S bývalými spoluhráči se vídám na Střeláku, říká Václav Korejčík

Často jsem vás viděl u SKP, jak okolo mě svištíte na kole, jenom za vámi vlály dlouhé vlasy. Dřív sice měly havraní barvu, teď už byly spíš holubí.
Na SKP jsem skončil asi tak před osmi lety. Mýma rukama tam prošli třeba Franta Benhák, Jirka Novotný nebo Matěj Kříž. A co se týče těch vlasů, tak bys mě už asi nepoznal. Vepředu ubyly samy, vzadu jsem si je zkrátil sám.

A co aktivní fotbal?
Ten jsem ukončil v padesáti v Boršově. Chtěl postoupit z okresu, nakonec se jim to podařilo už beze mě. V současnosti válčí v B třídě. Teď jsem tam jezdil už jenom jako lajnový rozhodčí. Ale je to nevděčná úloha, každý tomu fotbalu rozumí líp než rozhodčí. Ale Míra Lysina mě umluvil. On je pořád takový aktivní neposeda. Předtím jsem mu pomáhal u béčka Bavorovic, jenže to zrušili. Míra tu byl na svátky a v lednu znovu zamíří do Bruselu, kde má nějakou funkci. Dřív tam působil i jako armádní důstojník.

Stále se věnujete futsalu. Tam je aspoň teplo, což určitě našim starším kostem naprosto vyhovuje.
Asi jo. Ale taky jsem už na palubovce skončil, i když ještě předloni jsem se stavěl do branky. Hrál jsem společně například s Jirkou Geršlem nebo Rosťou Růžičkou. Společně jsme před léty založili tým Kohoutů a já se starám o jejich zázemí dodnes.

Vídáte se se svými bývalými spoluhráči ze Střeleckého ostrova?
Scházíme se každý rok na Dynamu a ve městě se občas vidím s Jirkou Orlíčkem nebo Mírou Kamišem. Mám i permanentku, takže se na Střeláku vídávám s Jirkou Kotrbou, Petrem Skálou a dalšími.

Vešli jsme do nového roku, co byste si přál, abyste se vám splnilo?
Určitě to je být zdravý. Mám teď určité problémy a od září do listopadu jsem podstoupil intenzivní léčbu. V současnosti čekám na výsledky, snad to dopadne dobře. Člověk musí věřit, že se uzdraví, potom se to splní. Také se starám o babičku, která je nemohoucí. Nechceme ji dát do nějakého ústavu, doma má nadstandard.

Málokdo si po vašich letech strávených v dresu Dynama uvědomuje, že nejste rodilým Jihočechem. Kde jste začal svoji fotbalovou kariéru?
Fotbal jsem začal hrát v osmi letech na Berounsku v oddíle, který se jmenoval Buzuluk Komárov. Tam jsem hrál do šestnácti let a odtud jsem přešel do ligového dorostu Škody Plzně. Hrával jsem v okresních výběrech a všiml si mě trenér Žaloudek. Když mi bylo sedmnáct, stáhl si mě Tomáš Pospíchal do ligového áčka. Tenkrát tam působili takoví borci jako Franta Plass, Standa Štrunc, Pepík Čaloun, Jaroslav Hřebík, Bohuslav Vojta a další. V té době jsem byl asi nejmladší ligový hráč.

A jak se vedlo?
Hodně jsem se od nich naučil. Byl jsem tenkrát klasický útočník, levé křídlo. V dorostu se mi dost dařilo střelecky, padalo mi tam tak dvacet gólů za sezonu, v mužích to už bylo slabší a ligovou branku jsem nevstřelil.

Váš bratr byl zřejmě úspěšnější.
To je pravda. Také jsme si spolu zahráli ligu v Plzni. Měl jsem po vojně a trénoval nás Svatopluk Pluskal.

Tenkrát se ale nešlo vyhnout vojně tak jako v současné době.
To je fakt, tehdy to nešlo. Odešel jsem do RH Cheb, kde se hrála druhá liga. V tu dobu tam trénoval Karel Kolský a po jeho tragické smrti přišel jako hrající trenér František Plass. Tenkrát totiž jeden autobus mířil po výběru z Tábora do Prahy a druhý do Chebu. Škoda, že jsem neseděl v tom pražském. Ale pokud se na vojně hrál fotbal, tak to docela šlo i v tom Chebu, jen možnosti byly menší, pražská Dukla byla na vrcholu a trénoval tam pan Masopust.  Možná je škoda, že později byly Dukly zrušené, mladí si tam většinou zvykali na dospělý fotbal a často se ukázalo, kdo na něj má a kdo ne.

Sedmnáctiletý ligový fotbalista asi neušel pozornosti reprezentačních trenérů mládeže.
Před vojnou jsem hrál za dorost ČSSR a na vojně také za reprezentační jednadvacítku. Zakopal si tenkrát s bratry Herdovými, s Janečkou z Brna, Jirkou Kotrbou, Zdeňkem Ščasným nebo Pepíkem Jarolímem. A nemůžu zapomenout na Petra Uličného, s ním se člověk nenudil. Byli to všichni vynikající hráči.

