Napsali mi do posudku, že jsem plevel mezi obilím, vzpomíná František Ondok na dobu po roce 1948

Trenéři vás využívali jako univerzálního hráče. Na kterém postu jste se cítil nejlíp?
V systému s pěti útočníky jsem nejčastěji nastupoval na levém křídle. To mi vyhovovalo. Ale chodil jsem i na pravé křídlo, a když bylo potřeba, šel jsem hrát do zálohy nebo do obrany. Žádná změna mi nedělala potíže.

Ze Zlivi do Českých Budějovic je to jen pár kilometrů, takže nebylo těžké na sebe upozornit?
Fotbal jsem začal hrát relativně pozdě, když mi bylo dvanáct let. Přesto se mi docela dařilo. Do budějovického SK, dnešního Dynama, mě doporučil zlivský kamarád Milan Hule, který v té době již oblékal černobílý dres. Budějovičtí hledali náhradu za kanonýra Šurycha, jenž odcházel do Pelhřimova, a přijeli se na mě podívat. Dal jsem zrovna gól proti Hluboké. Potom ještě vyjednali přátelský zápas kombinovaného týmu SK ČB proti Zlivi. Skončilo to 2:2. Brankář Hrdlička, kterého jsem dvakrát překonal, mě vzal kolem ramen a při odchodu ze hřiště mi povídá, jseš dobrej. Nato mě trenér Hroneš pozval do Budějovic a po tréninku mi nabídl místo v kádru.

Vaše premiérová sezona v budějovických barvách přinesla úspěch v podobě postupu do celostátní soutěže. Prvního v historii pro jihočeský tým.
Měl jsem trochu nevýhodu. Prakticky všichni hráči byli zaměstnaní u elektráren a když jsme se vraceli dlouho po půlnoci z venkovního zápasu, mohli jít později do práce a měli to hrazené. Já byl topenářem u firmy Procházka a nechtěl jsem se toho místa vzdát. Při cestách za soupeři, kdy jsme vyjížděli o den dříve, tedy v sobotu, jsem si jako jediný musel vybírat dovolenou. Týden měl šest pracovních dnů. Nebyly víkendy jako dnes. Ale po fotbalové stránce jsem byl spokojený. Dokonce jsem dostal nějaké peníze. Za vítězství v divizním městském derby s Meteorem mi dali na ruku 431 korun. Kolik vyplatili ostatním spoluhráčům, to nevím. Za postup do ligy každý z nás obdržel čtyři tisíce. Jinak jsme kopali zadarmo. Při výjezdech jsme měli zajištěné snídaně, obědy, večeře. Rozhodující souboj o ligu jsme svedli s Polabanem Nymburk. U nich jsme prohráli 0:2, doma jsme je porazili 4:1.

Cestování za vzdálenými soupeři ve čtyřicátých létech minulého století asi nebylo moc pohodlné, že?
Do Prahy a podobných destinací jsme jezdili vlakem. Velké dálky, třeba až na východ Slovenska, do Košic, jsme zvládali několika osobními vozy. Nebylo nás mnoho. Tehdejší fotbalová pravidla nedovolila během utkání střídat, proto jsme vystačili se základní jedenáctkou a jedním náhradníkem. Výpravu dotvářeli trenér a vedoucí mužstva. V průběhu ligové soutěže zakoupil klub starší autobus s dřevěnými sedačkami pro dvacet pět osob. Třeba do Ostravy nám to trvalo dvanáct až třináct hodin. Čtyřikrát nebo pětkrát jsme museli vyměnit vodu v chladiči. Sháněli jsme ji po domech, které jsme obcházeli s kbelíkem.

Naskočil jste do šesti ligových zápasů. Které to byly?
Po premiéře našeho týmu v Trnavě, kde jsem nebyl v sestavě (porážka 1:4 – pozn. aut.), jsem debutoval v prvním domácím utkání na škváře u plynárny proti Čechii Karlín. Prohráli jsme 1:3. Na podzim sedmačtyřicátého jsem stihl ještě duel v Ostravě, kde jsem ve druhé půli snižoval na 1:2, přestože jsem se potýkal se zraněním stehenního svalu. Asistoval jsem také u domácí remízy 1:1 s pražskou Slavií, zažil jsem na trávníku první ligové vítězství 3:2 nad Košicemi a byl jsem u senzačního výsledku 6:5 s Bohemkou figurující v čele tabulky. Na jaře jsem stihl odvetu s Karlínem.

Na postupu do první ligy v roce 1947 se podílelo zlivské duo František Ondok (vpravo) a Miloslav Hule.

Se kterými spoluhráči jste si na trávníku nejlépe rozuměl?
Určitě s kapitánem Vaškem Johnem nebo Pepíkem Zemanem. Ale když hrál levou spojku Ruda Nowak, to byl Ostravák, který se sem přistěhoval, tak to bylo horší. Po příchodu do Budějovic jsem totiž skoro v každém utkání dával gól a to Nowakovi moc nevonělo. Přesto musím říct, že jsme měli dobrou partu.

