Sedmnáctiletý Martin Janáček z Cehnic je novou posilou Sparty Praha

Jak jste prožíval letošní vánoční svátky? Lišily se nějak od těch předešlých?
Vánoce jako takové letos moc klidné nebyly. Řešily se ještě otázky přestupu, školy, ubytování a další nezbytnosti.

Zmínil jste i studium. Skloubit školu s kariérou vrcholového sportovce určitě není snadné.
To je fakt. Času nebylo moc. Stávalo se, že jsem celý týden ve škole nebyl. Máte pravdu, že to by mi spousta kluků mohla závidět, ale to, že jsem látku musel dohnat, to už určitě ne. To byla dřina. Studuju na ekonomickém lyceu, je to dost náročné.

Kdy jste se dozvěděl, že byste se mohl přemístit na Letnou?
Sparta o mě projevila zájem už před třemi lety, tedy v mých čtrnácti. Jenže v té době mě bohužel dostihl zánět mozkových blan. Dokonce hrozilo, že ochrnu. Byl to boj, ale nakonec jsem ho vyhrál. Půl roku jsem byl mimo provoz, takže jsem zůstal v budějovickém Dynamu. Další šance byla, když mě Sparta chtěla do U17. Jenže kluby se nedohodly na částce. A zranil jsem si rameno, následovala operace. Takže zase nic.

To určitě neuniklo pozornosti i dalších klubů.
Zájem měly i pražská Slavie, Příbram, Plzeň. Ale po všech těch peripetiích ztratily zájem. Zůstala překvapivě Sparta, která přišla s nabídkou i do třetice. Přitom se říká, že dá návrh jenom jednou. A konečně to vyšlo. Zároveň jsem dostal možnost trénovat s áčkem Dynama jako třetí gólman.

Kdy a kde jste se seznámil s merunou?
K fotbalu mě v Cehnicích přivedl táta, protože i on fotbal hrál. Začínal jsem tam ve třech letech. Pak jsem postupně nastupoval v Bavorově, Volyni, Strakonicích, Písku, Prachaticích a Dynamu. Tam jsem přišel jako čtrnáctiletý a nastupoval jsem za U15.

A nelákal vás i jiný sport?
Vlastně jo. Zároveň jsem hrál i hokej, měl přednost. I tam jsem byl v brance, chytal jsem. Říkali mi předtím, že ve fotbale je větší konkurence. Jenže jak jsem potom začal nějak rychle růst, měl jsem problémy se zády. Takže asi tak v deseti, jedenácti definitivně šel fotbal na první místo. A vůbec toho nelituju.

V Dynamu vás v devatenáctce trénoval Pavol Švantner, v minulosti sám velice kvalitní gólman. Co se u vás ještě snaží vylepšit?
Na trénincích po mně chce, abych piloval práci nohou. Fotbal se mění a taky brankář se musí často zapojovat do hry třeba jako stoper. Skvěle to dokazoval Neuer.

Teď, po všech těch peripetiích, je konečně rozhodnuto a míříte do Prahy. To už asi moc dlouhé uvažování nebylo, že?
No, ne tak docela. S rodiči se rozmýšleli asi tak měsíc, jestli opravdu přestoupím. To už i Sparta začala být nervózní. Ale dopadlo to dobře, jedu. Měl bych mít místo v U19 jako tady v Budějcích.

Ovšem na soustředění letíte s áčkem do Španělska. Kolik tam bude gólmanů?
Vzhledem k tomu, že Martin Dúbravka letí se slovenskou reprezentací do Dubaje, tak tam budeme tři. Budu trénovat s Davidem Bičíkem a Vojtěchem Vorlem. Budu se hodně snažit, abych uspěl.

Bude to vaše první zimní soustředění v teplých krajích?
Už jsem něco takového zažil v reprezentační U15 nebo U17. Tam se už většinou probíhá jenom taktika, osobní dovednosti se předpokládají.

Ovšem účast ve sparťanském kádru znamená i znalost cizích jazyků. Vzhledem k vašemu studiu předpokládám, že u vás by to problém být neměl. Je to tak?
Ve škole máme angličtinu a přibral jsem si i němčinu. V každém případě budu mít určitě co dohánět. Je rozdíl mít čas na odpověď ve třídě a rovnou mluvit s někým z očí do očí.

Kdy tedy vyrážíte za novým dobrodružstvím?
První sparťanský trénink absolvuju třetího ledna a jedenáctého letíme na soustředění. Samozřejmě vím, že konkurence bude obrovská, ale je to výzva. Každopádně to bude životní škola.

Takže plány do dalšího roku jsou zřejmě jasné.
To je pravda. Uspět v obrovské zkoušce, ale co je hlavní, to je zdraví. O tom jsem se už několikrát přesvědčil. Bez něj to nejde. To chci popřát i rodině, hlavně rodičům, kteří mě vedli celým mým dosavadním životem. Za to si zaslouží můj dík.