Okénko do historie: Táborský propadák a „úřední“ postup
Bylo jaro 1948. DSK Tábor bojoval v 1. A třídě Jihočeské župy o konečné prvenství a tím i o postup do vytoužené divize. Ta se u Jordánu hrála naposledy v ročníku 1942/1943 a dopadlo to špatně – vcelku ostudným sestupem… Po pěti letech to pro fotbalisty z města husitů vypadalo nadějně. Vždyť na hřišti největšího rivala a konkurenta Marathonu Pelhřimov vyhráli v dubnu zaslouženě 3:1 dvěma brankami Doležala a jednou Wágnera. A přece v konečné tabulce 1. A třídy zaostal DSK Tábor za Pelhřimovem při stejném bodovém zisku o mírně horší skóre.
Faktem ovšem bylo, že Pelhřimov jedno utkání vyhrál kontumačně 3:0. Díky tomu nakonec podíl jeho vstřelených a inkasovaných branek (tehdy rozhodující kritérium) byl o 0,002 (!) lepší než podíl DSK. To vedlo hrací komisi Jihočeské župy ke spravedlivému rozhodnutí. Protože šlo opravdu o hodně, o postup do divize, v té době druhé nejvyšší soutěže československého fotbalu, řídící orgán nařídil sehrát dvě „barážová“ utkání. Dne 19. června v Pelhřimově a hned 20. června odvetu v Táboře.
První mač zvládli Táborští znamenitě. Podařilo se jim v Pelhřimově znovu vyhrát, a to poměrem 5:4. Dvanáct set diváků, z toho asi třetina přicestovala z Tábora, vidělo dvě přesné trefy táborského Doležala, jednou skórovali Švec, Konvalinka a Studenovský z penalty.
U Jordánu zavládla euforie. Stačilo doma uhrát v odvetě plichtu – a divize by se po pěti letech vrátila do Tábora. Ne už ovšem na původní hřiště na Pražském předměstí, kde ji DSK hrával, nýbrž na druhý konec města. Na Svépomoc, kde klub nedávno získal nové sídlo.
Ale ouha… Před klíčovým zápasem hustě zapršelo, škvára na Svépomoci se změnila v bahenní lázeň. Přesto do hlediště přišlo či přijelo na dva tisíce zvědavých a natěšených fandů. Ovšem ti viděli zdrcující pelhřimovský válec, který zničil veškeré táborské naděje. Marathon vyhrál jistě 4:1, přičemž jediný, čestný gól domácích vstřelil Švec.
Tábor se zahalil do smutku, mistrem Jihočeské župy a tím i nováčkem divize se stal přece jen Pelhřimov. Ke všemu ještě bafuňáři Marathonu „hodili laso“ jedné z největších opor DSK Tábor, Studenovskému. Ten ale přestup a šanci hrát vyšší soutěž jako správný táborský srdcař odmítl. Jak se zanedlouho ukázalo, dobře udělal!
A pak se stalo něco, o čem se zprvu jen potají šuškalo. Vedení československého fotbalu ve zcela nových podmínkách, které nastaly po únorových událostech 1948, totiž vyhlásilo reorganizaci soutěží. První liga nesla nový název Státní liga. Divize sice zůstala, ale v pořadí důležitosti klesla z druhé na třetí úroveň. Druhou nejvyšší úrovní se totiž stala zcela nově vytvořená Oblastní soutěž hraná ve čtyřech skupinách. Jihočeský fotbal v ní dostal dvě „umístěnky“ - pro SK České Budějovice a pro rivalský Meteor České Budějovice.
Díky tomuto rozhodnutí bylo potřeba doplnit divizní soutěž o další týmy, a tak došlo i na původně neúspěšný DSK Tábor. Už oplakaná divize na Svépomoci se stala kýženou realitou, ačkoli už nebyla druhou, nýbrž až třetí nejvyšší soutěží.
Na podzim 1948 se ovšem všechny soutěže hrály jen jednokolově, protože na jaře 1949 čekala čs. fotbal další reorganizace. V divizní skupině se tenkrát DSK Tábor setkal s pozdějším vítězem SK Sušice, se svým přemožitelem Marathonem Pelhřimov, dále s SK Vodňany, ČSK Říčany, Benešovským SK, Horymírem Neumětely, Škodou Plzeň (nezaměnit za Viktorii Plzeň!), Slovanem Plzeň, Slavií Plzeň, Petřínem Plzeň a SK Nýřany. Byť Táborští do divize „proklouzli“ na poslední chvíli, vedli si nečekaně dobře a skončili na 4. místě. A mohlo to být ještě o chlup lepší. Jenže v posledním zápase roku 1948 si „husité v kopačkách“ dojeli pro nečekaný a těžký debakl 0:8 na hřiště plzeňského SK Petřín…
Od jara 1949 už zase Tábor, pod novým názvem Sokol DSK, hrál 1. A třídu. Ta nesla nový název – Přebor Českobudějovického kraje I. A třídy.
Divize byla zrušena a náš fotbal se k ní vrátil až od sezony 1965/1966.
To už je ovšem jiná kapitola.
