Všichni jsou už v Mexiku. Josef Němec vyprávěl o angažmá v zemi Aztéků

Vystřídal jste v nejvyšší soutěži několik klubů, například Blšany, Spartu, žižkovskou Viktorku, naposledy Plzeň. Jak vzpomínáte na střetnutí proti Budějovicím?
Na tenhle stadion mám vzpomínky takové, že se tady dost kopalo. Hráli tady beci, kteří vždycky dovedli dát ránu. Jednak Penny, toho je lepší mít na své straně, nebo v minulosti i Standa Marek. Sem se jezdilo těžko vyhrávat, ale když měl člověk Budějovice doma, tak to bylo o něčem jiném.

V dresu mexického Deportiva Santa Cruz Azul jste odehrál i finále jihoamerického Poháru osvoboditelů. Jaká při něm vládla atmosféra?
To je pravda, zvlášť poslední půlrok byl super. To bylo samé cestování a poznávání nového. Od čtvrtfinále jsme naráželi na samé manšafty z Argentiny, River Plate, Rosario Central a ve finále Bocu Juniors, takže na odvety jsme jeli k nim. Bylo to fajn.

Tady u nás známe Mexičany snad jenom z amerických filmů, když se snaží dostat ilegálně za prací do Ameriky. Jací jsou ve skutečnosti?
Jsou velice příjemní, ochotní, obětaví, já jsem neměl snad jediný problém. A když, tak byli okamžitě ochotní pomoct a řešit ho. Nemůžu si stěžovat.

Pomohli i s výukou španělštiny?
Tak to byl opravdu problém. Do Mexika jsme jeli ve dvou se Samirem Piňou ze Slavie. On uměl anglicky, takže přes něj jsem se ze začátku domlouval, trénovali jsme spolu. Přijal nás i velvyslanec. Ale Samir se asi po čtrnácti dnech. Nějak nepohodl a odjel, takže jsem tam zůstal úplně sám. Dostal jsem z ambasády učitelku, Češku, která tam studovala. Šest týdnů jsem dřel každý den, takže pak už to šlo. Ale na nějaké veliké povídání to nebylo. Ze začátku jsem chodil pořád se slovníkem, ale teď si i s klukama telefonuju.

Jaký je v Americe fotbalistův denní rytmus?
To záleží na každém, jak si ho uspořádá. Tenkrát jsme neměli děcko, takže když bylo volno, chodili jsme se ženou po městě, do nákupních center, do kina.

Žádné posezení se spoluhráči jako tady v Čechách?
V Mexiku vůbec. Když jsem tam byl sám a žena vyřizovala nějaké papíry tady v doma, tak jsem se kolikrát snažil zatáhnout je na kafe nebo na malé pivko, ale koukali na mě jako na blázna, jako proč někam jít. Párkrát jsem přemluvil jenom cizince. Češi jsou v tomhle asi opravdu výjimkou. Neznali ani zápisné, neměli společnou kasu na pokuty a podobně.

A tréninkový proces?
Trénovali jsme spíš ráno, než bylo vyloženě horko, kolem deváté. To už muselo být, když jsme byli na hřišti i odpoledne. Zázemí bylo přibližně stejné jako tady, nebylo co vymýšlet.

Mexiko je proslulé množstvím památek, byl čas poznat je blíže?
Jednou za mnou přijel na tři měsíce taťka, tak jsme s ním památky objížděli. Byli jsme se podívat, ale jenom na dostřel od hlavního města, nějakých sto kilometrů. Vždyť pyramida je i ve středu Mexico City a je tam dalších památek hodně. Ale nebyl jsem v Mexiku na žádné dovolené, pracoval jsem tam. Když bylo pár dní volna, třeba čtrnáct dní, tak jsem volna spíš využil k tomu, abych jel domů.

Mexiko, to není jenom kolébka jedné z nejstarších civilizací, ale bohužel i oblast častých přírodních katastrof, například zemětřesení. Zažil jste některé z nich?
Celkem dvakrát. Jednou mě minulo, když jsme přijeli ze soustředění a doma jsem měl popadané obrazy ze stěn, skleničky vypadaly z regálů. Ale podruhé jsem zemětřesení zažil na vlastní kůži. Hráli jsme někde venku, bydleli jsme v hotelu. V noci, snad ve tři ráno jsem se probudil a myslel jsem, že mi někdo cloumá postelí. No a kamarád řekl, vezmi si peněženku a mažeme pryč. Ale než jsme doběhli dolů, tak už to naštěstí skončilo. Otřesy trvaly snad půl minuty, ale leckdy to stačí udělat i za tak krátkou dobu pěknou paseku.

