Na oslavu s kamarády teprve dojde, říká padesátník Marcel Tomášek

Opravdu jste tak významné životní jubileum vůbec neslavil?
Ale ano, s rodinou jsme si udělali malé posezení. Měl jsem na mysli oslavu s kamarády. Tu jsme museli odsunout na příhodnější dobu.

Když se ohlédneme za vaší fotbalovou kariérou, tak jaké byly její začátky?
Začínal jsem v Roudném, už jako žák jsem ale odešel do Dynama České Budějovice.

Jak dlouho jste vydržel v černobílém dresu?
V Dynamu jsem byl až do svých čtyřiadvaceti let.

Jistě máte na co vzpomínat. S Dynamem jste zažil postup do první ligy a zahrál si i ve finále Českého poháru...
V podstatě jsem pendloval mezi áčkem a juniorkou. V lize už jsem si ale nezahrál, ačkoliv členem širšího kádru jsem byl. To zmíněné finále Českého poháru s Baníkem Ostrava, které se hrálo v Teplicích, však pro mě bylo samozřejmě velkým zážitkem, byť jsem v něm nastoupil na asi jen třicet minut.

Jak vypadala vaše další angažmá?
Ještě jako hráč Dynama jsem hostoval v divizním Jindřichově Hradci a později jsem přestoupil do Českého Krumlova. Ten působil rovněž v divizi. Kromě toho jsem si zahrál ještě v Dívčicích a taky v nižších soutěžích v Rakousku. S aktivním fotbalem jsem skončil ve třiceti.

To je poměrně brzy. Od té doby trénujete?
Ano. Hráčské ambice už jsem stejně neměl, takže trénování byla jasná volba. Trenéřina mi navíc nebyla úplně cizí, protože už ve dvaadvaceti jsem vedl přípravky.

Na které trenéry budete nejraději vzpomínat?
V podstatě každý trenér mi něco dal. Od každého si něco vezmete a já měl na trenéry vždycky štěstí. Ať už to byli trenéři Kotrba a Tobiáš v Dynamu nebo trenér v Jindřichově Hradci. Už si nevzpomenu na jeho jméno, ale měl velice lidský přístup.

Po třicítce začalo pro vás nové životní období. Jak vypadaly vaše trenérské začátky?
Jako trenér jsem začínal v Roudném, kde jsem se věnoval přípravce a žákům. K mužům jsem přišel v půlce sezony poté, co v Roudném skončil trenér. Sezonu jsme dokončili v krajském přeboru na druhém místě a v následujícím roce jsme postoupili do divize. Kromě Roudného jsem chlapy trénoval taky v Třeboni. Tam jsem byl čtyři a půl roku.

Co považujete za svůj největší trenérský úspěch?
Vlastně všechny postupy, dá se říci. Každý postup výš je úspěch, protože se jedná o dlouhodobou práci. Potěší vás to, a je úplně jedno, jestli trénujete dospělé nebo mládež, či z jaké soutěže postoupíte.

Kolikrát jste se takto mohl radovat?
S dospělými jsem zažil postup asi třikrát (po chvilce přemýšlení).

Máte nějaký oblíbený fotbalový klub, ať už tady v Čechách nebo v zahraničí?
Vždycky jsem fandil Bayernu Mnichov. Sleduji ho již dlouho, líbil se mi a stále líbí.

A máte nějaký trenérský vzor?
To vám neřeknu. Ani nevím, kterého trenéra bych označil za svůj vzor. Jak už jsem říkal, od každého si něco vezmete.