Pracovitost v tréninku je naším společným znakem, říká za brankářskou dynastii Jaroslav Kerl

První velký úspěch jste si mohl připsat už v dorostu, když vás oslovila Igla České Budějovice. O půl roku později získali mladíci Igly titul mistrů ČSR a až ve federálním finále je zastavil Slovan Bratislava. Proč jste u toho nakonec nebyl?
V šestnácti jsem dostal nabídku z Igly, jenže já jsem měl v té době jiné zájmy a fotbal šel stranou. Bohužel. Předtím jsem chytal v Rudé hvězdě a byla škoda, že tenkrát se brankářům nikdo speciálně nevěnoval. K fotbalu jsem se pořádně vrátil až když mi bylo sedmnáct.

Které angažmá vám dalo po fotbalové stránce nejvíc?
Jednak to byla Dukla Písek, kde jsem byl na vojně. Člověka tam vybavili po sportovní stránce do života. Za VS Tábor jsem si zahrál třetí ligu a právě zde jsem se výkonnostně posunul nejvíc nahoru. Dominantním brankářem tam byl Václav Zajíček, ale i já jsem dostával dost příležitostí. V paměti mi zůstane třeba mistrovský zápas proti Dynamu, který jsme vyhráli dva nula.

Kam vedly vaše další kroky?
Potom jsem působil v českobudějovické Škodovce, kde se hrála divize. Tam bylo rovněž fajn. Bohužel pak došlo k její likvidaci a sestoupilo se do krajského přeboru. Nakonec Škodovka zanikla úplně a já jsem přemýšlel, že s fotbalem skončím. Ve Škodovce jsem byl od roku 1976 do roku 1981, chytal jsem tam tedy pět let. Dalšími brankáři byli Venca Bezpalec a Pepík Cepáků, který už bohužel není mezi námi. Myslím, že jsme byli vyrovnaná gólmanská trojice. Na Sokolském ostrově se mi moc líbilo.

Přemýšlel jste, že s fotbalem skončíte, vaše hráčská kariéra však pokračovala dál...
Počítal jsem s tím, že skončím, ale oslovili mě trenéři Třeboně. Jsem docela konzervativní člověk, takže se mi moc nechtělo, nakonec jsme se však dohodli. V Třeboni jsem hrál s Františkem Tobiášem nebo s Milošem Špelinou, což byl výborný parťák. Z I. A třídy jsme postoupili až do divize. Pak se ale sestoupilo, protože scházely finance. Hodně peněz šlo místním házenkářům, kteří hráli na výborné úrovni. Moc si ale vážím ocenění za zásluhy pro město Třeboň.

Pak už přišlo na řadu Roudné?
V Třeboni jsem skončil, načež za mnou přišel roudenský Karel Bohoněk a zajímal se, jestli bych se chtěl ještě nějak realizovat. Tak jsem se ocitl v Roudném. Později jsem tam dělal trenéra brankářů i asistenta trenéra Marcela Tomáška. Dodnes se s roudenskými kamarády rád potkávám.

Na vaše služby velice rádi vzpomínají i na Hluboké...
Už v novém tisíciletí jsem tam strávil krásných šel let jako trenér brankářů. V té době tam hráli výborní fotbalisté. Jenže v tu dobu se do Roudného vrátil z Rakouska můj syn Daniel a já jsem chodil jednou týdně trénovat brankáře tam. Nějaký čas jsem tedy trénoval zároveň na Hluboké i v Roudném a novináři se mě často před vzájemnými zápasy ptali, komu přeji víc. Odpovídal jsem, že oběma brankářům přeji bezchybný výkon. Za Hlubokou tenkrát chytal Honza Matoušek.

Jak dlouho tohle období trvalo?
Takhle jsem to kombinoval rok. Na Hluboké jsem pak skončil a gólmanům jsem se věnoval naplno v Roudném. Bylo to pro mě ale dost náročné období. Brankářské tréninky byly jen jednou týdně, což bylo ještě únosné. O víkendech se ale hrály zápasy, a protože Roudné hrálo divizi, znamenalo to, že když se jelo někam ven, celá sobota byla pryč. Roky takto běžely a já jsem se začal cítit vyhořelý. Nakonec jsem šel trénovat nižší krajskou soutěž do Olešnice. Také tam byla skvělá parta. Ještě se nám podařilo postoupit do I. A třídy a posléze jsem skončil.

Brankářskému řemeslu si věnoval i váš syn Daniel a nyní i vaši dva vnuci. Jak vidíte jejich budoucnost?
Oba mi dělají radost. Jak Dan, tak i mladší Dominik, jenž má čtrnáct roků. Jeho trenér Benát mi umožnil se mu věnovat. Dohlížel jsem na něj a připravoval ho hlavně po mentální stránce. Starší Dan se fotbalu věnuje poctivě, řekl bych, že mu dokonce dává přednost před školou. V sedmnácti přičichnul k dospělému fotbalu v áčku Dynama, ale uvidíme, jak bude jeho vývoj pokračovat dál. Rozhodující roli hraje u brankářů nastavení v hlavě.

Je něco, co má brankářská dynastie Kerlů společné?
Gólman podle mě nesmí ošidit trénink a to si uvědomujeme všichni tři. Pracovitost v tréninku je naším společným znakem. Co se týká přístupu, tam nebyl žádný problém u syna a není ani v případě vnuků. S velkým i malým Danem jsem kladl důraz hlavně na chytání centrů, což je pro brankáře rozhodující. Jinak dnes je jiná doba, než byla za mých časů. V současnosti hraje důležitou roli i psychologická příprava.

Vaše dcera Kamila se jeden čas intenzivně věnovala volejbalu. Jak se jí daří nyní?
Holka hrála volejbal velmi dobře. Začínala u trenéra Barona na Vltavě a s panem Budínským pak získala bronz na mistrovství republiky. Dostala se i do nároďáku a mělo o ni zájem několik extraligových klubů. Kamila však dala přednost studiu. Vystudovala dvě vysoké školy a dnes hraje volejbal už jen pro zábavu.