Liší se klubový fotbal v Mexiku od toho, jaký máme možnost vidět při mezistátních utkáních?
To je vesměs podobné, jsou hračičkové s balonem. Moc se tam nenapadá, na své polovině má člověk spoustu času a prostoru k rozehrání. Každý má rád balon a než ho nerad půjčí dál, tak se s ním nejdřív pomazlí. Je to opravdu něco jiného než u nás.

Mexická kuchyně je proslavená svými exotickými a kořeněnými chutěmi. Byli jste jejími příznivci?
Opravdu nám chutnalo, ale občas jsme si chtěli ukuchtit něco českého. Bohužel je tam trochu problém s moukou, asi jako všude ve světě, takže knedlíků moc nebylo.

Pouštěl jste se do kulinářských experimentů i vy sám nebo jste to přece jenom raději přenechal ženě?
Do větších akcí jsem se nepouštěl, takže jsme to nechal větším odborníkům. Měl jsem štěstí, že tam se mnou byla i žena, hlady jsem netrpěl.

Prozradíte něco z mexických specialit?
Výborné byly taxisy na jakýkoliv způsob, skvěle chutnaly všelijaké placičky a přišli jsme na chuť i ostřejším jídlům. Myslím si, že není problém na takovou kuchyň si zvyknout.

Musím se zeptat i na jednu nepříjemnou věc, i když chápu, že si ji budete připomínat jenom nerad. Prý vás ve městě přepadli lupiči.
Máte pravdu, že vzpomínky nejsou příjemné a těsně po té události se často vracely. Naštěstí to bylo už ke konci angažmá, poslední půlrok. Pamatuji si i, že se to stalo přesně 15. února.

Přepadli vás někde v zapadlé uličce?
To právě ne. Jeli jsme se ženou na celý den do jednoho obchodního domu nakupovat nějaké věci a vzali jsme si taxíka. Mně tam brali míry na oblek, protože nás čekal Pohár osvoboditelů. Po šesté hodině už u obchoďáků nejsou taxíky, takže jsme si dali večeři a stopli jsme si jednoho z ulice.

To se někdy nevyplácí ani u nás.
Ale nemá to takové důsledky. Asi po deseti minutách nám na křižovatce, když naskočila červená, vpadli do auta dva maníci. Museli jsme jim odevzdat všechno včetně hodinek a řetízků, zastavili jsme u bankomatu a vybrali peníze z konta. Byli jsme potlučení, respektive já, opravdu nerad se k tomu už vracím.

Nebáli jste se o svůj život?
Samozřejmě, že vás to automaticky napadne, protože byli mimořádně nepříjemní. Ještě, že jsem u sebe něco měl, co jsem jim mohl dát. Jinak nevím, jak by to dopadlo, mohlo být daleko hůř. Zaplať Pán Bůh, že to dopadlo, jak to dopadlo. Nakonec asi po dvaceti minutách vypadli zase na křižovatce z auta.

Oznámili jste přepadení na policii?
Nejdřív jsme se pustili do šoféra, protože bylo jasné, že byl s nimi domluvený. Tak z auta vypadl i on a utekl pryč. Zůstali jsme na křižovatce v autě sami, byl to opravdu zážitek. Pak jsem to vyprávěl řediteli a klukům v kabině a ti řekli ať nic nehlásím, že to nemá cenu a že mi ztrátu klub nahradí. Ať jsem rád, že se mi nic nestalo a příště si dávám pozor. Stává se to prý často, je to běžná věc.

Takže i to rozhodlo, že jste se rozhodl neprodloužit angažmá?
Naštěstí mě to potkalo až po třech letech a se ženou jsme vyvázli živí a zdraví. Kdyby nás přepadli těsně po nástupu, tak bychom okamžitě mazali pryč. Možná to byl osudový moment, ve kterém mi někdo seshora řekl, běž už pryč. Žena hned po přepadení odjela a sám jsem tam už nechtěl být.

Jak se vlastně dostane český hráč do hledáčku mexických lanařů?
Mám za to, že se tu byli podívat na nějakém utkání, snad šli na Spartu. Já jsem v té době hrál za Viktorku. A jelikož Viktorka hraje v neděli dopoledne, tak šli nejdřív k nám. A asi jsem jim nějak padl do oka. To byla neděle a já už v úterý měl připravenou smlouvu.

