Kdo chce vyhrát nad Rudolfovem, musí uhlídat Pouzara, říká dražický pilíř obrany Miloš Veselý

Dražice daly v devíti zápasech celkem osm gólů, z toho polovinu v jediném utkání na Rudolfově. Co se vlastně v neděli dopoledne na Rudolfově stalo? Měli jste výjimečný den, nebo to nebyla náhoda?

Úvodem chci poděkovat za toto ocenění, ale já se opravdu jako Muž kola necítím. Omlouvám se všem, kteří na toto ocenění právem cílili. Jistě by si to zasloužil například pan Krejčí ze Strakonic nebo nějakému nemocný hráč Jankova. Ale zpět k samotnému utkání. My jsme dali poměrně brzy první branku snad z první střely na branku. Poté jsme se již mohli soustředit na pozornou obranu, a především domácí hráče jsme zastihli v dosti špatném rozpoložení. Ne že my bychom hráli tak skvěle, ale spíše domácím se hra příliš nedařila. Dokonale se nám podařilo ubránit jejich nejlepšího hráče Pouzara a uhlídat jejich nebezpečné standardní situace. Kdo chce vyhrát s Rudolfovem, musí uhlídat Pouzara. Pro samotné utkání byl také důležitý naprosto spravedlivý a přesný výkon pana rozhodčího Vicana a jeho kolegů.

Rudolfovští tušili, s jakou hrou na ně vyrukujete, přesto na ní recept nenašli. Čím jste domácí nejvíc překvapili? 

Domácí určitě nevěděli, jakou hrou se budeme my prezentovat, jelikož my jsme neodehráli ani jeden mistrovský zápas v trochu podobné natož stejné sestavě. Samozřejmě jsme je překvapili tím úvodním gólem, který zásadně ovlivnil celý průběh utkání.  

Snad u všech gólů byl mladík Arsen Fulei. Je to velká posila pro váš tým? 

Především je to hodný a skromný chlapec, který musí ještě získat a nasbírat zkušenosti s dospělým fotbalem. Pro náš tým je to ale opravdu velká posila. 

Už ve druhém utkání po sobě jste dirigoval obranu bez obdrženého gólu, a to už zřejmě nebude náhoda. Odrazily se Dražice k lepším výsledkům?

To víte, že je to z velké části náhoda. Fotbal je o chybách a my jich začínáme pomalu dělat méně a méně. Na začátku soutěže jsme chtěli hrát až moc fotbal, avšak bohužel na to nemáme vhodné fotbalisty. Prostě Barcelona je jenom jedna. Pevně věřím, že si to již hráči uvědomili. Samozřejmě jsme měli i potřebné štěstí a něco také konečně pochytali naši dva brankáři. Jinak máte pravdu, já jsem tam se svojí herní inteligencí od toho, abych dirigoval obranu. Snad se nám to bude dařit i nadále, i když vůbec nevím, jaké umělce budu zase v příštím utkání dirigovat.  

Při pohledu do tabulky je nálada v klubu, předpokládám, veselejší? 

Je to tak, nálada je opravdu veselejší, neboť nikoho nebaví neustále prohrávat. Mně osobně však porážky až tak moc nevadí. Hlavně chci vidět u spoluhráčů maximální úsilí a nasazení. Za ty roky už moc dobře vím, že ne každý může být Messi, pouze se k němu může svým výkonem pomalu přibližovat. 

Podobným stylem, jako v posledním utkání, se budete chtít prezentovat i v příštím duelu s Osekem? Nebo to bude doma jiné?

Hlavně se těším na pana Dejmala, který mi dal kdysi šanci v Táborsku nakouknout do profesionálního fotbalu ve třetí lize. Věřím, že si na mě vzpomene, protože mě měl docela rád. Já jsem zase poznal na vlastní kůži, že profesionální fotbal není vždy o samotné výkonnosti jednotlivých hráčů. Už se těším na ten jeho systém 3-5-2. Osek je hodně nepříjemný silový soupeř a vždy to s ním hodně bolí. Už vidím, jak se zase pokopeme.   

Jste zároveň i předsedou klubu. Jak jste spokojený s letošním kádrem a s přístupem hráčů? 

Po dlouhé době jsme přivedli k nám na vesnici za nekřesťanské peníze dva fotbalisty z Táborska (Fulei a Hornát) a Sváčka z Jistebnice. Především je potřeba říci, že to jsou skvělí kluci. Hráli dorosteneckou soutěž a teprve si musejí zvyknout na dospělý fotbal. Každopádně na naše poměry se jedná o vynikající hráče. Jsem hrozně rád, že jsou u nás, i když musí na sobě ještě hodně pracovat. Přístup hráčů k tréninkovému procesu především v letním přípravném období nebyl prý až tak špatný. Bohužel se to dlouho neprojevovalo na výsledcích. 

