Kanonýr Zdeněk Urban na Černou věž stále vzpomíná

Připomeňme si podrobněji vaše začátky na jihu Čech. Tam vás přece přivedla vojna.
Narukoval jsem do Tábora, kde jsem byl první půlrok. Dělal tam trenér Sokol, o kterém  se snad ani nebudu zmiňovat, byla to bída. Po něm to vzal Kozačka. Po půl roce mě poslali do Jindřichova Hradce, kde se hrála II. národní liga, moravská skupina, která měla dobrou úroveň. Za pět zápasů jsem dal asi osm gólů a Kozačka mě spolu s Hodúlem, Havránkem, gólmanem Jurčíkem přivolal zpátky. Podařilo se nám soutěž zachránit a v Ratíškovicích byla oslava. V příští sezoně se v I. národní lize dařilo, měli jsme dobrý mančaft. Hrál s námi třeba Olda Machala, Petr Vrabec. A když se jelo na zájezd do Vietnamu, tak mě Kozačka nevzal, protože se tam namontovali hráči z Dukly Praha.

Další vaší štací byla VTJ Písek.
Tam se o mě postaral major Jiří Antoš, vynikající chlap. Dělal jsem správce hřiště pod velením kapitána Kaliny. Měl na starosti sportovní zázemí. Měl jsem na tyhle chlapy štěstí. A také se dařilo. Na podzim byl Písek na padáka, ale na jaře jsme prohráli jenom jednou, v Krumlově. Skončili jsme čtvrtí a přišel za mnou generálmajor Nagyovič, který se ve mně zhlídl. Dělal potom po revoluci s Kocábem likvidaci ruských tanků a vojsk. Na Písek vzpomínám hrozně rád a zase to bylo o partě.

Takže tím se vám v roce 1985 otevřela cesta do Budějovic?
Sehráli jsem jeden přátelák, pak druhý a nemohli se rozhodnout. Když jsem se pak bavil s Jardou Holým nebo Petrem Skálou, tak mi nadávali, jak byli naštvaní, že kvůli mně pořád jezdili do Písku. Skála říkal, že si myslel, že je to přátelák, ale místo toho musel být pořád ve střehu. Nakonec mě Budějky udělaly a bylo to krásné. S Jirkou Němcem jsme tehdy spolu nosili tašky s dresy a strávili jsme spolu hodně času.

Zavzpomínejte na nějaké ze svých branek.
Dobře se vzpomíná na hattrick proti Chebu a ještě další šance jsem neproměnil. Když jsem dal gól Olomouci do šibenice, přiběhl ke mně Pepa Jodl, dal mi facku a zařval: „Tak vidíš mladej, že to jde.“ Málem mi urazil palici.

Prvním postupujícím trenérem do ligy byl po desítkách let trenér Přenosil.
Jeho koně byli Dušan Kuba, Jarda Holý, který hrál tenkrát ještě v útoku. Byli tam Jodl, Litvan, Trněný, Korejčík. Přenosil je pořád držel, i když se prohrávalo. Snažil se jim  vrátit odměnou, že předtím vykopali ligu.

Bohužel i tady se občas sáhlo vedle při angažování trenérů.
Druhý rok přišel trenér Smolík, a ten si přivedl svoje koně Karocha, Sokola a další. Pořád tam byly samé rozbroje, mančaft netáhl za jeden provaz. I proto se sestoupilo. Smolík to nedokázal stmelit, přišel jako namyšlený Pražák a přes týden na stadionu moc nebýval. To byly samé kecy, postavte nám Pražákům pomník a podobně.