Vlastně patříte i k těm hráčům, kteří měli tu čest nastupovat za legendární Duklu Praha přímo na Julisce.
To už byl poslední rok její existence, ale já jsem tam prožil první ligový start. Bylo to na hřišti DAC Dunajská Streda a vyválčili jsme tam remízku 1:1. A to snad čtyři nebo pět lidí debutovalo. Tuším, že to byli Pavel Nedvěd, snad Karel Rada, ale na všechna jména si opravdu už nevzpomenu.

Po Dukle Praha přišla Sparta, další český klub zvučného jména, se kterým jste získal i dva tituly.
Po roce a půl v Dukle jsem přešel na Letnou, takže na pražský život jsem už byl zvyklý. Na Julisku se na nás chodil dívat ještě i Jirka Němec a se sparťany jsme se samozřejmě potkávali. Takže jsem kluky znal. Ale jinak Juliska a Letná byly jako nebe a dudy, ať se týká zázemí, financí. Člověk se potřeboval srovnat i tak.

V čem je podle vás zakleta převaha sparťanského fotbalu nad ostatními kluby?
To je asi vizitka velkého klubu nebo velkoklubu. I když to nejde a nedaří, tak to umlátíš a o branku vyhraješ i utrápeným výkonem. Průměrný manšaft, když mu to nejde, tak dostane trojku a jede domů. Sparta, i když to nejde, tak přesto vyhraje.

Na druhé straně jste působil i v daleko skromnějších poměrech, v týmech Drnovic nebo Blšan.
Tak hrozně veliký skok to zase nebyl., protože ze Sparty jsem odešel do Viktorky. Zůstal jsem v Praze, což jsem chtěl a tam byla podobná atmosféra jako v klubech, které jste jmenoval. Vládla tam domácí, rodinná atmosféra. Všichni se znali navzájem, každý spolu vycházel. Na Spartě jste potkával na chodbě lidi, které jste ani neznal, byly to mraky lidí. Tady byla jedna sekretářka, zdravil jste se s každou uklízečkou. A z Viktorky jsem šel do Mexika.

Kde se vám nejvíc líbilo?
Nejraději vzpomínám právě na Viktorku Žižkov. Zaprvé se mi povedl ten rok, po kterém jsme se zachraňovali. Skončili jsme snad šestí nebo sedmí. Ale hlavně, ze Sparty jsem šel s tím, že jsem moc nehrál. Byla moc veliká konkurence, chvílemi nenastupoval ani Siegl. Byl tam Lokvenc, objevili Kollera, v záloze hrál Mistr, takže to bylo těžké. Radši jsem odešel, abych hrál. Ale v žádném případě nechci tuhle sparťanskou etapu ze svého života škrtnout, to je fotbal.

Za dobu, po kterou se už pohybujete po fotbalových trávnících, máte určitě právo hodnotit, v čem se fotbal v průběhu vaší kariéry změnil.
Všechno jde dopředu, to je jedno s druhým. Každý klub se víc a víc profesionalizuje, každý přináší do své práce stále něco nového a moderního. Mění se i fotbalisti. Beci třeba dnes vypadají spíš jako desetibojaři.

Mění se i systémy hry.
To je fakt, ale spíš než na stylech záleží na tom, jak je sami hráči dokáže převést na hřiště. V systému 3 – 5 – 2 musejí krajní záložníci zabránit i beka a je potřeba být i vepředu. Patří vám celá lajna. V té lajně je pořád někdo za vámi, takže máte větší volnost dopředu, obránce je stále za vámi.

Dá se předpokládat, že v Mexiku bylo volněji i co se týká uplatňování taktiky.
Měli jsme tam jednoho trenéra, který předtím působil patnáct let v mnichovském Bayernu u mládeže a hráli jsme zvláštním systémem 4 – 3 – 3. Ten neměnil, ať jsme hráli doma nebo venku, a také měl něco do sebe. Systém není žádné dogma, vždyť Řecko se vrátilo zpátky a vyhrálo EURO.

Je lepší přizpůsobit mužstvo systému nebo systém mužstvu?
Rozhodně nejde přijít a říct, ode dneška hrajeme to a to. Chce to citlivě posoudit, jestli k tomu ti hráči jsou.