Bývalí spoluhráči Skála, Anderle a Orlíček vzpomínají na Václava Litvana

Byl odchovancem českobudějovické Igly, kde funkcionařil jeho otec a kam se po vojně už nevrátil. V černobílých barvách Dynama působil v rozmezí let 1982 – 86.

Památná éra vyústila na jaře 1985 postupem do nejvyšší soutěže z druhé příčky místo potrestané Zbrojovky Brno a účastí ve finále Českého poháru v Třebíči s Duklou Praha (1:3). Václav Litvan ale v úspěšném tažení pohárem chyběl a během sezony odehrál kvůli dlouhodobému zranění jen sedm zápasů.

Boj o postup se smrskl jen na dvojici Dynamo – Teplice a v rozhodujícím duelu na Střeleckém ostrově, který před pěti tisíci diváky rozhodl dvěma góly Dušan Kuba (2:0), odehrál Litvan celý mač. Po této výhře následovalo nezapomenutelné vítání první ligy koupáním v kašně na náměstí, které jihočeská metropole nepamatovala. Sestavu Skála – Koštel, Jodl, P. Tobiáš, Litvan – Kotrba, Orlíček, Němec – Kuba, Trněný, Holý znal každý budějcký fanoušek nazpaměť.

V podzimní části federální ligy 1985/86 si Václav Litvan připsal na kraji obrany deset startů (osm v základní sestavě), přesto už další nepřidal, nastupoval jen za juniorku Dynama v divizi a v zimě 1987 přestoupil do Milevska. Tam poprvé poznal výrobu a montáž vzduchotechniky, což dokázal později zúročit v soukromém podnikání.

A jak na řízného beka vzpomínají spoluhráči z Dynama?

Petr Skála: „S Vaškem Litvanem jsme toho prožili hodně a jeho smrt mě překvapila. Nevím, jak to říct, je to smutné. A na co nikdy nezapomenu? To je spíš mimofotbalový zážitek. Vzpomínám, jak mi Vašek natřel babetu (smích). Měl jsem červenou tisícovku, říkal jsem jí buik, a on mi ji natřel takovou žlutou capri barvou. Já jsem si zakládal na tom, že jsem z Třeboně a pak jsem tu barvu nemohl smýt, protože jsem měl starý lak a ta žlutá barva se do něj zažrala. Tak takovouhle kulišárnu mi provedl (úsměv). Jinak znám Vaškovu první ženu. Každý rok se schází naše parta bývalých fotbalistů, která vybojovala postup do ligy. Organizuje to Jirka Orlíček a ve stejný čas mají sraz i naše manželky. Další sešlost bude právě tento pátek, ale už to pojímáme jinak. Pro mě to byl šok, když jsem se o Vaškově úmrtí dozvěděl. Byl nějakým způsobem svůj a je to hrozná škoda.“

Jiří Orlíček: „Nejvíc budu vzpomínat na naše léta strávená na vojně. Já jsem hrál za VTJ Písek a Vašek byl v Rudé hvězdě Sušice. V té době byla mezi oběma kluby velká rivalita, poněvadž my jsme byli vojáci, zatímco v Rudé hvězdě byli pohraničáři. V létě roku 1982, to už jsme byli oba po vojně, jsme se potkali v Dynamu České Budějovice. Pro mě to bylo překvapení, protože jsem nevěděl, že se také chystá do Dynama. Ve srandě mi říkal: „Na tebe, ty parchante, byl vyhlášený opušťák pro toho, kdo ti přerazí nohy,“ smál se Vašek. Vojáci mě znali ještě z dob mého působení v ČSAD Plzeň, kde jsem hrál tři roky divizi předtím, než jsem šel na vojnu. Vašek byl o dva roky mladší a později mi prozradil, že na vojně se na mě pořádaly hony, kdo mě sestřelí. V soubojích s ním jsem hodně nadskakoval, jak jsem se bál. „To lampasáci nás k tomu naváděli,“ vyprávěl mi později Vašek s úsměvem. I potom v Dynamu byl Vašek Litvan za tvrďáka. Skoro necítil žádnou bolest. Naposledy jsme spolu za Dynamo nastupovali v roce 1986 a pak jsme se potkávali na každoročních srazech.“

Jiří Anderle: „Zprávu o Vaškově úmrtí mi zavolal náš spoluhráč Jirka Orlíček. Takové zprávy se přijímají těžce, je to smutná záležitost. Venca byl kamarád, výborný fotbalista a obrovský bojovník. Na hřišti nikdy nevzdal žádný souboj, do žádného se nebál jít. Chodil do nich čestně a férově. Ničeho se nebál, ale svůj poslední boj prohrál. Je to smutné. Teď v pátek jdu na sraz s tehdejšími spoluhráči, takže na Vencu tam určitě zavzpomínáme.“

1976 – dorostenecký memoriál J. Jírovce a M. Musila U Sirkárny. Václav Litvan v týmu vítězné Igly ČB stojí druhý zprava. Dole v pokleku je brankář Petr Skála. Oba se pak sešli na Střeleckém ostrově.