Osobnost dítěte ve školičce
Práce s předškolními dětmi ve školičce nebo mladšího školního věku v přípravkách má řadu podobností, ale i rozdílů, z čehož logicky plynou rozdíly v přístupech k dětem. O tom jsme psali v předchozích článcích od Rostislava Helštýna, šéftrenéra přípravek v Akademii SK Dynamo Č. Budějovice.
Součástí naší tzv. Metodiky výchovy přípravek je nejen „co“ a „jak“ máme v daných kategoriích trénovat, ale také jak má osobnost dítěte, resp. hráče na koncích kategorií U7 (na konci školičky), U9 a U11 (na konci přípravek), vypadat. Na osobnost dítěte v 7/8 letech je právě dnešní článek zaměřen.
Bez již tolik zmiňované spolupráce s rodiči jakékoli naše představy o kvalitě osobnosti dítěte zůstanou pouze v rovině našich přání. Klub, trenér nebo v prvé řadě školky, nejsou zodpovědné za to, jak vychované nebo emočně, či sociálně připravené, děti z rodin přichází. Můžeme však, v rámci našich rolí a kompetencí, velmi významně rodiče a jejich výchovu podpořit. Ať už svými přístupy, požadavky, pravidly, prostorem pro samostatnost přímo na hřišti nebo nepřímo skrz naši společnou komunikaci s rodiči mimo hřiště. V tomto ohledu jsou pravidelná společná setkání a semináře trenérů s rodiči nenahraditelná.
Jednou z potřeb dětí v tomto věku je hra, celoživotní potřebou je potřeba bezpečí a bezpečí = pravidla. Jde o věk absolutního “jáství,” tedy o období, kdy je dítě zaměřeno pouze samo na sebe a své spontánní objevování. Děti v tomto věku nechodí trénovat, chodí si hrát a cenu jejich činnosti dává rodič svým hodnocením. Vše tedy organizujeme formou her, u nejmladších dětí (4-5 let) je optimální společné hraní si s rodiči – charakteristický znak naší školičky, kde dbáme na to, aby měly děti během činností a her dostatek prostoru pro samostatné hledání řešení a učení se.
Přes spolupráci s rodiči (více konkrétně ji popíšeme v jednom z následujících dílů) podporujeme samostatnost dítěte dle hesla: „Vše, co může dítě dělat samo, dělá samo.“ Prostřednictvím nastavování základních pravidel a jejich laskavým, ale důsledným vyžadováním, tvoříme bezpečný prostor a mantinely pro spontánní projev dětského já a právě rozvoj samostatnosti. Rodiče a trenéři jsou prvotními vzory pro dodržování pravidel a nemohou tedy po dítěti vyžadovat něco, co sami nedodržují (dítě považuje za správné to, co vidí, nikoli to, co je mu říkáno).
Jak se snažíme podporovat samostatnost dítěte? Z pohledu dítěte:
• doma se automaticky podílím na přípravě svých věcí na každý trénink a každé utkání nebo turnaj
• svůj batoh s věcmi si na trénink, zápas nebo turnaj a samozřejmě z tréninku, zápasu nebo turnaje zpět nesu vždy SÁM, SAMA
• na trénink, na zápas se v šatně převlékám vždy SÁM, bez rodičů
• umím si SÁM, SAMA zavázat tkaničky u kopaček/tenisek
Jak se snažíme podporovat respekt k ostatním? Z pohledu dítěte:
• automaticky zdravím trenéry, rodiče, každého v tréninkovém areálu
• před tréninkem, po tréninku, zápase nebo turnaji se pozdravím, plácnu si s každým spoluhráčem, s trenérem (máme svůj vlastní pokřik, zdravení)
Jak se snažíme podporovat smysl pro povinnost? Z pohledu dítěte:
• po každém tréninku se podílím na úklidu tréninkových pomůcek
• při odchodu z šatny po tréninku, po zápase nebo turnaji si vždy si sám po sobě uklízím své místo
• po tréninku, po zápase nebo turnaji se v prostoru šaten vždy sprchuju; samozřejmě tehdy, když jsou sprchy k dispozici
Jak se snažíme podporovat samostatnou iniciativu dítěte? Z pohledu dítěte:
• když mluví trenér, nevyrušuji, poslouchám, co říká, a když nerozumím, ptám se (trenér podporuje a vede děti k tomu, aby se ptaly)
• když mám na tréninku volný čas, nestojím, nečekám na povel, hledám si svou hru nebo stanoviště
• po tréninku si doma s rodiči povídám o tom, co všechno jsme na „tréninku“ hráli nebo se učili
• nechodím žalovat, když mám problém, snažím se ho vyřešit sám (mezi sebou si děti řeší, pokud možno, samy, trenér hlídá pouze bezpečnost)
Pokud jsou k tomu děti důsledně vedeny, nemělo by zvládání výše uvedených dovedností, které korespondují s úrovní zralosti v 7/8 letech, být problém. Samozřejmě každé dítě je jiná osobnost a každé umí něco víc, něco míň, každý trochu jinak, po svém. Samostatnost je jedna z nejdůležitějších součástí vybavenosti dětí na život. Společnou podporou s rodiči – společná pravidla, vymezené role a kompetence, v principech podobný typ požadavků a komunikace – se snažíme jednotlivé součásti samostatnosti podporovat.
