Zdeněk Trněný: Přezdívku Drak dostal za svoji rychlost a bojovnost

Když mu rodiče zakázali trénink, utekl oknem. V době vojenské služby nehrál soutěž, ale připravoval se individuálně, a po návratu do civilu se vyšvihl z I. A třídy do České národní ligy. Brzy dostával nabídky od klubů nejvyšší domácí soutěže. Srdcař z jihočeského pohraničí si vybral plzeňskou Škodovku, později byl u historického postupu budějovického Dynama mezi elitu.

Dobře hrál i hokej. V dorosteneckém věku o něho projevili zájem v někdejší TJ Motor, ale dal přednost kopačkám. Ke čtyřem prvoligovým ročníkům přidal sezony v ČNL, divizi, rakouských a německých nižších soutěžích. Válel III. třídu, pokračoval v „pětatřicítce“, podnikové lize i mezi starými pány. S portálem Jihočeský fotbal spolupracoval před nedávnem v roli experta v tipování víkendových zápasů krajského přeboru.

Narodil jste se na jižní Moravě, ale vyrůstal na jihu Čech. Vaše rodina se přestěhovala?
Táta byl důstojník. Dostal rozkaz. Obývali jsme dvojdomek pro velitele přímo ve vojenském areálu Tokániště, kde sídlila rota Pohraniční stráže. Bylo tam i hřiště s tělocvičnou. Odmalička jsem se motal sportujícím vojákům pod nohama. Odtud jsme zamířili do nedalekého Rapšachu. Tam jsem chodil do školy a začal hrát organizovaný fotbal. Později táta přešel k jiné vojenské složce do Suchdola, což pro mě znamenalo nejen další stěhování, ale také změnu dresu. Za suchdolský dorost jsem hrál i hokej. Dodnes uchovávám fotky z kvalifikačního utkání v Sokolově o postup do dorostenecké ligy. Tehdy se o mě zajímal budějovický Motor, ale víc mě to táhlo k fotbalu.

Byl jste tak odhodlaný, že vaši kariéru nezničila ani dvouletá přestávka zaviněná povinnou službou v zeleném suknu?
Jako kluk jsem si poradil i s nejhorším trestem, jaký mi rodiče mohli dát, zákazem fotbalu. Utekl jsem oknem. Pořád jsem byl v pohybu a živil ctižádost k tomu, abych hrál co nejlíp. Ze suchdolského dorostu jsem přešel mezi chlapy a pomohl vybojovat krajský přebor. Oddíloví funkcionáři slíbili, že mi zajistí účast ve výběru do vojenských týmů, ale nějak se to nepovedlo. Dva roky jsem strávil jako řidič u útvaru v Lipníku nad Bečvou. Naštěstí mi velitelé umožnili ve volném čase běhat a potkal jsem se dokonce s míčem v rámci fyzické přípravy. Suchdol mezitím zase spadl do I. A třídy. Tady mě objevil pan Jindra z budějovického Dynama.

Nebyl to moc velký skok do druhé nejvyšší soutěže, kterou Dynamo hrálo?
Žádný problém mi to nedělalo. Zapadl jsem do sestavy, v níž byli Mikšíček, Jodl, Melka, Havel, Tobiášové, Novákové, Klimešové. Po tréninku áčka jsem si přidával ještě s dorostem a na jaře i na podzim sedmasedmdesátého pravidelně nastupoval v národní lize. Začaly se sbíhat prvoligové nabídky. Bydlel jsem na Dynamu v místnosti vedle zasedačky a zrovna když jednal výbor, byl u mě na pokoji trenér Pospíchal a šéf Bohemky Svoboda. Šel jsem s nimi na večeři do Perly, provalilo se to a dostal jsem vynadáno. Ozvali se mi ze Zbrojovky Brno, hodně o mě usiloval třinecký trenér Zachar. Zvolil jsem Plzeň s trenérem Dočkalem, kde jsem cítil největší šanci se prosadit. Tomáš Pospíchal mě lákal do Bohemky i později, ale bál jsem se, že v konkurenci Panenky, Bičovského a dalších borců z nároďáku budu sedět na lavičce.

Vyzkoušel jste si ligu v Plzni, ale i v Dynamu.
Dva roky mého pobytu na západě Čech byly spíše bojem o záchranu, ale vždycky úspěšným. K oporám patřil brankář Čaloun, střelec Jirka Sloup, v první sezoně nastupoval Honza Berger. Dostával jsem dost příležitostí, ale po skončení smlouvy jsem kývl Dynamu, které pomýšlelo na postup do ligy. Dokázali jsme to v sezoně 1984 – 85. Na Střeleckém ostrově jsme porazili Teplice a v dresech jsme rovnou zamířili na slavné koupání v Samsonově kašně. Někteří se vezli na multikáře se správcem Fulínem, jiní běželi. Oslavy byly bujaré. V téže sezoně jsme se přes Slavii a Olomouc dostali do finále Českého poháru proti Dukle. Měli jsme na vítězství, ale výsledek nebyl úplně v našich rukách. Ligu jsme hráli dva roky a potom, bohužel, sestoupili.

Po čtyřletém divizním intermezzu v Olešníku jste se dlouhých sedmnáct let pohyboval na německých a hlavně rakouských hřištích. Čím vás obohatila tato část života?
Především v Rakousku, kde jsem působil patnáct let, jsem získal kvanta kamarádů, s nimiž pořád udržuji spojení. Nedám na ně dopustit a oni na mě taky ne. Musím říct, že Rakušané vždycky byli ke mně féroví a splnili, co slíbili. Nedávno jsem hrál v Ansfeldenu za staré pány proti LASK Linec a fanoušci mi připomněli, že se chodívali dívat jenom na mě. Všude mě znají pod přezdívkou Drak, kterou běžně uváděli v novinových referátech. Lépe se jim vyslovovala než moje příjmení. Dostal jsem ji kdysi v Dynamu od Pepíka Jodla. Při působení v Německu jsem vedle fotbalu dělal ve firmě vyrábějící dámské silikonové implantáty a rád vzpomínám na pracovního parťáka Erika. Dost mi pomáhal a také díky němu jsem se zdokonalil v němčině.

Zdraví vám sloužilo po celou kariéru?
Nepočítám drobné úrazy, k nimž patří několikrát zlomený nos. Vážné zranění jsem utrpěl pouze v Dynamu, kdy jsem rok stál po likvidačním faulu Bohouše Klivandy v pohárovém utkání s Krumlovem. Odnesl to kotník. Kdysi jsem měl také potíže s tlustým střevem, ale operace dopadla dobře.