Josef Frydrych nejraději vzpomíná na Jablonec a benefici s Realem Madrid

Dovolte, abych začal trochu netradičně od konce vaší kariéry. Kdy jste vlastně skončil svoje působení v černobílém dresu?
„Skončil jsem v roce 1985, kdy jsem ještě hrál za juniorku, kam jsem z áčka přešel v roce 1982 a dělal jsem kapitána. Bylo mi pomalu čtyřicet. Tehdy za ni mohli nastoupit tři starší hráči. Bojovali jsme v divizi a hrál se mnou ještě Franta Tobiáš a Míla Špelina. Myslím, že jsme tenkrát spadli a hrál jsem i proti Svéradicím, za které tenkrát chytal také Pepík Čaloun. Pak jsem v roce 1985 odešel do Rakouska do Nagelbergu u Gmündu, kde jsem působil až do roku 1992.“

Proč jste tehdy odešel?
„Já jsem už tady dvakrát skončil a mám dojem, že nás vylili. Poprvé to bylo za trenéra Cermana. Vyrazili mě, Mikšíčka a „Pecku“ Peclinovského. Potom přišel Franta Žůrek, vzal mě zpátky, ale přišel Přenosil a šel jsem podruhé, i když jsme se znali z Příbrami.“

Vraťme se teď na start vaší fotbalové cesty.
„Začínal jsem s fotbalem ve třetí třídě na Hluboké. Byl jsem tenkrát nejmenší a hrál jsem pravé křídlo. „Starý“ Karel Vácha, otec bývalého vynikajícího kanonýra, hrál stopera. A když jsem přestoupil do Dynama, tak jsem do Budějc nějaký čas dojížděl na tréninky na kole. Vzpomínám si tady na tehdejšího trenéra Kubeše, vedoucího mužstva pana Poláka.“

Později ale trenéři využívali zejména vašich obranných schopností a většinou jste hrával předstopera.
„A také mě stavěli na post staženého halva. Dnes se tomu říká štítový záložník. Ale nejraději jsem hrál předstopera, tam jsem se cítil nejlíp.“

A co dorost? Už tam jste byli silná skvadra.
„To byli Šindelář, Šimek, Matásek, Leroch, Cipro, Bartyzal, Procházka, hokejisti Venca Ruprecht, Jirka Helmich, Venca Mařík, Horčička. Mařík byl s Frantou Ciprem i v mladším reprezentačním dorostu. Snad jsem na nikoho nezapomněl. A když, snad mi to odpustí. V té době se nedařilo dospělým a my jsme vyhráli svoji skupinu ligy. Porazili jsme Duklu Praha a na nás na starý Střelák přišlo pět tisíc lidí. Za Duklu hráli Venca Samek, bratři Staří. A na dospělé jich chodilo míň.“

Když jste přešel mezi dospělé, s kým jste ještě nastupoval?
„To jsou dnes legendy, třeba s Frantou Zemanem, Viktorem Lavičkou, Mílou Šerým, Frantou Thalerem, se Štěpánem Dědinů, Moisem Diakitém i s pozdějším dlouholetým předsedou Dynama Zdeňkem Čadkem a Pištou Ivančíkem. Toho si stáhli od péesáků (tehdejší Pohraniční stráž, pozn. red.). Jeho dvěma góly jsme porazili Bohemku, a ta si ho okamžitě koupila. On je z Partizánského jako Herdové a Ján Geleta.“

Vy jste zažil i památné desetibrankové vítězství na Lokomotivě.
„Jak se vezme památné. Byl to můj poslední zápas před odchodem na vojnu. Samozřejmě jsme táhli do města s tím, že jsme postoupili. Skákali jsme do kašny, bylo veselo. Ale pak jsem šel na výběr, chvilku jsem byl v pražské Dukle, ale stáhli si mě do Tábora. Tam jsme kopali druhou ligu. Pamatuji se na hlavně Bobbyho Zlámala. A asi po čtrnácti dnech najednou čtu v novinách, že přeřadili Dynamo do I. A třídy. Já jsem tomu díky vojně tak nějak utekl. A z vojny jsem se zpátky nevrátil, šel jsem do Jablonce.“

