Pohádka Jiřího Němce. V Č. Budějovicích bydlel přímo na stadionu

Začněme jeho fotbalový příběh od začátku. Pochází z vesničky Cetoraz, kterou lze těžko najít na mapě. Proto také začínal s fotbalem mezi žáky sousedního Pacova, v nejnižších okresních mládežnických soutěžích. Navzdory tomu se zprávy o jeho talentu donesly až do Českých Budějovic, kde nastupoval do učení nejen mezi automechaniky ve středním odborném učilišti dopravním, ale i mezi fotbalové dorostence v tréninkovém středisku mládeže Dynama. Sbíral zkušenosti v dorostenecké lize, byl dvorním nahrávačem Jana Sanytrníka, přesto však nikdy nepomyslel, že by se jednou mohl dostat do opravdové ligy.

Po skončení dorosteneckého věku se rozhodoval, zda půjde zkusit divizi do Pelhřimova nebo za Vodní stavby Tábor. Z Dynama však v té době odcházel na vojnu dorostenecký reprezentant Petr Soucha a povinnost mít v sestavě áčka v každém zápase hráče do dvaceti let nabídla šanci benjamínkovi z Cetoraze. „Hodně mi pomohl trenér Přenosil, pod ním jsem začal hrát stabilně,“ vzpomínal Němec na své začátky v A-týmu černobílých.

Zní to jako pohádka. Okamžitě našel stálé místo ve středové řadě Dynama, mezi zkušenými matadory, a po roce se mohl radovat z postupu do ligy, kterou v Českých Budějovicích neviděli dlouhých sedmatřicet let. „Slavilo se asi čtrnáct dní. Dostal jsem odklad vojny, zůstal jsem v Budějovicích. Proto jsem zažil i sestup…“

Místo v základní sestavě Dynama si udržel i v posíleném ligovém týmu, v němž žádný mladík být nemusel. Hned v televizní premiéře s Duklou Praha se zapsal mezi ligové střelce. Získal si i pozornost reprezentačních trenérů do 21 let. Druhý rok ale Budějovice ligu neudržely a v poslední domácí utkání s Banskou Bystricí se oficiálně rozloučil se Střeleckým ostrovem. „Mančaft jsme neměli špatný, ale venku jsme uhráli jenom pár bodů a doma se ne všechno vyhrálo.“

Vojně se za těch časů utíkalo těžko. Pro něho byla jistým vysvobozením. Šel do Dukly, zůstal v lize. Za dva roky získal pověst drbálka. „V Budějovicích mě starší kluci hned sprdli, když jsem si nechal balon déle, než bylo potřeba.“ Na vojnu na Julisce ale přesto vzpomíná rád, byl to pro něho další odrazový můstek. „V Dukle se v těch časech všechno táhlo dost po vojenské stránce. Třeba jsme museli každý pátek na kontrolu ostříhaní.“

Po dvou letech byl veden jako civilní zaměstnanec, protože ho Budějovice pustily na roční hostování. Už předtím se ozvaly Sparta a Slavia, ale nikam nechvátal. Třetí rok v Dukle mu hodně pomohl. „Už jsem věděl, co potřebuji, trénoval jsem podle sebe, za trenéra Jareše se to dalo.“

Před podpisem do mužstva z Letné byla ještě spousta dalších věcí. Povoláváky do reprezentační jednadvacítky, pak do áčka, mistrovství světa. „V jednadvacítce jsme měli výborný mužstvo, třeba Frýda, Záleský a Mlejnek, jako starší hráči, byli výborní. Hráli jsme technicky, dostával jsem hodně balonů, moc mi to v tom mužstvu sedělo. Ovšem hrát za áčko bylo něco jiného. Mistrovství světa je zážitek, který nemají všichni.“ Na italském šampionátu si sice nezahrál, ale alespoň u toho mohl být. Federální tým skončil svou pouť až ve čtvrtfinále, kde ho vyřadil pozdější mistr světa z Německa.

Ve Spartě poprvé okusil velké pohárové zápasy slavného PMEZ, ve kterém skončili hráči v rudých dresech na druhém místě ve skupině. Nezapomenutelným zážitkem bylo domácí střetnutí proti Olympique Marseille. „Když jsme se šli rozcvičovat, bylo v hledišti asi dvacet nebo pětadvacet tisíc lidí. Hodinu před výkopem! To mi na zádech naskočila husí kůže. Kolena se mi ale nerozklepala, to už jsem měl za sebou.“

Přestože nikdy nebyl vyhlášeným střelcem, pohárový duel na Letné proti glasgowským Rangerům rozhodl jediný gól z jeho kopačky. Z pravé strany pokutového území se zdálo, že centruje, ale „padající list“ skončil za zády šokovaného brankáře soupeře. Tento gól si jistě celá řada sparťanských fanoušků pamatuje dodnes.

