S nataženým tříslem se Petr Dolejš přesunul do útoku a rozhodl duel v Protivíně

Trenér Čadek po utkání v Protivíně nešetřil chválou. Vyzdvihl výkon celého týmu a speciálně váš. Byl to pro vás od příchodu do Mirovic nejlepší zápas? 

Byl to náš nejlepší týmový výkon v tom ohledu, že jsme se semkli a zápas odehráli jako tým. Někteří kluci měli křeče a já sám jsem měl natažené tříslo, prokázali jsme ale velkou vůli po vítězství.

Musel to být infarktový duel…

Vedli jsme 2:0 a utkání jsme měli pod kontrolou. Sice jsme pak odpadli, udělali jsme dvě chyby a dostali dva góly, naštěstí nám ale Protivín ty dvě chyby vrátil a díky tomu jsme zápas překlopili v náš prospěch.

Jak vám bylo, když Protivín pár minut před koncem smazal váš dvoubrankový náskok? Nenapadlo vás, že byste se mohli domů vracet s prázdnou?

Ještě dvanáct minut před koncem, za stavu 2:0 pro nás, jsem věřil, že si odvezeme tři body. Když ale Protivín vyrovnal a my jsme byli v křeči, tak jsem měl obavy i o ten jeden bod. Ale zaplať pánbůh, že nám vyšel závěr a zápas jsme dovedli do vítězného konce.

Jak se zrodily ty vaše dva góly v devadesáté minutě?

Jelikož jsem měl natažené tříslo, pohyboval jsem se ve druhé půli už jenom v útoku. Před prvním gólem jsem dobíhal stopera, ten dával brankáři malou domů, dal ji ale krátkou. Já jsem tu přihrávku vystihl, obešel jsem gólmana a do prázdné brány jsem skóroval. Při druhé brance jsem dostal balón za obranu a šel jsem sám na gólmana.

Z obrany jste se na závěr zápasu přesunul na hrot?

Já hraji krajního záložníka. Když mě ale ve druhém poločase postihl ten zdravotní problém, prohodil jsem si post s Tomášem Vondrákem. On šel místo mě na kraj zálohy a já jsem se přesunul do útoku.

Na co nejraději vzpomínáte ve své profesionální kariéře?

Rád vzpomínám na postupy do první ligy. Jednou to bylo s Čáslaví a podruhé se mi to povedlo s Jihlavou. To byly moc hezké příběhy. V těchto týmech jsem zažil skvělou partu, se kterou jsme udělali obrovský úspěch.

Na vás zase rádi vzpomínají ve Velkém Meziříčí, kde jste strávil devět sezón…

Na Velké Meziříčí rovněž nedám dopustit, Vysočina mi chybí. V tomto kraji jsem strávil dohromady asi patnáct roků a líbí se mi tady.

Po letech strávených mimo domov už jste se ale chtěl vrátit do rodné obce?

V Mirovicích jsem vyrůstal, mám tady tátu, bráchu, takže jsem se vlastně vrátil za rodinou.

Proč ale v polovině rozehrané sezóny? Ve Velkém Meziříčí jste byl přece spokojený.

Přišel jsem v únoru. Nastaly zkrátka nějaké komplikace, které bych nerad rozebíral, a takhle to dopadlo.

Změnilo se něco za dobu, co jste v Mirovicích nebyl?

Já jsem odcházel vlastně ještě žákovském věku a nyní hraji se syny otců, na které jsem se tehdy chodil dívat. Takže za tu dobu se toho změnilo opravdu hodně (úsměv). Hřiště je pořád stejné, zlepšil se ale trávník. Je vidět, že místní o něj pečují.

V jakém rozpoložení půjdete do posledního utkání s Dražicemi?

Popravdě řečeno, moc nevím, co od tohoto zápasu očekávat. Bude to poslední kolo, soutěž se už jen dohrává a všichni se budeme těšit na dokopnou. Samozřejmě ale budeme chtít sezónu zakončit výhrou.