Souhlasíte s názorem, že vojna tehdy hodně pomáhala mladým fotbalistům dozrát?
„To každopádně. Mezi dorosteneckým a mužským fotbalem byl a je pořád obrovský rozdíl. K nám třeba tehdy přišel z Kojetína úplně neznámý Rosťa Vojáček. Vypracoval se na oporu ostravského Baníku i reprezentace. Ve vojenských oddílech byly takové podmínky, že fotbalisti byli na hřišti každý den. A k nám do Tábora jezdila Slavie nebo Sparta, protože jsme měli kvalitní tým a navíc každý z nás se chtěl jejich trenérům ukázat. Tak jsme jezdili po zadku a makali. Všichni jsme byli stejně staří a tím se smazávaly rozdíly.“

Kdo z vašich spoluhráčů v dorostu dotáhl ve fotbalu nejdál?
„To jde těžko říct, ale asi Franta Cipro. Hrál za VCHZ Pardubice, tehdejší Gottwaldov, Slavii. Asi on. Protože byl rychlý, technický hráč, tak začínal na pravém křídle. Ve Slavii ale pak skoro pořád hrál levého beka.“

Měl jste jako předstoper nějakého protivníka, na kterého jste měl pifku?
„Přiznám se, že jo. Ze začátku to byl Dušan Gallis. On hrál za Košice a kopali jsme se, plivali jsme na sebe. Nějak jsme si nepadli do oka. Pak hrál za Slovan, ale to už jsme byli kamarádi. Na jaře 2005 hrálo Dynamo přípravné zápasy na Slovensku a masér i kustod Venca Kolář mě nechal od něj pozdravovat.“

Vy jste se vrátil do Budějovic ze Slavie, že?
„Já jsem v roce 1967 udělal maturitu na strojárně a šel jsem do Tábora. Mými mazáky byli Franta Cipro, Míra Jirousek, Černík z Pardubic. Pak Fero Mikloš, Tonda Bárta z Kladna a Pepa Čaloun. Oni tenkrát spadli z druhé ligy, ale my jsme hned postoupili zpátky. V sezoně 1969/70 se dělala druhá celostátní liga společně se slovenskými mančafty. Mými exbažanty byli třeba Karel Kroupa nebo Pepík Pešice, a ti tuhle soutěž hráli. Odtud jsem odešel do Jablonce a Slavie. Pak jsem se ještě přes Příbram vrátil na jih Čech.“

Jablonec má v českém fotbale dobrý zvuk. Povězte něco o vašem působení v LIAZu Jablonec.
„Přišel jsem v roce 1969, kdy jsem tam přestoupil se svým spoluhráčem z Dukly Tábor Karlem Pěnkem. Tam jsem byl do roku 1975. Hráli jsme druhou ligu se špičkovými podmínkami. V roce 1974 jsme dokonce dokázali postoupit do první ligy. Na působení na severu Čech vzpomínám moc rád, byla tam vynikající parta. Dokonce když jsem se v roce 1972 ženil, tak sem přijel celý mančaft včetně trenéra Ladislava Nováka.“

