Bohumil Vogl ukončil vydařenou kariéru. Při rozlučce si zahrál po boku obou synů

Rozlučka v utkání s Frymburkem byla plánovaná?
Ano, tenhle zápas jsem plánoval, protože to byl poslední možný mistrovský zápas, kde jsem mohl nastoupit s oběma syny. Jelikož starší Kuba kvůli pracovní vytíženosti stihnul za podzim pár zápasů a tohle byl poslední, a na druhé straně, mladší Daniel je věkově ještě dorostenec .  A také ten má své termíny a povinnosti.

Co nejvíce vás při loučení s aktivní kariérou potěšilo?
Samozřejmě, jak už jsem zmínil v předchozí odpovědi, že jsem nastoupil se syny, že tam byla moje nejbližší rodina, a také to jakou formou se se mnou rozloučili zástupci roudenského oddílu. Za to jim chci poděkovat.

Kdy ve vás uzrálo rozhodnutí s fotbalem skončit?
Skončit jsem plánoval již delší dobu, ale okolnosti okolo B týmu mě vždy přiměly ještě hrát, až to došlo do chvíle, že jsem měl syny oba v Roudném. Tehdy jsem si řekl, že bych se toho chtěl dočkat, nastoupit s nimi a skončit. To se mi povedlo a jsem za to velmi rád.

Vzpomeňte na vaše první fotbalové krůčky.
Je to sice už opravdu dlouho, ale vzpomínám si. Bylo to v šesti letech na Sokolském ostrově. Na dnes již zaniklou Škodovku  mě dovedl děda, k prvnímu mému trenérovi, panu Farkotovi. Tam jsem strávil celá mládežnická léta kromě dorosteneckých let v Dynamu.

Radost z ukončení kariéry určitě měla manželka. Jistě byla celé roky oporou.
Tak to asi měla po tolika letech čekání. Tady mi dovolte, abych opravdu moc poděkoval manželce, že to všechno se mnou za ta léta vydržela a podporovala nejen mě, ale pak  syny, a teď i dceru Adélku při soutěžním tancování. Vždy se nám musela podřizovat, a za to jí patří můj dík.

Kdo vás vůbec do Roudného přivedl a v jakém to bylo roce?
Vlastně, mě k tomu donutilo zrušení fotbalu na Škodovce a sloučení s oddílem ve Čtyřech Dvorech. Tak jsem plánoval, kam dál, a v Roudném v té době trénoval pan Samec, který mě v několika sezónách vedl ve Škodovce, a oslovil mě. V té době hrálo A mužstvo Roudného I. B třídu. Bylo to v roce 1996.

Dá se vypíchnout nějaký nejlepší moment z účinkování v zelenobílých barvách?
Je jich samozřejmě hodně, ale pro mě asi nejlepší je ten, kdy jsme poprvé postoupili do divize a splnili  léta hlásající přípitek místních  štamgastů v roudenské hospůdce - „na divizi"!

U Malše jste od té doby zažil celou řadu trenérů. Na kterého budete vzpomínat nejvíc?
Bylo jich samozřejmě více, nerad bych někoho opomněl, ale opět se vrátím k předchozí odpovědi…, takže Marcel Tomášek.

A na zeleném trávníku jste si nejvíce rozuměl s kým? Kdo byl oblíbeným spoluhráčem – parťákem?
Tady je to stejné jako u trenérů, strašně by mě mrzelo někoho opomenout. Za ta léta strávená v zelenobílých barvách jsem zažil opravdu moc spoluhráčů – parťáků. Byli mezi nimi  hráči s ligovými i výkonnostními zkušenostmi z různých tříd. Hráči, kteří se do dospělého fotbalu u nás zasvěcovali, spoluhráči, kteří se stali osobnostmi v dresu Roudného, nebo v jiných klubech v Česku nebo v zahraničí. A ve většině případů můžu říct, že jsem rád, že jsem s nimi mohl nastupovat. Ale jednoho samozřejmě zmínit musím, a to je Libor Šolc, se kterým toho máme moc za sebou, jak fotbalově, tak i kamarádsky, lidsky.

V roudenském dresu jste se stal postupovým rekordmanem. Na kolika postupech jste se podílel? Na závěr jste přidal další i s béčkem.
Jak jsem se již zmínil, do Roudného jsem přišel do B třídy, takže A třída, kraj, divize. A po působení v A mužstvu s béčkem postup z III. třídy přes okres do B třídy a do A třídy.

Fotbal v Roudném, kde působíte i ve vedení klubu, určitě neopustíte. Co plánujete do budoucna?
To máte pravdu. Neopustím a budu pomáhat a chránit fotbal v Roudném.

Chtěl byste něco říct na závěr?
Rád bych na konec rozhovoru poděkoval mým rodičům, celé moji nejbližší rodině, všem trenérům, pod kterými  jsem hrál. Funkcionářům a kamarádům v  Roudném, a hlavně všem mým spoluhráčům, že pro mě byla vždy radost s nimi hrát ať v časech veselých, ale i těch smutnějších. A v neposlední řadě i mým protihráčům, kteří to kolikrát neměli se mnou jednoduchý…