Ondřej Černoch zboural obranu Ševětína čtyřmi góly za první poločas!

Čtyři góly v jediném poločasu, to je pěkný počin. Ale dvakrát vám při tom nechtěně pomohli ševětínští protihráči. Bylo tomu tak? Ovšem další dva zásahy už byly zcela vaším dílem. Zvlášť ten čtvrtý se všem líbil. Samozřejmě až na Ševětínské.
Nejprve bych vám chtěl poděkovat, že jste mne vybrali za Muže kola, vážím si toho. Když vezmu gól po gólu, tak ten první padl s velkou dávkou štěstí. Naběhl jsem si na centr Víti Kučery, placírou jsem to trefil na střed brány a tam si to domácí stoper srazil do brány. U druhého gólu jsem využil špatné rozehrávky soupeře okolo velkého vápna a šel jsem sám na bránu, kde jsem dával balon po zemi k pravé tyči. Třetí branka, odražený balon na velké vápno po naší velké šanci a střela pod břevno. A konečně čtvrtý gól. Na pravé straně jsem si dvakrát vyměnil balon s Ondrou Blažkem a po druhé přihrávce jsem střílel z voleje do pravého horního rohu.

Hradec v poslední době dost naděluje, předtím i dost nečekaně Želči. Co se změnilo? Dřív jste měli často s koncovkou problémy. Nebo se mýlím?
Je to tak. Skóre za poslední dva zápasy máme 10:1, což je velmi pěkný. Je pravda, že koncovka tuhle sezonu je asi ta naše největší slabost. Během každého zápasu jsme si schopni vypracovat minimálně dvě, tři stoprocentní šance ale bohužel tuto sezonu nám není nějak přáno. Naopak minulý zápas se Želčí, kde mimochodem proti nám stál, troufnu si říct, asi nejlepší soupeř na jaře, co se týče herního projevu, tak nám tam spadlo všechno. Konečně. A v utkání se Ševětínem jsme hráli asi náš nejlepší fotbal v této sezoně.  Splnili jsme skoro vše, co nám trenér řekl, vyplatilo se to.

Pozici ve středu tabulky by mnohé týmy braly, ale vy jste před soutěží určitě měli jiné představy. Zdá se, že si svoje plány začínáte plnit.
Myslím si, že každý tým, který předchozí sezonu spadl z divize, měl určitě cíl, pohybovat se na těch nejvyšších příčkách. U nás tomu nebylo jinak. Na druhou stranu letos se sešli v krajském přeboru hodně silný mančafty, takže kvalita je určitě dobrá.

Vy sám to zřejmě máte v týmu dvojnásob obtížné. Zatímco ostatní spoluhráči musejí poslouchat už z titulu subordinace, tedy trenér a hráč, u vás k tomu přibývá i další vztah, otec a syn. S tím někdy bývají problémy.
Abych řekl pravdu, tak dříve když jsem byl mladší, tak to tak bylo. Ale teď mě bere jako každého jiného hráče a já ho zase beru jako trenéra, takže v naprostém pořádku. Máme spolu kamarádský vztah, za což jsem rád.

Když jsem kdysi dávno dělal rozhovor s Karlem Jarolímem a jeho syny, tak ten Davida ani Lukáše moc nechválil. Spíš jim vytýkal, že oba mále střílejí. Pokud to nezkusí, je jim pouhá technika nanic. Jak je tomu u vás? Na co u vás tlačí otec, abyste vylepšil?
Jak jsem nakousl v předchozí odpovědi, když jsem byl malý, tak samozřejmě jako každý táta chce, aby z jeho syna něco bylo, ať už se rozhodne pro jakýkoliv sport. U nás to nebylo jiné. Při každém tréninku, po každém zápase mi říkal, co je třeba zlepšit atd... Kdybych to měl vzít jak je to nyní, tak jako trenérovi mu u mě chybí určitě ta častější střelba. Jsou momenty, kdy to střelbu vyžaduje, a já nahrávám. Chce po mně větší důraz a vytýká někdy i zbytečný držení míče.

To on vás přivedl k fotbalu, nebo jste začínal v jiném týmu? Do Jindřichova Hradce vás zavolal hlas krve?
S fotbalem jsem začal v Chlumu u Třeboně v pěti letech, kde mě táta trénoval a kde jsem hrál asi šest let. Poté táta začal trénovat v Jindřichově Hradci, kam jsem „přestoupil'“. Tam jsem nastupoval po dobu žákovských kategorií a následné jsem hrál v Dynamu, kde jsem strávil čtyři roky v dorosteneckých kategoriích (na snímku, pozn. aut.). Nakonec jsem přestoupil zpět do Jindřichova Hradce, kde hraji dodnes. A můžu říct že, jsem naprosto spokojený, protože taková parta chlapů, kluků, jaká tady v kabině je, je přímo ukázková.

Ale když to tak vezmu, minulá sezona k vám nebyla zrovna milostivá, když jste část z ní promarodil. Prozradíte, co vás na trávník nepustilo?
Přesně tak, minulou sezonu jsem trávil jako divák. Příčinou bylo, že mi lékaři našli Crohnovu chorobu, což je chronický zánět střev. Je to nemoc, která s sebou přináší spoustu omezení, a jedno z těch mnoha je i fyzická zátěž. Naštěstí jsem podstoupil různé léčby a zákroky, a teď mohu říci, že je téměř vše v pořádku. Samozřejmě pomocí léků.

Také jste si prožili vzestup i pád. Předloni jste zvítězili v krajském přeboru, ale o sezonu později jste zakusili hořkost sestupu z vysněné divize. Říká se, že i to je fotbal. Ale pocity asi nejsou nejveselejší. Dřete a dřete, vše potom nadarmo. Zahalil se jindřichohradecký zámek do černého hávu?
Jak říkáte, je to fotbal. Jednou dole, jednou nahoře. Určitě to není nic příjemného sestoupit. Na druhou stranu, zkušenost pro nás všechny zahrát si takovou soutěž, kde nenarazíte na slabého soupeře a hlavně kde z devětadevadesáti procent chce každý tým hrát fotbal. Každopádně máme mladej mančaft až na jednoho pána, což je Vašek Císař. (smích) A hlavně máme hráče, kteří jsou nadprůměrní na takovou soutěž, jakou je krajský přebor, například Radim Koutný. Takže věřím, že si divizi ještě někdy zahrajeme.

V příštím kole přivítáte v okresním derby nevyzpytatelné Dačice, které dokáží překvapit oběma způsoby, příjemně i nepříjemně. V předešlých utkáních to už dokázaly. Mají ve svém středu nebezpečné únikáře i technické středopolaře. Co od toho utkání očekáváte, samozřejmě kromě tří bodů?
Souhlasím s vámi.  Je to mančaft, který je schopný porazit každého, ale zároveň také prohrát s každým. Jsou tam šikovní fotbalisti, kteří mají něco odkopáno, takže to určitě nebude lehký zápas. Já osobně se na tenhle zápas těším už jen kvůli tomu, že za Dačice hraje můj dobrý kamarád a hlavně výborný fotbalista Tadeáš Jindra. Na něho si budeme muset dát určitě velký pozor.