Vzpomenete si na nějaký fotbalový zážitek, který vás snad odměnil za tu fotbalovou dřinu?
„Slavia byla pozvaná na benefici Grossa z Realu Madrid. Přišlo se na něj podívat devadesát tisíc diváků. On hrál šestnáct let za Real a reprezentoval Španělsko. Před více fanoušky jsem nikdy předtím ani potom nehrál. Bylo to po mistrovství Evropy v Jugoslávii v roce 1976. Naši účast zorganizoval bývalý československý hráč, slávista Daučík, který do Španělska utekl po druhé světové válce. Proti nám nastoupil prakticky španělský nároďák. Hráli jsme proti Amanciovi, Velasquesovi, Del Bosquemu. Tenkrát to byl mladíček a teď když jsem ho viděl na trenérské lavičce, tak už to je pán s pěkným bříškem. Dál hráli Miguel Angel, Pirri, já mám dres Camacha, který hrál levého beka a pak trénoval španělskou reprezentaci. Samozřejmě Grosso, Paul Breitner, Santillana, nejlepší hráč, jakého jsem kdy viděl, byl Dán Jensen, kterého předtím koupili. Dal nám tři góly. Byl to veliký talent, ale nedlouho po našem zápase utrpěl těžké zranění a jeho fotbalová kariéra tak nedobrovolně předčasně skončila. Tehdy hrál na Frantu Cipra, a ten na něj dost nerad vzpomíná. Sice jsme ve druhé minutě vedli 1:0, myslím brankou Radolského. Za nás nastoupili Stárek, Pauřík, já s Birošem, Cipro, v záloze Herdové a Jebavý, pak Franta Veselý, Radolský, asi Zbyňa Hotový, možná tam byl i Ivo Lubas.

Taková událost se zřejmě neobešla ani bez účasti dalších celebrit.
„To je pochopitelné. Utkání i večerní recepce se zúčastnil španělský ministr sportu, pan Bernabeu a bývalé hvězdy bílého baletu jako Puskas, Gento. Škoda jenom, že nemohl přijít Di Stefano.“

Když jste hrál ve Slavii, tak jste také měli blízko k zisku titulu mistra republiky.
„To bylo v sezoně 1975/76. Poslední zápas jsme na jaře hráli na Slovanu, kam přišlo přes třicet tisíc lidí. Tenkrát za Slovan hráli Vencel, Pivarník, Ondruš, Čapkovičové, Gögh. Poločas byl 0:0 a svaz k tomu delegoval rozhodčího Glöcknera z NDR, aby nemohlo dojít k ovlivnění výsledku. Přesto nám ke konci poločasu neuznal regulérní gól, který dal Segmüller. O přestávce jsme odcházeli do kabin a já šel poslední. V tunelu šel přede mnou Ondruš s Pavlem Birošem a ptal se, kde má peníze. On mu odpověděl, že jsou. A Ondruš zase, že jestli mu do čtvrthodiny po přestávce nedají z lavičky pokyn, že je nemají, tak prohrajeme. A také nám dal asi dvacet minut po přestávce gól. My jsme tam prohráli 0:2. Pak jsme se o tom bavili a bylo to úsměvné, protože tenkrát stačilo šedesát tisíc a mohli jsme mít titul. Tenkrát to byly veliké peníze. Jenže vedoucí mužstva, i když je měl v kapse, tak je nakonec nedal. Takže na to konto Ostrava vyhrála v Plzni brankou starého Sionka, táty Libora, na konci zápasu 1:0. A mistrem byl poprvé Baník. To byl poslední zápas ligy a odtud reprezentanti odjížděli na soustředění do Vysokých Tater. Od nás jeli Franta Veselý, Dušan Herda a Palo Biroš. My starší jsme i brečeli, protože jsme věděli, že to byla naše poslední šance získat titul mistra.“

Co vám fotbal dal?
„Dal mi hodně. Když jsem byl mladý, tak jsem vůbec netušil, že bych mohl hrát fotbal až ve Slavii nebo v Jablonci.

