Dukelská kanonáda na Den armády
Československo tenkrát zažívalo smutné, tragické časy. Byl podzim 1968 a od 21. srpna se na našem území postupně usazovala vojska tehdejšího Sovětského svazu. Okupanti… Jinak tomu nebylo ani v Táboře. Na třídě 9. května (ten paradox, třída nesla svůj název na paměť osvobození Tábora sovětskou armádou roku 1945), v tehdejším hotelu Máj, začala úřadovat sovětská vojenská komandatura. Fotbalové i další sportovní soutěže byly v celé ČSSR načas přerušeny.
Než byly znovu obnoveny, přijela v září do Tábora k přátelskému mači pražská Sparta a v měření sil s místní druholigovou Duklou prokázala své kvality. Poměrně hladce vyhrála 4:0 brankami Mráze, Maška, Boži Veselého, když čtvrtý gól si dali dukláci sami po mizerné domluvě mezi gólmanem Zlámalem a zadákem Miklošem. To vše na stadionu Míru sledovalo 3 500 diváků, mezi nimiž fandila Spartě spousta jejích „skalních“. Ti se do Tábora sjížděli, často dost obtížně, mezi kolonami přesunující se techniky sovětských vojsk, z mnoha míst jižních Čech. Nálada na fotbal ale byla stejně mizerná. Skličující.
Plzeň přijela dobýt Tábor
Na neděli 6. října připadl tehdy Den čs. armády. To už se zase rozjely soutěže a Dukla Tábor, která do II. ligy na jaře postoupila (bez jediné porážky!) z divize, přivítala u Jordánu Škodu Plzeň (dnes Viktoria). Ta naopak na jaře hrála ještě I. ligu, ze které ovšem sestoupila.
V nadcházejícím utkání byli Západočeši jasnými favority. Jejich vedení proklamovalo jednoznačný cíl – okamžitý návrat zpátky mezi elitu. Však se také Plzeň usadila na čele tabulky. A k Jordánu si tak Škodovka přijela bez debat pro dva body (tři body za výhru se udělují až od ročníku 1994/1995). To by bylo, aby si neporadila s nováčkem, kterého před pár dny vypráskala Sparta 4:0…
Jenže… Staré české úsloví praví: „Chyba lávky!“ A Plzeňáci se sakramentsky přepočítali. To, co během druhých pětačtyřiceti minut předvedli - opět před třemi a půl tisíci diváků - domácí vojáci, to Tábor už hodně dlouho neviděl. Dukle ten zápas neskutečně sedl.
Snad jiná jedenáctka…
Po vzájemné bezbrankové oťukávané v první půli snad přišla na trávník jiná domácí jedenáctka! Možná to zapříčinila rozmluva s trenérem Vlasákem o poločasové pauze v kabině. Možná s hráči mluvil některý z jejich velitelů. Kdo ví…
Sudí Smejkal pískl, začalo druhé dějství a Dukla střílela jeden hezčí gól za druhým. Za šokujícího stavu 3:0 kotel původně hlučných plzeňských fandů (i fanynek!) utichl a jen zíral na to, co dukláci se Škodovkou prováděli. Pak sice Segmüller (na vojně kopal čtyři roky předtím právě za Duklu Tábor) svou trefou pokořil gólmana Zlámala na 3:1 a vykřesal západočeskou naději. Jenže toho dne by dukláky zřejmě nezastavila ani ta Sparta. Rychle plzeňské fanoušky umlčeli čtvrtým gólem.
Jako dnes vidím ten obrázek před očima - za stavu 4:1 obíhal populární táborský fanoušek, řečený Jim, v ruce třímající vysoko vlající červenožlutou dukelskou vlajku, po škvárové atletické dráze kolem nadšených ochozů a s úsměvem mával zmrazenému plzeňskému kotli… Tábor aspoň nakrátko mohl zapomenout na tvrdou a krutou realitu, ve které se celá naše vlast ocitla.
O branky Dukly Tábor se tenkrát podělili Ing. Šáral (2), Pěnek a Novák. Skvěle zachytal brankář Zlámal, v poli vynikal vytáhlý Jihočech Frydrych… Divil by se snad někdo, že všichni jmenovaní po vojně oblékli dresy prvoligových mužstev?
Deník Rudé právo následujícího dne psal: „Vedoucí tým tabulky Škoda Plzeň překvapivě vysoko podlehl nadšení a bojovnosti vojáků. Rozhodující byla větší houževnatost a vytrvalost Dukly ve druhém poločase.“
Úplně jste nás rozstříleli
Jako autor přidám i další osobní vzpomínku. Po zápase vyrazil houf dukelských vlajkonošů – já s nimi - na pochod ze stadionu Míru do centra města. Na Jordánské hrázi jsme došli kluka s plzeňskou vlajkou, smutně se loudajícího směrem k nádraží. Kdosi křikl: „Tu vlajku mu hodíme do Jordánu!“ Řekl jsem tenkrát: „Kluci, necháme ho bejt. Už tak je zdrcenej…“ A byl. Pořádně. „Čekal jsem nejhůř remízu, nejhůř…,“ ráčkoval, když jsme ho obklopili. „Ale tohle? Úplně jste nás rozstříleli…“
Trocha radosti o smutném svátku
Došli jsme tehdy za skandování „Ať žije Dukla!“ středem města až k sovětské vojenské komandatuře, odkud na nás nevraživě a nedůvěřivě koukali z oken uniformovaní rudoarmějci. Nejspíš si mysleli, že jde o nějakou demonstraci proti jejich přítomnosti v Táboře a v celé zemi… Ale to ne. To se Tábor radoval ze senzačního výsledku „svých“ dukláků.
Tak takhle oslavili táborští vojáci v kopačkách roku 1968 asi nejsmutnější svátek Den armády v dějinách Československa.
Závěrem budiž řečeno, že Škoda Plzeň svůj cíl – postup do I. ligy – na jaře 1969 nesplnila. Postoupily Bohemka a Kladno. A novic Dukla Tábor se blýskla konečným 8. místem, které znamenalo zajištěnou účast v nově zakládané celostátní II. lize za účasti českých, moravských i slovenských mužstev. Bylo se na co těšit!
To je už ovšem téma na jiné vzpomínání.
