Jan Moravec: Na Protivín budu vzpomínat jen v dobrém
Krajský přebor přišel v zimní pauze o jednu z osobností a dlouholetého hráče, který si nejvyšší oblastní soutěž zahrál v dresech čtveřice klubů. Jan Moravec zažil úspěšné záchranářské práce i oslavu titulu šampiona kraje. Ofenzivně laděný plejer opouští FK Protivín po dvou a půl letech. S fotbalem ale rozhodně nekončí. Ve třicíti, které oslaví v lednu, bude hrát I. B třídu.
Co vás vedlo k tomu, že opouštíte Protivín?
Protivín opouštím kvůli pracovním povinnostem. Poslední dva měsíce jsem nestíhal trénovat a na sobě jsem při zápasech cítil, že to nedávám fyzicky. Další z důvodů je, že s manželkou Andreou čekáme druhý přírůstek do rodiny a já bych chtěl trávit více času s nimi.
Kde budete hrát v příštím roce?
Jelikož mám fotbal rád a nechci skončit úplně, rozhodl jsem se pokračovat v nižší soutěži a domluvil jsem se s Hradištěm. Bydlím tři sta metrů od hřiště a na domácí zápasy se chodím dívat. Je to podobné jako v Protivíně tím, že kluci spolu hrajou odmala. Navíc první dcera chce hrát také fotbal a po novém roce by měla začít právě na Hradišti.
Kdo vás do Protivína přivedl a jaká tam byla parta?
Z Protivína mě první kontaktoval trenér Kobetič, který už mě vedl v Čížové a píseckém dorostu. Ptal se mě, jestli bych měl zájem. Po souhlasu už se jednalo s manažerem Bečvářem, který dotáhl přestup do konce. Parta v Protivíně je výborná, kluci společně drží, i když se zrovna nedaří. Proto i trenér si vybírá hráče, aby zapadli do chemie týmu.
S kým jste si rozuměl na hřišti nejvíce?
Na hřišti jsem si nejvíce rozuměl s Ondrou Prášilem. Hráli jsme společně v Čížové a navíc je to zkušený hráč, s kterým je radost si zahrát. Dále s klukama Vorlů. Zbyňa je bojovník, který toho hodně oběhá a když jsme spolu hráli v záloze, věděl jsem, že se na něj mohu spolehnout. Míra je pan střelec, často jsem mu vyčítal, že nenahraje, ale jeho čísla v této sezóně mluví za vše. A navíc jsme se s těmito dvěma nejvíc špičkovali.
Jak budete na účinkování v protivínských službách vzpomínat?
Na Protivín budu vzpomínat jen v dobrém. O partě už jsem mluvil. Kluci mě dobře vzali mezi sebe a našel jsem si tou cestou spoustu přátel. Navíc se tam o fotbal stará řada lidí, ať už předseda Křišťál, manažér Bečvář až po klubového řidiče Radouše. Když si trenér přál nějaké pomůcky, do dalšího tréninku je měl k dispozici. Nikdy jsem takový přístup nezažil. A nezbývá mi než poděkovat za možnost, zahrát si za Protivín.
V krajském přeboru jste si zahrál za několik klubů. Od Písku, Vodňany, dlouhodobě Čížovou, Prachatice až po Protivín. Která z těch štací byla nejvydařenější?
Každé angažmá mělo něco do sebe. V Písku jsem hrál kraj jako dorostenec a byla to pro mě velká zkušenost. Po postupu do divize jsem si připsal pár startů a přišlo zranění. Další zkušenosti jsem sbíral ve Vodňanech, kde jsem strávil sezónu. Poté následovalo Rakousko a odtud už jsem se dostal do Čížové. Tam to byla velká škola. Malé hřiště, spousta soubojů a navíc hráči jako jsou Rybák, Mach, Kunt „Kočka“, Souhrada a Brož. Na to vzpomínám hrozně rád a navíc se nám povedlo postoupit do divize a tak si zahrát na Dukle Praha a Bohemce. Poté přišel trenér Fečo a s tím jsem si moc nesedl a vydal se do Prachatic, kde měli po podzimu deset bodů. Šel jsem tam společně s Milanem Brožem, poté přišel ještě Leština s Jirkalem a povedlo se nám soutěž zachránit. V jarní části jsme byli v tabulce dokonce druzí. Potom přišel Protivín, který jsem již zmiňoval, a mrzí mě jen to, že jsem tam nepřišel dříve.