Dá se říci, že pravidelný fotbalový dril dá člověku něco do života?
„Určitě, přinese disciplínu, pravidelné návyky, nároky na dochvilnost, osobní zodpovědnost, vůli vyhrávat i ctižádost.“

Tehdy ale nebylo tolik lákadel jako je dnes.
„To je pravda. Já si pamatuji, když začínaly ty nejmenší černobílé televize, které si mohli dovolit jenom ti nejbohatší lidi. Chodil se na ni dívat vždycky celý barák.“

Co bylo vaší největší ctižádostí?
„Tou největší bylo hrát fotbal, ale postupem času k tomu samozřejmě přibylo i přání nějak se finančně zabezpečit, získat byt, nevstávat v pět do práce a podívat se ven za hranice. Tenkrát se jezdit jen tak nemohlo a s fotbalem se smělo. Zúčastňovali jsme se třeba se Slavií různých turnajů a tradiční byly vánoční nákupy v Norimberku.“

Vím, že chci srovnávat nesrovnatelné, ale přesto. Jaké finance se tehdy ve fotbale pohybovaly?
„To je opravdu o něčem jiném. Když jsme tenkrát hráli se Slavií se Slovanem o titul mistra republiky, tak to byla oficiálně za vítězství tisícovka, za remízu pět set. Také jsem pracoval v IPS.“

Ale vy jste právník. Kdy jste přesedlal?
„Já jsem přišel do Slavie poměrně pozdě, bylo mi už osmadvacet let. Říkal jsem si, že brzy skončím, ale co potom. Na strojárně mě moc nebavila matematika, rýsování a podobné předměty. Šel jsem si pro přihlášku na vysokou zemědělskou, ale potkal jsem tam Pepíčka Jurkanina. Který si tam šel také pro přihlášku. Vyplnil jsem ji a jak Slavia, tak Sparta měla na každé škole mezi profesory svoje fandy. Tenkrát existovala na právnické fakultě katedra zemědělskodružstevního práva. A na ní byl docent Štícha. Také už bohužel není mezi námi. Za prvé to byl také Jihočech od Veselí nad Lužnicí, vynikající člověk a velkej slávista. My, generace Ciprů, Birošů, Lužů, Boušků mu vděčíme za moc. Pomáhal nám i se sháněním skript, věděl, kam máme jít, měl kontakty. Byl to patron slávistů. Ale s ním seděl v jedné katedře a kanceláři i docent Drobník z Liberce. Jeden větší fanda než druhý, ale jeden slávista a druhý sparťan. Ale pan Drobník měl také přes svoje rodiče vztah k jižním Čechám. Takže oba fandili i Dynamu. Když bylo derby, tak kdo vyhrál, tak jim v kanceláři visela vítězná vlajka. A študáci hned věděli ke komu jít na zkoušku. Já jsem byl ve skupině s Nehodou, Samkem a Lubasem.“

Kterou sezonu považujete za svou nejúspěšnější?
„To by byla zřejmě 1976/77 ve Slavii. Trénovali nás tehdy Jareš, Urban a Jonák. Já jsem začínal s Birošem, pak přišel Pauřík. Hrál jsem před Honzou Marešem, pak Luža, Franta Cipro, Lubas, Peter Herda, Jebavý, Dušan Herda, Franta Veselý, Segmüller, Hotový, Ruda Svoboda, ten přišel z Jablonce.“

Zmínil jste Segmüllera a Františka Veselého. Každý z nich byl úplně jiný typ útočníka. Kdo z nich měl pro tým větší význam?
„To nejde posoudit, každý měl něco. Robert Segmüller byl obrovský flegmatik. On zazdil hrozné věci, ale dostával se do situací, do kterých se nedostal nikdo jiný. Dával takové góly jako Gerd Müller, vždycky se někde nachomejt, kde se potuloval míč a on ho dotlačil do sítě. No a Franta Veselý, to byl první profík, který byl tady za mojí éry. Byl tak trochu slavoman, po zápase už na něj čekali Ringo Čech, Milan Chladil, Felix Slováček. Takže se obklopoval jimi a s námi už nešel. Ale když Honza Mareš řekl, že jdeme všichni, tak musel i on. To byl šéf.“

