Miroslav Pekárek: Třetí místo nám dělá velikou radost

Trenére, naše redakce se připojuje k řadě gratulantů. Všechno nejlepší.

„Díky za gratulaci, vážím si toho. V Nové Vsi mi udělali velikou radost, že si na mě taky vzpomněli. Dostal jsem dres se šedesátkou a večer jsme si udělali radost. Upekli jsme kolena, tedy ne svoje, byl sud, výborná atmosféra. Díky jim za to, že to takhle zorganizovali.“

V Nové Vsi jste najeli na postupovou sérii. Kde odstartovala?

„Já jsem přišel k týmu v době, kdy ještě hrál IV. třídu. No a pak jsme šli postupně výš a výš, a že jsme to společně dotáhli historicky až k postupu do B třídy. Samozřejmě jsme museli začít s kádrem, který tam byl. A byli to právě tihle kluci, kteří to odstartovali. Ukázali, že fotbal umí, jenom předtím byli spokojení s tím, kde jsou. Pak se ale probudili.“

S postupy asi došlo k posílení kádru a zároveň k odchodům, že?

„Jak jsme šli dopředu, bylo nutné kádr zkvalitňovat, aby stačil nárokům vyšších soutěží. Takže jsme se postupně museli s některými rozloučit. Bylo to pro ně i pro nás dost bolestný, ale dojít k tomu muselo, pokud jsme chtěli dokázat něco víc. Většina to pochopila a mančaftu fandí pořád.“

V premiéře v krajské soutěži se vám daří přímo nad očekávání.

„Zatím jsme třetí v A skupině B třídy, a to je veliká radost. Jenže ještě předtím přišly starosti, když jsme museli koupit všechny hráče, kteří do té doby u nás hostovali. V tom nám hodně pomohla obec, která nás finančně založila. I díky tomu se časem zlepšilo zázemí, které odpovídá nárokům a době. Ale pořád je co zlepšovat nejenom tady, ale i v naší hře. Před letošním ročníkem přišlo dalších pět fotbalistů  Kluci si přístupu obce váží a dokazují to i účastí na tréninkách. Chodili poctivě i v zimě, kdy to málokoho baví.“

Kdo tvoří osu úspěšného mužstva?

„Samozřejmě se pořád opíráme o výkony těch zkušených jako Procházka, Češka, gólman Bartizal, Holý, Pech a další. Bohužel nás pronásleduje i řada dlouhodobých zranění, v současnosti tři. Ale doufáme, že to klukům všechno dobře dopadne a budou zase brzy pokračovat.“

Určitě sleduje i ostatní soutěže a své bývalé kluby.

„Samozřejmě, že sleduju i výsledky mančaftů, kde jsem působil. Moc radosti mi nedělá Zliv, kde jsem s fotbalem začínal. My jsme třetí odpředu, Zliv naopak třetí odzadu. Snad tam najdou nějaké řešení, aby mančaft dostali tam, kam patří. Čtyrák si vede celkem dobře, i když jsme jim v posledním přípravném utkání dali šest gólů. Dva roky jsem odsloužil v Plané u Budějc. Tam se pohybují v polovině tabulky, ale myslím si, že mají na špičku.“

Příště vás čeká velké derby. Co chystáte na blízké sousedy?

„V sobotu odpoledne vyrážíme do Trhových Svinů. Ty jsou o bod před námi, takže se nabízí možnost jít před ně. Jenže to žádná legrace nebude. Naposledy jim Bavorovice nadělily čtyři góly, doma se budou chtít rehabilitovat. Doma jsou nebezpečné, prohrály tam snad jenom jednou.“

K trénování se většinou člověk dostává po skončení hráčské kariéry. Jaká byla ta vaše?

„Začínal jsem jako malý žáček ve Zlivi, asi v roce 1963. Zůstal jsem tam asi do osmnácti a šel jsem na vojnu.“

Po vojně jste se vrátil do Zlivi?

„Ne, našel jsem si holku, tedy svoji ženu, a přestěhovali jsme se do Pohůrky u Nové Vsi. Ale tam jsem jednou potkal pana Sobolíka, který dělal funkcionáře ve Zlivi a zeptal se, jestli bych znovu nechtěl s fotbalem začít. Tak jsem se vrátil, a odehrál tam asi dva roky se střídavými úspěchy. Nějak jsem ztrácel motivaci a v té době přišel Jirka Volman, jestli bych nechtěl hrát za Čtyrák.“

To bylo v jakém roce?

„V osmdesátém, to jsme trénovali ještě tam, kde jsou teď tenisové kurty. Začal jsem v béčku, které tehdy založil pan Svatoň.“

Na jakém postu jste nastupoval?

„Většinou jsem hrál jako útočník.“

Ve Čtyřech Dvorech se vystřídala i řada vynikajících trenérů.

„Vystřídali se tam například Volman, Lacina, Macko, Kuna a další. Jedním z nich byl určitě i pan Jarmolenko, u kterého jsem potom ještě asi dva roky hrál. Také jsem střídal do béčka.“

Tehdy jste začal uvažovat o změně kariéry?

„Asi v osmaosmdesátém roce jsem začal dělat asistenta a vedoucího mužstva. Přestával jsem hrát a nakonec jsem zrušil registračku.“

Ochutnal jste fotbalový chlebíček i z druhé stany. Změnil se váš pohled na trenéry, které jste jako hráč musel poslouchat?

„Samozřejmě, že je to něco úplně jiného. Jako starší hráč jsem si třeba zapálil, ale trenéři to neviděli rádi. Ale vždycky jsme se nějak domluvili. Z toho jsem později vycházel i jako trenér, že záleží na domluvě a ne hned na nějakém trestu.“

Měl jste nějaký trenérský vzor?

„Hodně jsem si vzpomínal na pana Jarmolenka. Ten tady zvedl úroveň klubu na profesionálnější úroveň. Postaral se o to, aby každý z nás měl vlastní míč, zavedl i v tréninku další věci, které předtím nebyly možné. Jula Macko byl zase hodný trenér, i když toho šlo občas zneužít. Zkrátka každý byl jiný, ale myslím, že fotbalistům samotným dali hodně.“

Ovlivnili vaši trenérskou práci?

„Já jsem si z každého vzal něco, tedy aspoň si to myslím. S jedním byla sranda, i když po nás někdy dokázal házet desky. Volman zase moc nemluvil. Ale dobré trenéry jsem míval i ve Zlivi, na ty bych nerad zapomněl, třeba na Huleho, na Lidinského.“

Kdy jste se ujal samostatného vedení mužstva?

„To bylo v roce, kdy áčko sestoupilo z kraje a Zdeněk Kuna měl jít dělat předsedu oddílu. Já jsem u béčka pomáhal Marianu Gallovi v I. A třídě a vždycky když odjel na pět neděl sbírat jablka, tak jsem vedl tým sám. Ale později už trénování časově nezvládal, tak to dostal Pavlov. Jenže asi po šesti kolech měl nějaké neshody, tak požádali mě, abych to zkusil. Jako první trenér.“

Jaké byly vaše trenérské začátky?

„Musím říct, že nebyly snadné. V kádru béčka byli kluci, kteří moc nehráli nebo dohrávali. Mezi nimi samozřejmě i ti, se kterými jsem kdysi hrával. A to bylo těžké jim poroučet. Ale šlo to i díky tomu, že postupně končili. Ne že bych je vyhazoval, ale měli už jiné plány a starosti.“