Na jaké zápasy si vzpomínáte?
Do zahraničí jsme toho moc nenajezdili, většinou jsme si museli vystačit se socialistickými státy. Hrál jsem víc přátelské zápasy, na ty důležitější byli nominovaní hráči z Prahy nebo z Bratislavy. Ti byli víc na očích, Plzeň byla moc na okraji zájmu.

Uplatnil jste svoje vojenské zkušenosti po návratu do civilu?
Ještě rok jsem hrál v Plzni, pak přišla nabídka z Budějc. Mezi kluby byly tehdy dobré vztahy, tak jsme sem přišli se Zdeňkem Trněným. To bylo v létě roku 1979. V Budějcích právě končila éra bratří Klimešů a Nováků, kopal tu Pepa Jodl, Láďa Fojtík, Tobiášové. To jsem ještě pořád byl útočník a trénoval nás František Cerman.

Jaké tu byly tehdy podmínky?
Chodili jsme normálně do zaměstnání a dvakrát týdně jsme trénovali dvoufázově. Byl jsem vyučený dřevomodelář a pracoval jsem v teplárně.

Šikovné ručičky?
Tak nevím. Nožičky jsem používal o víkendech při fotbalu, ručičky zase v týdnu v práci.

Trenér Cerman byl známý tím, že se snažil dostat do Budějovic lepší podmínky pro fotbalisty a profesionalitu i do vedení.
Oproti ligové Plzni to tady byl krok zpět. V Budějcích byla druhá liga a na zázemí to bylo znát.

Jaký byl váš první zápas v černobílém dresu?
To byl nějaký přátelák v Netolicích, to si pamatuju. A hrál jsem v útoku.

S kým jste nastupoval v týmu?
Zadek hrál ve složení Melka, Havel, Jodl, Franta a Pavel Tobiášové, v záloze Botlík, Láďa Fojtík, Zdeněk Trněný, vepředu Jarda Holý, Dušan Kuba, Zbyněk Houška, Procházka, Marian Pavlov. Brankáři se až do příchodu Petra Skály střídali.

Kdo vás začal posouvat v sestavě dozadu a pro začátek přeškolil na levého záložníka?
Začal s tím trenér Přenosil a také jsem dal nějaký ten gól, i když jsem hrál víc zezadu.

Jaká tu byla parta? Vyprávějí se heroické historky.
Parta byla dobrá, i když se pochopitelně dělila na mladé a staré. Ale nebylo to nějak výrazné. Stejně tak v Plzni, když jsem poprvé letěl v sedmnácti na ligu do Žiliny, tak jsem taky nevěděl, jak těm zkušenějším říkat. Ale srovnal jsem se, a byli jsme dobří kamarádi. Věkový rozdíl nehrál roli. Standa Štrunc hrál se mnou v útoku, za námi Franta Plass, oba daleko zkušenější.

Historky také podporovaly zkazky o tom, kolik jste si vydělali.
To jsou takové otřepané písničky, přitom to bylo jinak. Netvrdím, že jsme si žili špatně, ale rozhodně ne tak, jak si lidé mysleli. Pravidla byla daná. Dostávali jsme sedm stovek kalorného, za výhru dvanáct set, za remízu sedm set, za prohru nic. Možná, že v Praze to bylo jinak. Do ciziny jsme nemohli, ven šly až hvězdy, které měly splněný počet repre startů a bylo jim přes třicet. Škoda, že my jsme tenkrát nemohli, narodili jsme se v blbý době. Teď to mají mladí snazší.

I přes váš stesk po Plzni jste nakonec na jihu Čech zakořenil.
V Plzni jsem se oženil a narodil se nám tam první kluk, tak se nedivte, že jsem chtěl zpátky. Ale tady nakonec taky není tak špatně.

Na kterou sezonu tu nejraději vzpomínáte?
Na sezonu 1984/85, kdy jsme postoupili do ligy. Hrál jsem už levého beka, protože Karel Melka skončil, ale zase přišel mladej Jirka Němec na post levého záložníka. Na to, že to byl kluk z dorostu, dokázal udržet míč a už tenkrát bylo jasné, že to bude fotbalista. Také se objevil Honza Sanytrník, další velký talent.

Ale také na tu dobu nemáte nejhezčí vzpomínky kvůli zranění.
To se stane. Měl jsem docela fazonu, ale vykloubil jsem si v Třinci rameno a v posledním utkání, po kterém se skákalo do kašny, jsem nenastoupil. Už jsem byl sice fit, ale dost mě to mrzelo, že jsem nehrál, jenom jsem seděl na lavici. Do ligy jsem šel se smíšenými pocity.

Jak se tehdy cestovalo tak daleko jako do Prešova nebo Košic?
Na Moravu určitě autobusem. I na Slovensko jsme tak cestovali a bylo to dost náročné. Určitě jsme ale také někdy letěli nebo jeli lůžkovým vlakem.