To byla jedna ze smutnějších kapitol českobudějovického fotbalu.
Po sestupu to ale nabralo obrátky, když přišel trenér Jiří Nevrlý. Zavedl disciplínu, i když v začátku byla dost přehnaná. Tak tvrdé tréninky jsem už nikdy v životě nezažil. Asi to bylo dobře, protože mančaft to potřeboval. Přišli mladí kluci, Hluštík, Loužecký, obránce Karel Kuba. Vytvořila se parta, nás pětadvacátníků bylo asi osm, Vodička, Houška pak i jeho brácha, následovně Procházka ze Sparty, kde nehrál, Míla Hermer, zůstal Jarda Holý, Dan Drahokoupil, Jurásek, i když to byla naplavenina. Ale byl výborný. Jirka Nesvačil dostal po Mírovi Čížkovi prostor. Já jsem s ním hrál ve středu a okolo nás ti ostatní. V útoku Láďa Fujdiar a další lidi.

Přesto vytoužený postup nepřišel.
Hráli jsme o špičku tabulky, a i když jsme nepostoupili, bylo to výborné. A trenér Nevrlý dostal volnou ruku i pro další ročník. Ale když jsme po pěti kolech klopýtli, myslím na Kladně (1:2), tak došli k názoru, že by to přece jenom chtělo změnu a uvolnili ho. Tak přišel z dorostu Jiří Kotrba a dal tomu zase jinou myšlenku a náboj.

Jiří Kotrba je spíš známý jako nekompromisní trenér.
Na hráče působil a určitě to bylo dobře, povedlo se to. Ale i trenér Nevrlý před ním udělal svoji práci dobře. Pomohl nám ze srabu, ve kterém jsme byli. A s Kotrbou jsme to pak vykopali. Začali jsme vyhrávat a když vyhrajete čtyřikrát, tak nechcete prohrát ani popáté nebo pošesté. Takže v jednadevadesátém jsme ligu vykopali. Parta byla fantastická, protože skoro všichni bydleli v Budějovicích. Takovou partu jsem potom zažil až na konci kariéry v Udlicích. Tím jsme konečně překonali to špatné období pod trenérem Smolíkem.

Velikou postavou budějovického fotbalu byl i Jan Turek.
Ten měl veliké manažerské schopnosti. Skvělý člověk, který sice dovedl zařvat, ale pak to s námi probral ze všech stran a vždycky našel nějaké východisko, které pomohlo všem. Dal si s námi nějaké to pivko nebo víno a mluvil s námi, prostě bomba člověk. To byl můj druhý táta. Ale pomohl mi i pan Čadek.

Byli už tenkrát diváci v Budějovicích tak nároční?
Diváci jsou nároční všude. Řvali i na mě, tak jsem jednomu z nich vynadal a leckdy ne zrovna slušně. Pak jsem dal gól, šel jsem za ním a zeptal se ho, co říká teď. Přidal jsem ještě další a ptal jsem se, jestli tam ještě sedí ten chlápek, který fotbalu tolik rozumí. Pak mi ale dal Kotrba malou pokutu a musel jsem přestat s diváky diskutovat.

S kým jste si nejlépe v útoku vyhověl?
Když jsem přišel do Dynama, tak se mi nejlíp hrálo s Michalem Váňou. To jsem věděl, že bude v šestnáctce a dokáže dát gól hlavou i nohou. To byl pan fotbalista. Svoje umění prokazoval i po přestupu do Slavie. Ale bohužel kvůli životosprávě, se kterou byl na štíru, musel odejít i odsud. Pak ta jeho anabáze v Malajsii je dostatečně známá. Dodneška si voláme, je to kamarád. Je pořád šlachovitý. Pamatuji se, že když jsme běhali čtyřstovky, tak on běhal vnější dráhu. Takže běžel pětistovku a dobíhal před námi padesát metrů. Potom samozřejmě, když se mu dařilo, tak se Zdeňkem Procházkou. To jsem věděl, že on každý centr do branky dorve i hlavou. Kolikrát chtěl vystřelit, obránci mu to zblokovali, ale on dokázal vstát a ten gól ještě dát i bodlem. Obrovsky chtěl vždycky dát gól. S Jirkou Nesvačilem byl vůdčí osobností mančaftu. Vyhověli jsme si, řekli si, kam kdo půjde, nechrtili jsme.