Ze tří sezon na Letné slavil dvakrát mistrovský titul. Odehrál za Spartu 84 zápasů a vstřelil šest branek. Od léta 1993 odešla duše sparťanské hry do zahraničí, do německého Schalke 04. Sám určitě netušil, že další velké fotbalové vavříny na něho teprve čekají.

Propracoval se mezi pilíře národního celku, který v šestadevadesátém šokoval celou Evropu. Češi se probojovali po dvaceti letech opět do finále, kde smolně prohráli brankou v prodloužení. „Celé Schalke se přiletělo do Wembley na finále. Když jsme pak po návratu vešli s Radkem Látalem do kabiny, všichni vstali, zatleskali a pak řekli, že fandili nám. To mě hodně dojalo,“ vyprávěl Němec. Na následující mistrovství světa se naši v konkurenci Španělska a Jugoslávie neprobojovali. „Ten, kdo čekal po Anglii zázraky, se zmýlil. Oba soupeři patřili mezi nejlepší celky světa a my nedokázali zúročit šance, jaké jsme si proti nim vypracovali.“

Rok po EURU se obrovského triumfu dočkal s gelsenkirchenskou družinou ze Schalke. Ruku, nebo přesněji řečeno nohu, ke společnému dílu položili velkou měrou i čeští fotbalisté Němec s Látalem. V květnové noci v italském Miláně mohli jako první Češi zvednout nad hlavu evropský klubový pohár. „Předtím nás se Spartou také všichni odepisovali, že nemůžeme přejít přes Glasgow Rangers nebo Marseille a později Brémy. Podobné to bylo se Schalke, když jsme vyfasovali Rodu Kerkrade. A my to nakonec dotáhli k životnímu triumfu.“

V Německu strávil dlouhých devět let a několikrát avizovaný návrat do Čech oddálil. Především manažer Schalke 04 Assauer si tým bez jeho tahouna nedokázal představit. Stihl si zahrát na nádherném supermoderním stadionu. Jediné, co ho opravdu mrzelo, byl mistrovský titul. „Unikl nám doslova mezi prsty, v 94. minutě.“

Po evropském šampionátu v roce 2000 ohlásil konec reprezentační kariéry, ale ještě dvakrát vypomáhal mužstvu v kvalifikaci MS 2002. Pak svou kapitolu se lvíčkem na prsou bývalý kapitán definitivně ukončil. V národním celku odehrál čtyřiaosmdesát zápasů a vstřelil jeden jediný gól.

Několikrát ho v Schalke přemluvili, aby zůstal. Po sezoně 2001/02 byl definitivně rozhodnutý. „Chtěli jsme se s rodinou vrátit domů, neměli nárok.“ Spekulovalo se o jeho návratu do Sparty, zájem projevila Plzeň, ale překvapivě se v létě objevil v kabině Blšan, kde trénoval jeho bývalý spoluhráč z Dukly Bittengel. „Nebylo za tím nic senzačního, že jsem si vybral právě Blšany. Ligu se nám podařilo zachránit a já tam byl spokojený.“ V jarním duelu v Jablonci nastoupil ke svému 500. ligovému utkání, které postupně nastřádal v dresech Budějovic, Dukly Praha, Sparty, Schalke a Blšan.

Léto roku 2003 pro něho znamenalo další změnu. Po deseti letech zakotvil znovu ve Spartě. „O návratu jsem měl brzy jasno, pouze jsem se to snažil před veřejností co nejdéle tajit.“ Konkurence se nebál ani v sedmatřiceti letech. „Ze Schalke jsem na ni zvyklý, je jasné, že jen kvůli jménu hrát nebudu. Musím být lepší než ostatní,“ tvrdil po příchodu do známého prostředí. Na Letné ale vydržel jen podzim, na jaře zase marně pomáhal potápějící se Viktorce Žižkov. Končil ve sparťanské druholigové rezervě.

V sezoně 2005/2006 si ještě zahrál divizi v dresu FK Dobrovice. Trenérskou kariéru nastartoval jako hrající asistent v béčku Sparty. Pak byl asistentem v druholigové Dukle a vedl i béčko klubu z Julisky v pražském přeboru. Asistoval Miroslavu Beránkovi v SK Kladno, které se ale dostalo do finančních potíží. V posledních létech vedl divizní Sokol Brozany (2011 – 2014). "Má velké jméno, ale ne velké požadavky," říkají o něm v Brozanech a na Zličíně, odkud bydlí jen kousek. A když přijel nedávno se Zličínem do Roudného, tleskala mu před zápasem celá tribuna. Ani po letech se na něj v Č. Budějovicích nezapomnělo.