František Šafránek: Organizační práce mě vždycky bavila

Kde vás fotbal učaroval?
„S fotbalem jsem začínal v deseti letech ve Vodňanech, odkud pocházím. Hrál jsem na postu stopera. Tenkrát to byl opravdu ten poslední před brankářem. Vodňany patřily ke krajské elitě, jenže fotbal je čím dál tím víc o penězích, a ty postupně docházely. Takže se klub pohybuje v A třídě.“

Kam vedla vaše další cesta?
„Ve čtrnácti letech jsem odešel na strojní průmyslovku do Děčína. Chtěl jsem pracovat na dráze a jediná škola s tímhle zaměřením byla právě na severu Čech. Fotbal jsem tam hrál krátce za místní Kovostroj. Studoval jsem obor trakční vedení. Po absolvování průmyslovky jsem se vrátil zpět do Vodňan, kde jsem hrál převážně za B-mužstvo. V rocích 1965 – 66 jsem krátce trénoval dorostence Vodňan, jejichž nejznámějším hráčem byl Vašek Turek, který hrál následně i v Českých Budějovicích. V roce 1967 zavolala vojna. Dva roky jsem si odsloužil v Plzni a nastupoval za Duklu Bory. Bojovali jsme v A třídě a byla tam spousta Slováků. A na hřišti hodně živých. Vojna mi dala hlavně to, že jsem se naučil bojovat s blbostí.“

Dneska by se možná řeklo, že by dospívajícím mladíkům povinná vojenská služba prospěla. Co vy na to?
„Osobně si myslím, že v téhle době vojna mladým chybí. Nejenom fotbalistům, ti si museli rychle zvyknout na tvrdší a rychlejší mužský fotbal. A škola to byla nekompromisní, člověk musel obstát, ohledy se nebraly. Tohle nějaká juniorská liga, kde zase hrají se svými vrstevníky, to nemůže nahradit. A hlavně, každý se musel starat sám o sebe. Žádná maminka, nebo tatínek, kteří by si u ředitele stěžovali, že jejich chlapečkovi někdo ubližuje. Vůbec neříkám, že to všechno bylo ideální, to v žádném případě. Spousta zbytečností, ale museli jsme zatnout zuby a vydrží. V dalším životě se to často hodilo. Nevím, jak by se s touhle situací hodně kluků dokázalo v současnosti srovnat.“

Kdy jste začal funkcionařit v budějovické Škodovce?
„Pracoval v plzeňském depu. Učil jsem i v Netolicích, kde bylo zajímavostí, že všichni študáci byli starší než já. Vrátil jsem se do Vodňan, ale v roce 1974 se přestěhoval do Budějovic. Až do roku 1985 jsem si dal od fotbalu přestávku. Vždycky jsem něco organizoval, což se mi hodilo i ve Škodovce, kam jsem přišel s mladším synem Petrem a stal se členem výboru a organizační pracovníkem. Pomáhal jsem i s trénováním, ale hlavně jsem se věnoval organizační práci. Bohužel ale přišly rozpory se Sokolem a museli jsme na Sokoláku skončit.“

Škodovka se v roce 1996 sloučila se Čtyřmi Dvory, kam přešlo i několik funkcionářů zelenobílých.
„Začala tím další etapa. Patřil jsem mezi ně i já. Hrál se tam kvalitní fotbal a syn Petr už v sedmnácti letech hrál jako předstoper krajský přebor. Jenže jeho kariéru zrušily v devatenácti letech přetržené kolenní vazy, takže se začal věnovat pískání a taky si udělal trenérskou licenci A. Nějaký čas jsem mu pomáhal i v Bavorově, kde si postavil barák. Jako rozhodčí působil nějaký čas i můj starší kluk Franta, ale ten už skončil, věnuje se jenom svojí práci.“

Jak dlouho jste ve „Čtyráku“ působil?
„Funkci organizačního pracovníka jsem vykonával až do roku 2002. Od roku 1996 jsem byl postupně trenérem a vedoucím družstva mládeže hráčů ročníku 1989 se synem Petrem, který vystudoval trenérskou licenci A. V roce 2002 jsme s tímto družstvem vyhráli krajský přebor mladších žáků a v sezoně 2003/2004 jsme byli účastníky I. ligy starších žáků. Po podzimní části jsem činnost u žáků ve Čtyřech Dvorech ukončil.“

Kdo vás oslovil k práci v krajském fotbalovém svazu?
„Dá se možná říct, že jsem funkcionářsky povýšil. Bohužel zemřel JUDr. Antonín Straka, a tak mě oslovil Láďa Eibl, jestli bych nechtěl pomáhat na krajském svazu. Jak jsem už řekl, organizační práce mě vždycky bavila, takže jsem přijal. Rovnou se tedy nabízela STK a hned na mě spadla funkce předsedy. Zároveň od roku 2000 vykonávám funkci delegáta svazu. V roce 2012 jsem byl požádán o spolupráci s STK OFS České Budějovice, kde podle potřeby vypomáhám.“

Co říct o práci sportovně-technické komise?
„Práce to je zajímavá, i když někdy dost nevděčná. Nejde jenom o to, že musíte rozhodnout třeba kdy který zápas nebo přímo kolo odložit, to není tak hrozné. Ale také musíte rozseknout leckdy zamotané případy a některé zápasy zkontumovat. To už je horší. Někteří funkcionáři neznají pravidla a řád, takže se jim rozhodnutí obtížně vysvětluje.“

A co říká o Františku Šafránkovi jeho dlouholetý kolega jak už ze škodováckých let, tak v STK Karel Franěk: „Já musím Františka jenom obdivovat. Je to obdivuhodně schopný organizátor. Nám pomáhá moc při každém rozlosování soutěží a nejenom při něm. Jeho rady jsou vždycky platné. Já vím, že nemáš rád označení bafuňář, ale kdyby byl každý jako on, tak by to slovo nemělo leckdy takový divný zvuk. Známe se už dlouho, a jak jsem řekl, má můj obdiv. Je to i při jeho věku činorodý pán, pracuje na plný pecky. Samozřejmě mu všichni přejeme, aby mu to vydrželo co nejdýl.“