Vyskočil jsem na břevno, a tak se ze mě stal brankář, směje se Zdeněk Čejdík

Po výhře nad Semicemi jste měl dvojnásobný důvod slavit. Jak jste vítězství a narozeniny oslavil?

Po zápase jsme se jako vždy sešli u piva. Většinou hrajeme dopoledne a hned po nás odehraje svůj zápas béčko, na které se také mrkneme. Říkáme tomu, že máme sportovní den. Tentokrát jsme kromě vítězství nad Semicemi zapíjeli i moje narozeniny.

Jak se vám proti Semicím chytalo?

Semice jsou pro nás vždy těžkým soupeřem. Dlouhodobě se nám proti nim nehraje dobře, jejich styl nám nesedí. Tentokrát jsme je porazili a i já jsem k tomu přispěl několika dobrými zákroky. Dobře ale hrál celý tým a všichni kluci to odmakaIi.

V prvním poločase však výkon mužstva podle trenéra Čadka zdaleka ideální nebyl…

Je pravda, že v prvním poločase se nám tolik nedařilo. V kabině jsme se ale nahecovali a do druhé půle jsme vstoupili podstatně lépe. Brzy jsme dali gól a pak už to bylo dobré.

Měl jste dost práce?

Pár šancí si Semice vytvořily. V prvním poločase měli hosté dvě nebezpečné střely a jeden centr. To samé bylo i ve druhé polovině utkání. Celkem jsem si za zápas připsal asi šest důležitých zákroků.

Jsou Mirovice vaším mateřským klubem?

V Mirovicích hraji od svých sedmi let. V žácích jsem začínal v poli na pozici krajního záložníka. Přišel ale nový trenér a ten mě poslal do brány.

Jak jste svoji novou roli přijal?

Mně to bylo jedno, v té době jsem z toho ještě neměl rozum. Řekl, že kdo vyskočí na břevno, ten půjde chytat. A já jsem na břevno vyskočil, tak se ze mě stal brankář (smích).

Hrál jste ještě někde jinde než v Mirovicích?

Ve dvaceti jsem odešel do Příbrami. Hrál jsem tam I. A třídu za Kovohutě a půlku sezóny taky za Spartak Příbram. Po dvou letech jsem se však vážně zranil, a tak jsem se vrátil do Mirovic. Tady se ale manšaft v té době začínal sypat, tak jsem šel do Čimelic, kde se hrála I. B třída. Tam jsem vydržel dva roky, než jsem se vrátil zpět do Mirovic.

Co vás vedlo k odchodu z mateřského klubu do Příbrami?

Do Kovohutí Příbram jsem odešel kvůli neshodám s tehdejším vedením mirovického klubu. Vadil mi tam jeden člověk, protože jsem věděl, jak se choval dřív, když ještě v klubu působil můj děda. No a do příbramského Spartaku mě nalákal jeho tehdejší trenér.

Co vám udělalo během vaší kariéry největší radost?

Největší radost mi dělá fotbal samotný, mám ho rád. Všude, kde jsem hrál, byla dobrá parta. Ze všeho nejvíc mě těší, že až na to jedno zranění mi slouží zdraví.

Prý už jste taky zvažoval konec kariéry. Co vás přimělo pokračovat?

Je to složité, protože gólmanů je málo a v Mirovicích žádný jiný nebyl. Před čtyřmi roky se sice z Čimelic vrátil Filip Slavík, jenomže ten se dlouhodobě zranil. Opět jsem tedy v Mirovicích zůstal sám. Teprve nedávno přivedlo mirovické vedení jako posilu do brány Honzu Vlase. Na podzim jsme se spolu střídali po dvou zápasech. Na začátku jara udělali trenéři z Honzy jedničku, ale teď proti Semicím jsem dostal příležitost zase já.

Jak dlouho tedy ještě hodláte chytat?

To nevím. Po postupu do krajského přeboru jsem měl v hlavě, že si s klukama zahraji v nejvyšší krajské soutěži. Doufám, že si ještě nějaký zápas zachytám a po sezoně v klidu skončím. Myslím, že už je na čase (smích).

Co považujete za vás největší úspěch?

Postup do krajského přeboru je pro mě i pro Mirovice historickým úspěchem. Nikdy jsem lepší soutěž nehrál, tohle je to nejvíc.