Tak na začátek naše redakce přeje všechno nejlepší a hlavně zdravíčko. To asi v našem věku potřebujeme my všichni.
„Určitě víš, o čem mluvíš, taky už máš věk na častější návštěvy doktorů. Já jsem po operaci kyčle, takže už musím opatrně.“

Jak se tedy udržuješ? Pořád ta štíhlá ztepilá postava?
"No, abych pravdu řekl, fotbal se na figuře podepisoval líp, právničina vyžaduje zapojení jiných svalů. A to je určitě vidět, ale zase ne tak moc. Hodně jezdím na kole společně s kolegou Adámkem. Někdy to nasměrujeme na Hlubokou a dál, jindy zase kolem Malše. Pak je poslední štací Kohinoor u Malého jezu a nezbytně doplnění energie.“

Vlastně se také musím přiznat, že jsem na tvé narozeniny zapomněl, ale upozornil mě na ně Petr Vitoň. Ten četl můj článek o Jirkovi Povišerovi, kde jsem snad poznamenal, že byl první z Jihočechů, kdo odešel do Slavie. Až po něm potom následovali Jirka Lerch, Karel Vácha nebo Poborský. A vytkl mi, že jsem zapomněl na vaši generaci. Tak se omlouvám.
„To nic, asi jsi měl na mysli naše nástupce. Pravdou je, že mezi prvními byl mezi námi Ciprák nebo Míla Ziegler. A snad jsme se tam nezapsali špatně.“

Samozřejmě na závěr nemůžeme zapomenout ani na Dynamo a jeho působení. Jak hodnotíš jeho výkony?
„Jsem moc rád, že se to začíná obracet k lepšímu. Začínají do toho pod vedením Davida Horejše a Jirky Lercha dávat víc srdíčka a je to na výsledcích vidět. Taky se znovu uplatňuje víc odchovanců, to tady bylo vždycky důležité. Přeju klukům, ať jim to vydrží co nejdýl a znovu dostanou jihočeský fotbal až nahoru.“

Tak na začátek naše redakce přeje všechno nejlepší a hlavně zdravíčko. To asi v našem věku potřebujeme my všichni.
„Určitě víš, o čem mluvíš, taky už máš věk na častější návštěvy doktorů. Já jsem po operaci kyčle, takže už musím opatrně.“

Jak se tedy udržuješ? Pořád ta štíhlá ztepilá postava?
"No, abych pravdu řekl, fotbal se na figuře podepisoval líp, právničina vyžaduje zapojení jiných svalů. A to je určitě vidět, ale zase ne tak moc. Hodně jezdím na kole společně s kolegou Adámkem. Někdy to nasměrujeme na Hlubokou a dál, jindy zase kolem Malše. Pak je poslední štací Kohinoor u Malého jezu a nezbytně doplnění energie.“

Vlastně se také musím přiznat, že jsem na tvé narozeniny zapomněl, ale upozornil mě na ně Petr Vitoň. Ten četl můj článek o Jirkovi Povišerovi, kde jsem snad poznamenal, že byl první z Jihočechů, kdo odešel do Slavie. Až po něm potom následovali Jirka Lerch, Karel Vácha nebo Poborský. A vytkl mi, že jsem zapomněl na vaši generaci. Tak se omlouvám.
„To nic, asi jsi měl na mysli naše nástupce. Pravdou je, že mezi prvními byl mezi námi Ciprák nebo Míla Ziegler, pak třeba i Robert Žák. A snad jsme se tam všichni nezapsali špatně.“

Samozřejmě na závěr nemůžeme zapomenout ani na Dynamo a jeho působení. Jak hodnotíš jeho výkony?
„Jsem moc rád, že se to začíná obracet k lepšímu. Začínají do toho pod vedením Davida Horejše a Jirky Lercha dávat víc srdíčka a je to na výsledcích vidět. Taky se znovu uplatňuje víc odchovanců, to tady bylo vždycky důležité. Přeju klukům, ať jim to vydrží co nejdýl a znovu dostanou jihočeský fotbal až nahoru.