Od čeho se parta odvíjí?
Jde o zázemí a šikovně nás podporovali Kotrba s Tobiášem a oba svoje trenérské kvality potvrzovali v dalších klubech. Dovedli zapůsobit na hráče z jiné strany, aby makal. A ten přitom netušil, že to na něj navlíkli trenéři.

Co platilo na vás?
Také se jim to povedlo. Vedl jsem rozcvičku a najednou na mě začal Kotrba řvát. Vzal mě a desetkrát jsem běhal vršek a přede všemi mě nechal dělat kliky. Pak si mě nechal zavolat, to bylo slyšet po celé chodbě. Šel jsem nahoru a on povídá: Proti tobě nic nemám, ale musel jsem nabudit tréninkovou morálku. Chci, aby kluci makali, a když tohle přede všemi naložím tobě jako kapitánovi, tak jim začne vrtat hlavou, co provedu s nimi. Také jsem někde četl, že se ho bojí i uklízečka. Když jde okolo, tak přestává vytírat. To byl a je Jirka Kotrba. Spolupráce byla obrovská. Kotrba s Tobiášem byli tenkrát pro Budějovice to nejlepší, co mohly mít.

Finále Českého poháru v Teplicích s Baníkem Ostrava bylo samostatnou infarktovou kapitolou.
Co si budeme povídat, tam nás zase porazili rozhodčí a zvlášť Brabec na lajně, který signalizoval gól při Poborského odkopu míče z brankové čáry. Vyloučil Jindráčka, když ucukával hráči a Pelíšek mu dal červenou. Tam byly obrovské tlaky od Chvalovského a spol. Také mi potom řekli, že jsou rádi, že to dopadlo, jak to dopadlo. Báli se, že by mohlo být druholigové federální finále mezi námi a Trnavou a druholigový mančaft by hrál tehdejší Pohár vítězů pohárů. Takhle tam šel Baník. V 15. minutě jsme vedli 2:0. Dával jsem gól z penalty, to si pamatuju jako dnes. Pak jsem běžel po pravé straně, šel jsem do křídla a Kula se Sialinim na mě hafli. Já jsem si pod sebou dal míč na prostředek. Tam běžel Kořínek, dostal míč, šel sám na bránu a nedal. Kdybychom vedli už 3:0, mohlo být zameteno. Ale pak nás sudí seřezali na jednu hromadu. Tenkrát se o korupci jenom mluvilo, ale nikdo nic nemohl a asi nechtěl prokázat.

Nějaký gól, který si promítáte, byl jste znám jako tvrdý střelec.
Gólů bylo dost, v lize osm, v národní lize asi přes šedesát nebo sedmdesát. Někde to mám přesně spočítané. Když jsem mluvil o poháru, tak před finále s Baníkem jsme vyřadili i Slavii. Tam jsem dával panenkovský dloubáček doprostřed brány. Nebo doma se Zlínem jsem šel na beka, píchnul jsem si balon do strany, místo abych šel do středu. Dva rychlé kroky a bombou jsem křížnou střelou trefil šibenici. Trenér Teplic jednou řekl po utkání, ve kterém jsem jim dal čtyři góly. Co vám mám říct? Na Urbana jsme hráli osobku, ve vápně jsme ho zdvojovali a podívejte se. Tenkrát vyšel v novinách titulek Urbanův večer.

První ligový gól?
To bylo proti Olomouci v pátém kole. Zase bomba do šibenice.

Zápisné?
Asi se dávalo pět set. Do kasy se dávalo za všechno. To byl první gól, první hattrick, první žlutá, červená, narozeniny, svátek, prostě všechno.

Pamatujete si na první červenou kartu?
To už ne, ani na žlutou. A těch jsem dostával hodně, tehdy se ještě v národní lize nesčítaly. Říkal jsem si, když nedám gól, tak aspoň žlutou kartu, abych byl v novinách dvakrát. Ale musel jsem být opatrný, abych nevyfasoval červenou.

