František Fiktus: Snad se ještě podívám do Budějc

Vyšel z vyhlášené mládežnické líhně zelenobílého Meteoru Č. Budějovice společně s Antonínem Španingerem a Vlastimilem Hajšmanem. Nechyběl ani v dorosteneckém výběru Jihočeské fotbalové župy, který v roce 1947 senzačně zvrátil stav 0:3 se Středočeskou župou v Praze jako předzápas ČSR – Polsko. Za lvíčata si zahrál s Pluskalem, stihl dva zápasy, v nichž vstřelil jeden gól.

Zprávy o šikovném forvardovi se rozletěly po celých Čechách. Již v 19 letech podepsal první profesionální smlouvu. „Zamířil jsem do Teplic. Tam byly naprosto profesionální podmínky a skvělý trenér Rudolf Krčil. Jenže pak vážně onemocněl otec a já se vrátil domů,“ říká, proč stihl v lázeňském městě jen šest ligových gólů.

Pochází z Vráta, kde bydlely i jeho meteorské vzory Antonín Prokeš a Oldřich Smutný. Netrvalo dlouho a na budějovické předměstí cestovali zástupci dvou slavných klubů. „Přijeli z Bratislavy a ze Slavie Praha. Maminka rozhodla, Praha byla blíž,“ vypráví o dalším přestupu. V roce 1949 se hlásil na Slavii, ale co čert nechtěl, přestup nebyl uznán za platný. „Přestupovat se mohlo jen jednou v roce, takže jsem se Slavií jen trénoval a zápasy jezdil hrát za Meteor.“

Napodruhé už to k sešívaným vyšlo, ale dlouho si červenobílého dresu neužil. K 1. říjnu 1950 dostal povolávací rozkaz. Špatný kádrový posudek od komunistické předsedkyně Vráta zapříčinil, že se talentovaný fotbalista neocitl v žádném vojenském výběru, ale musel se hlásit v karvinských dolech u PTP. „Začátky byly krušné. Fárali jsme osm set metrů pod zemí. Dodnes z toho mám zdravotní potíže. Ale po těch letech už jsem komunistům odpustil,“ popisuje nelehké tři roky života.

Bicanovi vykali i v hospodě

Vrátil se do Slavie a zažil slavné jihoafrické turné s hrajícím trenérem Pepim Bicanem. „Byl velkou personou. Na hřišti i mimo něj,“ mluví s úctou o legendárním ostrostřelci. „Hned mi začal tykat, to považoval za samozřejmost, my mladí mu vykali i u piva. Na hřišti měl rád pořádek. Jak někdo špatně přihrál, okamžitě mu vynadal, že by to takhle nešlo. Byl na všechno neskutečný pedant, ale z toho vycházela jeho fotbalová výjimečnost. Zažil jsem ho později i jako trenéra, ale to už nebylo ono. Své velké umění si schovával pro sebe, nedokázal ho předat ostatním. Škoda.“

Sešívaný dres nosil do roku 1957. Za sedm let odehrál 119 zápasů a dal 61 gólů a dodnes dostává od klubu permanentku. Dobře to uměl i s hokejkou, se Slavií si málem zahrál nejvyšší soutěž. V pětapadesátém ale neprošli kvalifikací.  

Na pět sezon zamířil do Vršovic, kde pomáhal s rychlým návratem do ligy. „V Bohemce jsem prožil krásná léta, sešli se tu vysloužilí hráči z Prahy a s neznámou partou hráčů jsme atakovali čelo tabulky první ligy a nechávali za sebou Spartu se Slavií. Ipser, Hubálek, Trčka, Menclík či brankář Houška,“ jmenuje ty nejznámější.

Jako starší a kapitán požádal trenéra Rubáše o úlevy, ale ten nechtěl ani slyšet. „Tak jsem skončil. Naštěstí jsem na rozdíl od jiných fotbalistů chodil i do práce a myslel na zadní kolečka,“ váží si toho, že neměl potíže s přechodem do zaměstnání.

Tři roky hrál za staré pány Slavie Praha. „Nebudete tomu věřit, ale vydělali jsme si tam větší peníze, než za aktivní kariéry. Pak jsem ale vycítil, že to není ono, že už nejde hrát naplno, a skončil jsem,“ uvádí k předčasnému skončení ve staré gardě, kde si zahrál po boku Pláničky a opět s Bicanem. Dnes obdivuje Lionela Messiho. „Vždycky jsem říkal, že nejlepším hráčem byl Bican, ale Messi je ještě větší třída,“ pokyvuje uznale hlavou nad výkony malého Argentince.

Už šestnáct let žije spokojeně v malém domku v Mirošově u Rokycan. „Mám tady všechno, co potřebuji. Dřív jsem jezdil na fotbal do Prahy nebo na hokej v Plzni, ale teď už moc necestuju. Dívám se na sport v televizi. Mám hodnou paní bytnou, slušný důchod, takže si není na co stěžovat. Letí to neskutečně, když mi bylo šedesát, říkal jsem si, že tady už v tuhle dobu nebudu. Je mi 87 a držím se. Pozdravujte v Budějovicích, snad se tam ještě podívám,“ vzkazuje František Fiktus.