V Igle fungovala týmová chemie, vzpomíná na mistrovský dorost Ladislav Bernát

Jak jste si užil den strávený s bývalými spoluhráči na bývalém hřišti Igly?
Propagace nebyla až tak veliká, navzdory tomu se tady ale sešlo hodně lidí. Pořadatelům, kteří se přičinili o to, že jsme se tady mohli setkat, patří velký dík. Potkal jsem fotbalisty různých generací, a vážím si toho, že jsem měl možnost vidět se s mnohými bývalými spoluhráči. Bohužel z naší party už mezi námi nejsou Jiří Leiterman, Jiří Malkus a ani Petr Schwartz.

Jak vypadal tým, který v sezoně 1971/72 vyhrál dorostenecký titul mistra ČSR?
Základ kádru, který vyhrál dorostenecký titul, tvořili hráči jako Prokeš, Mikoláš, Vojta, Hošna, Tůma nebo Adam. Trenér Molkup uměl dělat dobrý skauting  a dokázal do týmu přivést další, jak já říkám, externí hráče. To jsem byl třeba já, který jsem studoval v Bechyni. Potom bych jmenoval Krauskopfa či Špilauera. Každý jsme pracovali sám na sobě, a když jsme se sešli na pátečním tréninku, trenér nás dokázal dát perfektně dohromady. Týmová chemie v Igle fungovala. Bylo to i tím, že jsme byli vynikající parta. Myslím ale, že úspěch, kterého jsme dosáhli, zůstal nedoceněný.

Čím to je, že dorostenecké mužstvo Igly bylo tak úspěšné?
Bylo to dobou. Většina fotbalových činovníků v Igle zároveň pracovala, takže měla k tomu klubu vztah. Vzpomněl bych například pana Ryneše, Molkupa nebo Nowaka a další. Byli zde žáci, dorost i muži a ti lidé o to měli zkrátka zájem.

Žádnému jinému jihočeskému mládežnickému celku se od té doby nepodařilo podobný úspěch zopakovat. Čím to je?
Na to je těžké odpovědět. Kdybychom věděli, jak na to, tak by Dynamo, které má výborné podmínky i zázemí, nehrálo v dorostenecké lize na chvostu. Tenkrát prostě všechno zapadlo do sebe a měli jsme pochopitelně i potřebné štěstí.

Fotbal na Igle začal v devadesátých letech začal postupně upadat. Proč?
Změnila se doba. Z Igly se stala Akra a fotbal šel stranou.

Chybělo původní nadšení lidí, kteří se v tu dobu v místním fotbale pohybovali?
Bohužel se nenašel člověk, který by si to vzal na svá bedra. Kritizovat je ale snadné. Všichni víme, že je to o velké zodpovědnosti a je s tím spousta práce. Já neodsuzuji, že to nechce nikdo dělat, jenom je mi to líto.

Jak se za tu dobu změnilo prostředí na hřišti U Sirkárny?
Stávala tady tribuna a to už tu není. Změnilo se i okolí. Zmizela blízká výšková budova, která byla nepřehlédnutelnou dominantou a sloužila jako jídelna. Zůstala akorát zelená plocha a kabiny. Uznání zaslouží pan Fiktus, který se snaží hřiště alespoň trochu udržovat.

Fotbal je stále vaším největším koníčkem?
Určitě, fotbal stále sleduji. Nejvíc chodím na Dynamo. Jsem rád, že máme v Budějovicích ligu, a doufám, že se jí podaří udržet. Navštěvuji rovněž zápasy v Roudném, kde jsem taky působil jako funkcionář a trenér. V současné době se Roudnému moc nedaří, ale držím mu palce.

Co děláte, když právě nejste na fotbale?
Už jsem v důchodu, ale stále pracuji v České inspekci životního prostředí. Jinak jsem rád, že nejsem nijak vázaný časem a že se mohou jít podívat, kam chci. Taky se ale snažím udělat něco pro rodinu, jelikož mám dvě vnučky.