Uznávaný kouč Jiří Antoš řadil trénování ve VTJ Písek na první místo

Kdy a kde jste vůbec s trénováním začínal a proč jste si vybral zrovna fotbal?
V roce 1969 jsem byl služebně přemístěn do Vimperka, a protože jsem neměl vyřízen přestup, tak mě funkcionáři Šumavanu Vimperk požádali, zda bych jim pomohl s trénováním u B-mužstva. Tak jsem v roce 1970 začal s trénováním a pět let jsem trénoval béčko a dalších pět let i áčko Šumavanu. A už jsem u toho zůstal, protože tam byl adrenalin a hlavně jsem mohl trochu ovlivňovat nejlepší hru na světě a být při tom.

Dlouhou dobu, přesně dvanáct let, jste vedl divizní VTJ Písek. Jak na tuhle štaci vzpomínáte?
V roce 1980 mi bylo nabídnuto trénování divizní VTJ Písek a zde jsem působil v podstatě až do ukončení činnosti vojenských oddílů. Po revoluci jsem ještě krátce trénoval společné mužstvo FC Jitex VTJ Písek i samostatný Spartak Písek. Potom následovalo osm let v Protivíně a nakonec dvakrát v Čížové. Období, kdy jsem trénoval VTJ, řadím mezi nejlepší, protože sem přicházeli mladí začínající fotbalisté, ale především kluci, kteří chtěli něco ve fotbale dokázat. Většina si uvědomovala, že tento přechod z dorosteneckého věku mezi dospělé je pro jejich další fotbalový život asi rozhodující. Taky bylo bezvadné, že se zde setkávali hráči, jak se říká, "od Šumavy k Tatrám", a ve většině případů ctili určitou soudržnost k tomuto kolektivu, což se nám potvrzovalo i při tradičních setkáních vždy po skončení podzimní části, kdy proti sobě nastupovali ti bývalí proti současným a velmi dobře se pak společně bavili na závěrečném večírku. Já osobně na toto období vzpomínám velmi rád, přestože i tady nám někteří lidé házeli klacky pod nohy. V drtivé většině bylo těch pozitivních věcí daleko víc. Víte, když vám někdo z bývalých fotbalistů zavolá, nebo pošle přání k Vánocům po několika letech, tak to člověka dojme a probudí příjemné vzpomínky.

Řada „záklaďáků“ to odsud dotáhla až do ligy. Na koho se nejčastěji jezdili ligoví šíbři dívat?
Měli jsme možnost setkávat se dost často v přátelských zápasech s ligovými mužstvy, jejich hráči i trenéry, což bylo velmi zajímavé. Během mého trénování ve VTJ Písek jsme si zahráli kromě Baníku Ostrava se všemi ligovými i druholigovými mužstvy té doby. V těchto zápasech se funkcionáři začali zajímat o některé naše hráče a po skončení vojny jich dost odešlo hrát do ligových mužstev. Jen namátkou můžu uvést několik nejznámějších přesunů hráčů z Písku do ligy. Orlíček s Urbanem do Č. Budějovice, Studeník, Kusák a Hlinčík do Plzně, Švengr a M. Bedrich do Jablonce, Kaplan a Macháček do Hradce Králové, Zajac, Zahrádka, Michal do Slavie a Zbrojovky Brno. Na Slovensku se prosadili Babjak v Prešově, Hajdučko v Humenném, Krnáč, Šimkovič v Banské Bystrici, Lejtrich v Považské Bystrici. Celá řada dalších hrála ve druhé lize a národních ligách.

Na náborech branců měly přednostní právo výběru ligové kluby. Ty z nižších soutěží braly, co zbylo.
Je pravda, že ve výběrech jsme měli trochu problémy, protože jsme už dostávali většinou dorostence, občas hráče z nižších soutěží. Ale na druhou stranu, když pak šel do vyšší soutěže, bylo to dobré zadostiučinění.

V Jihočeském kraji byla celá řada armádních oddílů. Z těch nejznámějších Tábor, Písek, Volary, VTJ J. Hradec, Rudá hvězda a VTJ Č. Budějovice. Panovala mezi nimi řevnivost nebo úzce spolupracovaly?
Bylo tu dost vojenských oddílu, ale velká řevnivost mezi nimi nebyla. Občas proběhla spolupráce při výměnách některých hráčů. Tady měla dominanci VTJ Tábor a určitou přednost měly Rudé hvězdy.

Fotbalu konec „vojáků“ spíše uškodil. Najednou nebylo kde brát. Až po více než dvaceti letech byla založena Juniorská liga, která jede druhým rokem. Máte na to stejný názor?
Samozřejmě že jsem přesvědčený, že konec vojenských klubů fotbalu dost uškodil, protože byl velký úbytek dorostenců v přechodu do dospělého fotbalu. Oddíly do nich vložily dost prostředků a pak najednou o ně nebyl zájem a oni odcházeli do jiných sportů. Je dobře, že vznikly, i když dost pozdě, ty juniorky a snad to přinese fotbalu užitek.

Určitě si dobře vzpomínáte i na týdeník Gól, na který se musely stát před revolucí fronty...
Týdeník Gól byl na tu dobu vynikající časopis a je pravda, že jsem si ho různě zamlouval u stánku PNS. Pravidelně jsem si ho kupoval, protože v něm byly veškeré informace a zajímavosti, a spolu s Čs. sportem a taky "Jihočendou" to byly noviny, které stály za to číst.