Ale na úvodní prvoligový zápas v černobílém dresu si snad vzpomenete.
Samozřejmě, protože jsme hráli doma proti pražské Dukle a za ni nastoupil můj brácha. Hrál jsem celý zápas a prohráli jsme 1:4. Náš čestný úspěch vstřelil Jirka Němec.

S kým jste tehdy v obraně nastupoval?
Napravo hrál Jirka Jurásek, který zrovna přišel z Baníku Ostrava, já levého, snad ještě Pepík Jodl s Pavlem Tobiášem, Anderle, Kotrba v záloze, byli tam Čížek, Trněný, Němec, Váňa, Kuba, v brance Skála.

Kteří útočníci vám dělali největší problémy? Dnes už by to asi bylo jiné.
Určitě Láďa Vízek. Člověk nikdy nevěděl, co do poslední chvilky udělá. Nebo rychlík Ivo Knoflíček, ten když nastartoval, tak mu snad nikdo nestačil, rozenej sprinter. Když si to okolo tebe narazil, byl pryč, než ses stačil otočit.

TJ Dynamo JČE Č. Budějovice z památné sezony 1984/85
Horní řada (zleva): masér Miroslav Špelina, Jiří Němec, Jiří Kotrba, Zdeněk Trněný, Miroslav Čížek, Jiří Koštel, Jiří Orlíček, vedoucí mužstva František Tobiáš.
Uprostřed stojí lékař Václav Sekyra, Petr Skála, Václav Korejčík, Miroslav Kamiš, Václav Litvan, Jiří Anderle, Roman Havlíček.
Vpředu sedí Dušan Kuba, Pavel Tobiáš, trenér Karel Přenosil, Josef Jodl, Jaroslav Holý.

Jste spokojen se svým působením v lize?
Myslím si, že jsem tady toho mohl odehrát víc. Skončil jsem, i když mi ještě nebylo třicet. Nevím proč, ale asi jsem někomu neseděl.

Kdo vás definitivně vyřadil z kádru?
Přišlo to zrovna v době, kdy jsem se vylízal ze všech zdravotních problémů. Tuším, že tehdy po odchodu Smolíka trénovali Molkup s Havlem. A když jsem se dostával do formy, tak mi oznámili, že se zužuje kádr a pro mě v něm není místo, protože jsem byl dlouhodobě zraněný. Myslím si, že jsem ještě rok dva mohl hrát.

Zažil jste s Dynamem postup do nejvyšší soutěže, jak jste prožíval pozdější návrat do druhé ligy?
To už jsem snad ani nehrál. Skončil jsem jako prvoligový hráč.

Odešel jste z klubu?
Ne, ještě jsem na jaře 1987 hrál za divizní juniorku, a když se blížil konec přestupního termínu, přišel za mnou Olešník. A vedení, v čele s pány Turkem a Čadkem, mě na podzim uvolnilo.

To jste tedy byl u začátků zlatého věku fotbalu v Olešníku.
Ano, v té době jsme měli velice dobrý kádr. Hráli Trněný, Orlíček, Čadek, Pavlov, Koštel, bratři Bartuškové a Maršánové, Lafata, v brance Vašek Dvořák.  Pod vedením trenéra Zavadila jsme vykopali divizi, kde jsme skončili v horní polovině tabulky. Pak přišla revoluce a konečně jsem v devadesátém roce mohl odejít do zahraničí. Zakotvil jsem v FCU Strengberg. Zažil jsem dvakrát postup z nejnižší soutěže a byl jsem spokojený. Také tam byla dobrá parta. A ve svých pětačtyřiceti letech jsem skončil i tam. Myslím si, že my Češi jsme pro rakouský fotbal v těchhle nižších soutěžích udělali dost. Kdyby nás nebylo, nedalo by se na to dívat. Oni se sice snaží, jsou poctiví, ale fotbalově je to horší.

Sám jste byl krajánkem, co si myslíte o využívání vlastních odchovanců v klubu?
Domnívám se, že by měli dostávat větší prostor. Tady se vždycky uplatňovali hráči odjinud, kteří si jenom přijeli vydělat peníze a Budějce jim byly šumafuk.

Zkuste srovnat zázemí dřívější se současným? Dnes to berou hráči jako normální věc.
Když jsme šli do sauny a masér si nás vzal do práce, tak jsme si toho považovali, byl to svátek. Teď pomalu hráče na hřiště nosí, aby náhodou nezakopli. A oni to berou jako samozřejmost. Na svoji výkonnost si někteří dovolují až moc. Až něco dokážou, ať si diktují, ne obráceně, jak to je.

Co dnes dělá váš bratr? V Dukle patří mezi legendy.
Pavel hrál v Dukle Praha deset let a dal, myslím, devadesát čtyři ligových gólů. Pak šel do Malajsie, zkoušel to i v Dynamu, ale nedostal za Dejmala šanci. Hrál ve Viktorce Žižkov, na Kladně, v Rakousku. Zůstal v Praze a po skončení kariéry chvíli trénoval. Ale teď už nevím, jestli v tom pokračuje. Taky má trochu zdravotní problémy. Naposledy jsme se viděli na jedné rodinné oslavě, ale o fotbale jsme se moc nebavili.