých letech na sto dvacet procent, možná bych mohl pokračovat. Ale už toho bylo moc - z práce na trénink, pak domů. Vše čtyřikrát týdně. Je to obrovsky náročné. Když je člověk mladý, tak to ještě jde, ale čím je starší, tím je to obtížnější. Teď jsem si řekl, že dokud budu zdravý, někde fotbal hrát budu – jestli vyjde něco v Rakousku, šel bych tam.

Klub FC MAS Táborsko stojí na novém začátku, protože ho opustil většinový majitel a musí se naučit žít ve skromných podmínkách. Jak vidíš budoucnost Táborska?
Strašně důležitý bude první rok. Když se klub podaří stabilizovat, věřím tomu, že se tu bude hrát druhá liga i nadále. Doufám, že se to podaří.

Táborsko i v rámci úspor teď bude více než kdy jindy sázet hodně na mladé hráče. Co bys jim vzkázal?
Ať třeba po prvním roce, kdy nebudou tolik hrát, nehážou flintu do žita. Béčko mužů bude hrát krajský přebor, což není snadná soutěž. Já jsem kdysi začínal v I. A třídě a dostal jsem se až do třetí ligy. Ať nevěší hlavy, že budou hrát krajský přebor, šanci dostat se do áčka teď mají velkou, zvláště když si klub aktuálně nemůže dovolit přivést drahé zkušené fotbalisty.

Po Benátkách se za tebou zavřou dveře v FC MAS Táborsko. Už cítíš smutek?
Když koukám na to hřiště (rozhovor vznikl na stadionu Svépomoc v Táboře), tak trochu jo.