David Pichlík absolvoval posledních pár minut v A-týmu Písku a přidal gól za béčko

Jaké pocity vás provázely při odchodu ze hřiště?
Uvědomil jsem si, že ty roky s fotbalem byly hezké. Loučení jsem si užil spolu s lidmi.

Pro ortodoxního stopera bylo hodně těžké nastoupit na hrotu?
Cítil jsem se úplně hrozně. Nikdy jsem to nehrál. Občas tam člověk jde v 85. minutě a nějak se tam motá, ale když hraju vpředu od začátku, tak nevím, kde se mám pohybovat. Bylo to vyloženě jenom pro lidi.

V pozici vysunutého útočníka jste měl premiéru?
Od začátku utkání to tak bylo určitě.

Před opuštěním hrací plochy jste se dočkal vedoucí trefy, ale autorství vám nepatřilo. Skóroval Martin Voráček.
Byl by to sen dát gól při loučení v ČFL, ale nevadí. Ať ho dají jiní, hlavně když se povede výsledek (Písečtí nakonec zvítězili po penaltovém rozstřelu – pozn.) 

Vaše rozlučka je definitivní?
Odpoledne si ještě zahraju za béčko a to bude definitivní konec s fotbalem.

Co máte potom v plánu?
Budu věnovat rodině.

A sport?
Po sportovní stránce nechystám momentálně nic. Máme malého kluka. Budu se mu věnovat. Až doroste do věku, kdy už bude moct kopat, tak s ním třeba začnu pracovat trenérsky.

Takže vás čeká jenom civilní profese?
Jenom zaměstnání a po práci jenom rodina.

Ohlédnutí za kariérou je pro vás příjemné?
Možná, že se dalo něco udělat jinak, ale každopádně bych to neměnil. Byly to krásné roky, užil jsem si to.

Většinu sezon jste prožil v píseckém dresu?
Začínal jsem na Hradišti. V sedmnácti nebo osmnácti jsem se přesunul do Čížové, kam mě vytáhl pan Mišiak. Tam jsem strávil čtyři divizní roky. Pak jsem se přesunul natrvalo do Písku. Teď uzavírám patnáctou sezonu.

Asistoval jste u vzestupu A-týmu z krajského přeboru až do třetí ligy, že?
Ano, u toho jsem byl. Postoupilo se z kraje do divize, pak se spadlo. Takhle to fungovalo pár let. Pak jsem se přesunul do béčka, které předtím kleslo až do B třídy a každý rok jsme postupovali až do kraje. Dodnes béčko hraje kraj.

Neměl jste ambice udržet se déle v áčku?
To bylo za trenéra Staroby, který si přivedl svoje lidi. Každý trenér má svoje lidi, na které sází. Nedostával jsem tolik šancí, takže jsem se postupně přesunul do béčka, kde byla parta píseckých kluků a tam to fungovalo normálně. Ambice už pak nebyly. Když má člověk rodinu a zaměstnání, hraje už jenom pro zábavu.

Loni jste si přesto zkusil ČFL?
Tak, tak, dostal jsem takovou odměnu od trenéra Prášila. Už ani nevím, proti komu jsme hráli, ale zvítězili jsme vysokým rozdílem. Nastoupil jsem taky asi na deset minut.

Můžete označit nejzajímavější moment své kariéry?
Pro mě to byl asi každý vstřelený gól. Něco jsem dal z penalt a většinou jsem skóroval ze standardek, takových těch dorážek po rohovém kopu, ale ze hry, abych vyloženě někomu utekl, to ne.

Vaše rozhodnutí zanechat fotbalu ovlivnilo zranění těsně před začátkem letošního jara?
Z jedné stránky v mých úvahách hrála roli rodina, z druhé stránky i to zranění, protože kolena, hlavně to pravé, už nejsou v takovém stavu, abych mohl absolvovat třikrát v týdnu trénink a pak ještě zápas.

Rekonvalescenci jste ukončil těsně před koncem sezony. Zbývala vám motivace nastoupit k posledním zápasům?
Určitě. Nechtěl jsem se rozloučit s tím, že bych už neodehrál žádný zápas. Dělal jsem všechno pro to, abych do těch pár zápasů ještě nastoupil. Vyšlo to. Sice jich bylo málo, ale aspoň něco.

Dlužno dodat, že k oficiálnímu loučení s třetiligovým trávníkem, při kterém vedle zasloužených ovací nechyběly ani srdečné stisky rukou od představitelů klubu, předávání darů a společné fotografování s týmem, si David Pichlík přidal ještě celý zápas v dresu píseckého béčka na domácí půdě proti Jindřichovu Hradci. Poslední mač v krajském přeboru se ale nezařadí k jeho nejlepším vzpomínkám. Osmatřicetiletý borec sice skóroval z penalty (na snímku Petra Brůhy) a upravil průběžný stav na 1:3, jenže po devadesáti minutách musel skousnout krutý výsledek 1:7.