Kdy byste se na hřišti neviděl?
To nebylo kvůli zahozené šanci, ale když jsme sehráli trapné utkání s Vítkovicemi v neúspěšném boji o udržení v lize. Stouplo si nás deset lidí do zdi a Kovačík dal po snadné rozehrávce gól. Ale to byla chyba Jodla. Jako kapitán zazmatkoval. Ve zdi měli stát určení hráči, ale stáli tam všichni. Bylo to hodně chaotické. Lidi se nám smáli a právem. Ale také si vzpomenu, kdy by se na hřišti asi nejradši neviděl Pavel Tobiáš. To jsme hráli v Banské Bystrici. Přenosil ho za stavu 1:1 takticky poslal na hřiště v 90. minutě. Pavel dostal míč, oni mu ho vzali a dali gól, prohráli jsme 1:2. Pak mu Přenosil v kabině řekl, že už ho asi nikdy nepostaví a slovo dodržel. Pavel s námi ještě jednou trénoval a pak začal dělat v TSM.

Mluvil jste o partě a tehdy se žádná cesta neobešla bez hraní karet.
Hodně se hrála bulka. Pravidelně hráli Jirka Orlíček, Dan Drahokoupil a já. Pak se ještě přifařil Láďa Fujdiar, ale moc to neuměl, byl spíš nosič peněz. Pak také hodně Jirka Jurásek. Člověk když seděl celou cestu otočený, tak se na konci těžko narovnával.

Bývá tradicí, že spolu hodně táhnou hokejisti a fotbalisti.
Chodili jsme společně na obědy, dali jsme se dohromady. Vždycky jsme zašli na pivko a poseděli. Já jsem na hokej chodil hodně. Scházeli jsme se třeba s Jirkou Lálou, ale i s mladými, ať s Romanem Horákem, Lubošem Robem. Byla to pohoda. Já vlastně, když jsem se vrátil po zranění z Turecka, tak jsem chodil do hokejové posilovny. Masíroval mě Franta Mrázek, pak ještě Venca Kolář. To byl dobrý kolík. A dobrý byl i Láďa Adam.

Co oslavy? Vy jste alkoholu moc nepodléhal.
To je vrozené. Někdo spí o půlnoci na stole, někdo může táhnout do rána. To byl Dan Drahokoupil. Já jsem pil a najednou klapka a nedostanu do sebe nic. Zastavím, dám si fantu, kolu, bavím se dál. Pak už do sebe nedostanu ani to a musím jít spát. Pokud nemám dost spánku, tak je mi blbě.

Není vám trošku líto, že jste mohl být daleko větší hvězda?
Je mi líto, že jsem se nemohl lépe zabezpečit jako dnešní fotbalisti. Uteklo mi to v Teplicích o fous, o nějaké dva tři roky. Hrál jsem s Diveckým s Verbířem. Možná i já jsem mohl udělat jinou kariéru, kdyby mě tehdy Budějky pustily do Sparty. Měl jsem fazonu, ale šéfové nepovolili.

Jak vlastně probíhala vaše anabáze v Turecku?
Budějovicím se vydařil postup do ligy, a tak jsme se domluvili, že mě pustí ven, abych si něco vydělal. Ale asi to byla i moje chyba, že jsem šel pryč. Měl jsem tam pevné zázemí, postavení, byl jsem kapitán, měl jsem všechno, co jsem potřeboval. Předělávaly se i smlouvy. Jenže já měl tenkrát tři tisíce korun v Temelíně a za postup do ligy osm a půl. Tomu už nikdo nebude dneska věřit. Nabídek jsem měl víc, třeba německou druhou ligu, Casino Salzburg, Mödling, Altay Izmir, kam mě ukecal Javorek, syn bývalého brankáře. Bylo tam krásně a podepsal jsem roční smlouvu.