Co chybí k tomu, aby Dražice zase bojovaly o titul přeborníka kraje, jako tomu bylo v ne zase tak vzdálené minulosti?  

Aby byl Veselý o deset let mladší (smích). V současné době je to již nereálné. V Dražicích je nyní parta sice hodných mladých mužů, ale bohužel fotbal a Dražice nemají zatím úplně na prvním místě. Na druhou stranu jsem na ně a na to, v jakých podmínkách krajský přebor v Dražicích děláme, nesmírně pyšný, jelikož to děláme úplně zadarmo, a přesto nám to již tolik let funguje. Jsme jeden z mála oddílů v soutěži, který hraje pouze za klobásu a pivo. Všem hráčům si dovolím touto cestou poděkovat za reprezentaci TJ Dražice.

Pamatujete doby, kdy jste nejvyšší krajskou soutěž vyhrávali. Nemrzí vás s odstupem času, že jste nevyzkoušeli divizi? Nedošlo pak třeba ke ztrátě motivace?

S odstupem času mě to mrzí a považuji to za chybu, že jsme nezkusili hrát vyšší soutěž. V té době jsme řešili nejenom sportovní stránku věci, ale i tu ekonomickou. Možná zbytečně jsme se té velké výzvy zalekli, ale v té době jsem to považoval za správné. Bylo to v té slavné době, kdy kraloval Berbr. Já měl osobní zkušenosti s divizními sestupovými praktikami. Jinak to byly samozřejmě velmi úspěšné roky. Dokonce si pamatuji, jak se Dražice objevily na stránkách teletextu v rámci Českého poháru. V prvním kole jsme vyřadili Písek a až ve druhém kole jsme prohráli s nějakým pražským mužstvem. 

Co říkáte na dosavadní průběh soutěže?

V podstatě se vyplnila všechna moje předsezónní očekávání. Je moc dobře vidět, která mužstva trénují a mají mládežnickou základnu. Ve spodních patrech tabulky se zcela právem krčí Semice, Dražice a Jankov. Mirovice a Třebětice zatím ještě těží z nováčkovského elánu, ale také skončí ve spodních patrech. V horních patrech tabulky se budou pohybovat a bojovat o případný postup Třeboň, Roudné a Hluboká. Stejně pak bude bohužel celý průběh soutěže ovlivněn a znevážen konečným umístěním jihočeských divizních mužstev. Pevně věřím, že do dalšího průběhu soutěže nezasáhnou svými necitlivými, nechtěnými a neúmyslnými rozhodnutími páni rozhodčí. Tímto je zdravím a přeji si vzájemný respekt.   

Kde byste si přál v letošní sezóně Dražice vidět?

Samozřejmě, že bych si je přál vidět co nejvýše, ale jsem realista a moc dobře vím, že budeme hrát s klukama o záchranu v soutěži. Především bych si ale přál vidět, jak společně s chlapci na hřišti bojujeme a rveme se do poslední chvíle. Každý z nás tomu musí dát maximum a něco tomu obětovat. Pokud to nedopadne, tak se nic neděje, na světě je spousta důležitějších věcí. 

Jak se cítíte a jak dlouho ještě budete hrát? Hodláte se třeba vrátit i k trénování? 

Vážení čtenáři, věřte, že v dražické kabině sedím vedle svých spoluhráčů, které jsem učil v 6. a 7. třídě základní školy. Tak jak se asi můžu cítit. Jinak se aktuálně cítím fyzicky i psychicky velmi dobře a vůbec mi nevadí hrát ani náročné anglické týdny. Pravdou je, že mě sice po každém utkání bolí celé tělo, ale zatím se to dá ještě zvládnout. Již přesně vím, co potřebuji. V určitém věku je časté trénování i škodlivé, ale jinak bez tréninku to prostě nejde. Já mám obrovskou výhodu, že mám vynikající genetický základ, v mládí jsem byl tréninkový typ a časté trénování mě vůbec nevadilo. Mám maximální podporu milující ženy a dětí a v neposlední řadě mám zaměstnání, které vyžaduje každodenní pohyb. Není nic krásnějšího než si každý den zacvičit s žáky ve škole. Hrát budu tak dlouho, dokud mi to dovolí má kolena, kotníky, šlachy a svaly. V současné době se věnuji trénování malých dětí jak ve škole, tak v samotném oddíle, a to mě skutečně naplňuje. Na trénování mužů se v blízké budoucnosti opravdu nechystám.