Jankovský patriot František Řezníček oslavil šedesátku

Šedesátka je krásné výročí, jak jsi ji oslavil?
Bylo a bude to asi ještě náročné. Nejprve jsme to slavili v práci, pak s fotbalovými kamarády v hospodě na hřišti v Jankově. Tam jsme jeli hned po zápase na Perštátě. A tuhle sobotu to bude rodinná sláva.“

Jsi kovaný Jankovák, ale prý jsi poprvé nastoupil v jiných službách.
To je pravda, bylo to v Nové Vsi. Tam nás vedl Anderle starší, táta Jirky, známého spíš z Dynama. Trenér pro mě jezdil a vozil mě i na tréninky svým žigulíkem. Já jsem tehdy dával minimálně pět gólů v každém zápase. A když jsem jich dal míň, tak mi tréňa vytknul, že jsem hrál nějak špatně. Ale domů mě dovezl i tak. Tam jsem se taky poprvé potkal s Mírou Čížků.

Po takových výkonech vás nemohla minout ani pozornost českobudějovického Dynama.
No, přetáhli si mě, to už byla jiná káva. Ale v dorostu byla skvělá banda, nikdo si nehrál na nějakého šéfa. A to tam byli takoví fotbalisti jako právě Číža, Milan Lepša z Trhových Svinů, Míra Janů, Pepa Veselý. Tenhle skvělý kamarád už bohužel není mezi námi. Bylo nám šestnáct, sedmnáct let, žádné větší starosti. Trénoval nás „Žukov“ Kyslík, trenérská budějovická legenda. Zcela odpovídal svojí přezdívce. Ale rádi na něj všichni vzpomínáme, dal nám hodně.

Ovšem bezstarostná léta a stříbrný vítr ve vlasech skončil, přišla vojna a ještě tvrdší dril. Jak to nesl takový rebel, kterým jsi byl, a pořád jsi?
Samozřejmě jsem se musel podvolit, to jinak nešlo. Navíc jsem se tam znovu setkal s Frantou Strakou, byl to můj mazák. Tenkrát se to muselo respektovat. Nijak toho samozřejmě vůči mně nezneužíval, ale máza byl máza. Můj holub byl potom třeba Roman Havlíček. A taky musel tohle respektovat jako já předtím.“

Skončila služba vlasti a následoval návrat do Dynama.
To je fakt. Jenže tam jsem to neměl snadné. To byla éra Klimešů, Tobiášů, Dušana Kuby a Míry Čížka. Ti už byli zabydlení a už tehdy to byli budějcké fotbalové ikony. I tak jsem ale měl docela dobře našlápnuto do základu. Nějak se to přesto nepovedlo. To už jsem byl ženatý a měl jsem dcerku Petrušku. A jim jsem občas dával přednost. To se s fotbalovými nároky neslučovalo, takže jsem skončil.

Přijal tě Olešník.
Tam jsem se dostal do mančaftu Bartušků, Maršánů. Znali jsme se odmalička, bydleli jsme prakticky vedle sebe. Byly to krásné časy. Fotbal kvalitní, ale ještě jsme nehráli v tom krásném areálu, který je tam teď. Byli jsme za ním. Ale už tehdy se začalo a samozřejmě jsme začali chodit na brigády. Bez nich se tenkrát nic nepostavilo.

Ovšem zavolal Jankov a vábení domova nešlo odolat.
Tam jsem nejdřív začal jako hráč. Začínal jsem v okresním přeboru a dotáhli jsme to až do divize. Pak po hráčské kariéře jsem pokračoval jako hrající trenér a později i trenér. Divize byla obrovský úspěch. Když mi to tak připomínáš, asi se při naší premiéře otevíral i nový areál. Ale to ví přesně Petr Maxa, to je náš znalec historie. V Jankově to byla a je spousta zážitků. Nádherná parta, která táhne spolu, jsou to výborní lidi. Navíc nás podporuje obec, a to je důležité.

Když už ses zmínil o trenérské kariéře, kteří hráči prošli tvýma rukama?
Bylo jich mraky, snad ti, o kterých se nezmíním, mi to odpustí. Ale třeba Václav Maxa, Franta Šturma, Zdeněk Bürger, Pavel Vyskočil, David Maršán, Martin Kollár, Petr Stejskal, David Hrubý. A samozřejmě můj kluk Martin.

Ovšem v té době jsi patřil i mezi tzv. obojživelníky, kteří zvládali perfektně i jiné sporty. Nechybělo ani bruslení, třeba jako u Karla Váchy.
No, já jsem hrál dorosteneckou ligu za KDPM. Měli jsme skvělou lajnu, v obraně byli Láďa Kolda s Pokorným. Já hrál centra a na křídlech jsem měl Míru Janů a teď MUDr. Flíčka. Ten pracuje na chirurgické ambulanci. Byla to síla, skvělí spoluhráči.

Teď ovšem máš jiné úkoly, už jenom za lajnou. Nevadí to?
Vůbec ne. Jsem hrdej na to, že jsem členem Fanklubu SK Jankov. Je to fajn. To jsou opravdu jiné povinnosti. Jezdíme s kluky, nosíme klubové šály, trumpety, fandíme ze všech sil. Ale taky jsi zapomněl na další úlohu, kterou mám, a to že jsem děda. Ten starší vnuk Matěj Šíma, mimochodem tvůj jmenovec, je od holky. Je pohyblivě nadaný a rychlostní typ. Vojta Řezníček, to je opravdový bojovníček po tátovi, a když chceš asi i po dědovi. Taky nerad prohrává.

Určitě se nedá pominout vliv tvého otce.
To je fakt, bez něj by to nešlo. Za Jankov hrál a já jsem s ním chodil na tréninky. Takže po hřišti běhali a hráli fotbal samí chlapi a mezi nimi lítal jediný kluk. Jednou pršelo a máma mi zakázala jít, samozřejmě marně. Ale poslechl jsem aspoň v tom, že jsem běhal po hřišti a kopal do balonu ve faldovkách. Ten fotbal za to stál. Otloukal jsem se odmalička.

Ale ani teď tě ovšem neminou oficiální funkce.
Asi myslíš moji práci v krajské disciplinárce. Tam to asi našim klukům nijak neulehčuju. Pro mě to je těžký, a ostatní členové, když jde o někoho z Jankova, tak mu spíš přisolí (smích).