Jenže není všechno zlato, co se třpytí.
Odletěl jsem na soustředění do hor, ale měl jsem smůlu, že jsem nepočítal s tím, že prvoligový klub nebude mít základní vybavení. Byl jsem dost nalehko, jenom s nejnutnějšími věcmi. Ještě že jsem měl vlastní kopačky, protože neměli ani tenisky. Dali mi akorát dvoje ponožky, teplákovku a dvoje trenky.

A jestli jsou naše informace správné, právě na nedostatečné vybavení jste doplatil.
V  horách se běhalo v udusané hlíně. Já byl nucený to běhat v lisovkách, protože jsem neměl ani tenisky. Lýtka jsem měl ztuhlá jako kámen a byl to záběr na achilovky. A na konci tréninku, při posledním cvičení najednou rána a bylo po fotbale. Naštěstí soukromá klinika zapracovala dobře a dokonce z naší ambasády přijel nějaký právník. Takže mi dali měsíční plat a poslali mě domů. Byla to smůla, protože si myslím, že jsem na to měl, to se dá za těch devět dní celkem dobře poznat. Byli tam se mnou Dostál z Vítkovic a Medgyes z Dunajské Stredy. Ten tam spokojeně vydržel dva roky.

Jak vás přijali zpátky v Budějovicích, kterým jste výrazným způsobem pomohl k postupu do nejvyšší soutěže?
Když jsem se vrátil do Budějovic, tak za mnou Kotrba s Tobiášem přišli a navštěvovali mě. Jenže pak v zimě přišel Dejmal, změnila se atmosféra i ve výboru. Hrál jsem za juniorku a čekal. Nakonec udělali Sialiniho za tři sta padesát tisíc, a za pár měsíců ho vyhodili, když zjistili, že jim prodává zápasy. Mně ty peníze nedali, jemu jo.

Vraťme se tedy k vašemu opětovnému působení ve vašem Chomutově.
Měl jsem i tady štěstí na trenéry. Nejdřív to byl pan Stehlík z Mostu, za něj to fungovalo velice dobře. Hráli jsme i s béčkem Dynama na hlavním hřišti a vyhráli jsme tam 3:2. Dával jsem dva góly. A to právě ještě hrál i Vlasta Svoboda, Seman, Gedeon. Pak trenér kvůli Zárubovi odešel a vedl jsem to půl roku já. Až přišel Jiří Nevrlý. Dobře jsme vycházeli už v Budějovicích. V prvních třech utkáních jsem dal pět gólů a dařilo se.

Takže znovu přišel zájem z vyšší soutěže.
Přišel František Cerman z Teplic. Ve dvaatřiceti jsem i tam pomáhal k postupu do ligy. Jenže pak do mě začal trenér Cerman šít, kolik je stojím. Ale přitom jsem pořád góly dával, i když mi nedával tolik příležitostí. Hrdlička mě nechtěl pustit, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem se domluvil s bývalým trenérem Stehlíkem a šel jsem hostovat do Mostu.

Potom jste se znovu vrátil do Chomutova a pomalu přišel i konec kariéry.
No jo, ale za Záruby nebylo ani na pití při tréninku, přelézali jsme plot, abychom vůbec měli kde trénovat, prostě nebylo na nic, trénovalo nás osm, no hrůza. Nedostával jsem ani korunu. Potom si přivedl trenéra Bičovského, se kterým si notoval. Hráli jsme o záchranu, takže odešel i on. Já jsem hrál jednu sezonu divizi v Kadani a pak jsem se domluvil s jedním známým a kopal jsem I. A třídu v Udlicích (kousek od Chomutova, pozn. red.). Dělal jsem hrajícího trenéra a líbilo se mi tam. Skvělá parta a v sedmatřiceti letech aspoň slušné zakončení kariéry. Už se ozývala se léta  a zlobilo koleno.