David Lafata: Fotbal mě stále baví, už to ale beru s větším nadhledem

Nastoupil jste po delší pauze zaviněné zraněním, takže jste byl při chuti?
Musím říct, že ano, protože fotbal mě pořád baví. Mrzelo mě, že jsem nemohl hrát, zvlášť když máme v Olešníku poslední dobou problém dát mužstvo dohromady. Hráči chybí ať už kvůli zraněním nebo pracovnímu vytížení. Už jsem se těšil, až zase nastoupím.

Nedávno jste oslavil významné životní jubileum. Jak se cítíte coby čerstvý čtyřicátník?
Cítím se dobře. I když v neděli ráno po zápase jsem se tedy cítil na víc než čtyřicet (úsměv). Musím to ale zaklepat, zdraví jinak slouží.

A jak jste narozeniny oslavil?
Oslava proběhla už v létě, protože čtyřicátiny slavila i moje manželka, takže jsme to spojili. Teď v září už jsme neslavili.

Fotbal vás baví stejně jako když vám bylo dvacet?
Je to trochu jiné. Fotbal mě stále baví, už to ale beru s větším nadhledem. Však kdyby mě fotbal nebavil, tak už na hřiště nepolezu.

Před třemi roky jste odehrál za pražskou Spartu poslední zápas a ukončil profesionální kariéru. Od té doby se váš život jistě hodně změnil, a předpokládám, že máte mnohem víc času...
To bych tak úplně neřekl. Občas mám pocit, že ho mám méně než dřív. Mám spoustu aktivit, které mě baví, ale když chci, tak si čas taky udělám. Dřív byl mou životní náplní fotbal, to už tak dnes není. Ani dnes nemám času nazbyt, mohu si ho však organizovat sám.

Do Olešníku už vás několikrát přijeli navštívit sparťanští fandové, kteří na vás nemohou zapomenout. Udržujete vztahy s letenským klubem i nadále?
S klubem pořád zůstávám v kontaktu. Stále tam dělají kluci, se kterými jsem hrával. Občas si zavoláme nebo se potkáme. I s fanoušky mám dobrý vztah a jsem rád, když se na mě přijedou podívat nebo mi třeba napíšou.

Jak jste spokojený s prací trenéra v klubové akademii českobudějovického Dynama?
Já se úplně nepasuji do role trenéra, od toho jsou tam jiní. Já vedu speciální tréninky útočníků. Moc mě to baví a naplňuje. Proto to dělám. Do práce v akademii jsem se zapojil od té doby, co jsem skončil s profesionálním fotbalem. Líbí se mi, že je to spjaté i se školou, konkrétně se sportovním gymnáziem.

Předloni jste v duelu na Hluboké utrpěl zlomeninu kotníku. Bylo pro vás těžké vrátit se po tak vážném zranění zpátky na trávník?
Spíš bylo těžké přinutit se začít nohu rehabilitovat a znovu trénovat. Rozhodující však bylo, že mě fotbal baví, jak už jsem říkal na začátku. Taky vím, že zranění k němu patří. Bylo to nepříjemné, považuji ale za štěstí, že mě podobné zranění nepotkalo v době, kdy jsem fotbal hrál na vrcholné úrovni.

Co říkáte na úroveň jihočeského krajského přeboru?
Doufám, že se na mě nikdo nebude zlobit, mám ale pocit, že jeho úroveň šla dolů. Těší nás v Olešníku, že se držíme nahoře. Když ale vezmu v úvahu, jak těžko lepíme sestavu dohromady, o tréninkové morálce bych taky moc nehovořil, tak to moc nesvědčí o dobré kvalitě soutěže. Jako příčinu vidím fakt, že se skoro rok a půl nehrálo. Někteří zjistili, že jim fotbal až tolik nechybí a skončili. Všude mají problémy dát se znovu dohromady.

Který manšaft má podle vás nejlepší kvalitu a považujete ho za hlavního aspiranta na krajský titul?
Podle mě je největším favoritem Český Krumlov. Myslím, že divize do takového města patří. Jsou tam mladí a běhaví kluci a vždycky, když jsme s nimi hráli, se snažili hrát fotbal. Líbí se mi, jak tam fotbal dělají, a myslím, že divize by Krumlovu slušela.