Proč jste nenastoupil v lize víckrát?
Byl jsem mladý a patřil jsem spíše do skupiny náhradníků. Střídali jsme se s Jardou Kubešem, Rudou Nowakem nebo Hemelíkem. Podstatnou roli sehrála skutečnost, že jsem v sedmačtyřicátém spolu s Mílou Šedivým narukoval na dvouletou vojenskou službu. Zpočátku jsme sloužili na letišti v Plané, potom nás přeložili k meteorologům v Praze – Kbelích. Trénovali jsme sami dva a jezdili vlakem pouze na zápasy. Jednu dobu nás při cestách doprovázel trenér Rudolf Vytlačil, který bydlel na Letné. Počátkem roku 1948 měl budějovický tým domluvený dvoutýdenní zájezd do Itálie a Rakouska. Byla to odměna za postup do ligy. Jako vojáci jsme si museli zvlášť žádat, aby nás pustili do ciziny. Jenže místo povolení nás oba vyloučili z vojenské školy v Praze a poslali zpátky do Budějovic. Nakonec mužstvo nejelo nikam. Po Únoru hráči nedostali víza. Pak přišlo nařízení, že vojáci nesmí hrát za civilní kluby a to byl můj konec. Nastupoval jsem jenom za vojenské týmy v Budějovicích a Hradci Králové. Když sbírali hráče pro nově tvořený vojenský celek ATK Praha, tak jsem měl smůlu. Napsali mi do posudku, že jsem plevel mezi obilím.

Do nejvyšší soutěže už jste se nepodíval?
Kdepak. Po návratu z vojny v roce 1949 jsem odehrál pár zápasů za budějovické Dynamo, které mezitím sestoupilo z ligy. Načež soudruzi vydali další nařízení, že můžeme dělat sport buď v místě bydliště nebo v místě, kde pracujeme. Bydlel jsem ve Zlivi, tak jsem se v padesátém vrátil do klubu, ve kterém jsem začínal. Za Tatran jsem hrál také hokej. Končil jsem ve svých čtyřiatřiceti. Déle to nešlo, od vojny mě zlobilo koleno. Při armádním mistrovství v Kroměříži mě zmastili a musel jsem na operaci s meniskem.

Vy jste se přitom těšil pověsti velmi slušného hráče. Dopustil jste se vůbec někdy úmyslného faulu?
V lize proti Čechii Karlín jsem dostal za úkol hlídat reprezentanta Vlastu Preise. Musel jsem s ním pořád běhat a tak, abych si zahrál, kopl jsem ho schválně do kotníku. Museli ho uklidit na levé křídlo, kde jenom pokulhával, a já měl pokoj. Ale potom mě to hodně dlouho mrzelo. V životě jsem nikoho nekopnul.

Zkoušel jste ještě jiný sport než fotbal nebo hokej?
Jako voják jsem byl členem štafety ve složení desátník Páv, svobodník Kopačka, vojín Ondok, která vyhrála Markův memoriál v běhu na osm kilometrů se střelbou. Běželo se v Budějovicích ze Sokolského ostrova na vojenskou střelnici. Sčítaly se body za běh a střelbu na terč. Každý měl vojenskou pušku, která vážila čtyři a půl kila, a ostré náboje. Závod byl kuriózní tím, že se uskutečnil v září 1948, tedy již po nástupu komunistů, a přitom oslavoval válečného letce, poručíka Františka Marka, který zahynul v Anglii. Myslím, že víckrát se štafeta už neběžela. Vítězný pohár mám pořád vystavený doma v kuchyni.

Do vašeho života zasáhla také jedna velmi nepříjemná okolnost spojená se zdravím.
V roce 1984 jsem pracoval v Horažďovicích při výstavbě závodu Sport a postihla mě tam mozková mrtvice. Ocitl jsem se v sušické nemocnici, odkud mě zeť převezl autem do budějovického špitálu. Nastalo těžké období. Ztratil jsem slovní zásobu, musel jsem se znovu učit mluvit a také psát. Postupem času jsem to zvládl, ale zůstal mi špatný zrak. Když sundám brýle, tak před pravým okem mám všechno zvlněné. Ale beru to sportovně. Moc mi pomohlo rodinné zázemí. S manželkou Marií jsme spolu už šestašedesát let. Žijeme spokojeně ve Zlivi v domečku se zahrádkou.

Navštěvujete zápasy v Českých Budějovicích?
Velmi rád využívám možnost, kterou mi nabídlo vedení Dynama, že mohu sedávat s bývalými hráči, i když ti mladší už mě ani neznají. Z ligové sezony 1947 – 48 jsme zůstali jenom dva. Na tribunu stále chodí také Míla Šerý, který hrával obránce. Poctivý fotbalista a za všech okolností charakterní člověk.