Sportovní novinář a duše mládského fotbalu Míla Ortman slaví osmdesátku

Dosud přebývá v rodném domě. Podnikal však odtud výpravy od nejútlejšího věku. Jako desetidenní miminko v kočárku už cestoval k babičce do Čakova, kam se rodina na sklonku války uchýlila do bezpečí. Jihočeskou metropoli zasypávaly bomby ze spojeneckých letadel a kdo mohl, pelášil pryč. Mimochodem, Mílova babička pocházela ze šestnácti dětí a byla příbuzná s čakovským rodem Pouzarů, z něhož vzešel slavný hokejový mistr světa.

Brzy se Ortmanovi vrátili z venkova a patrová budova v ulici Antonína Janouška se pozdějšímu novináři stala celoživotním azylem, zároveň i místem, kde načerpal základy vzdělání a učinil první sportovní krůčky. V nájmu tady sídlila pětitřídka, říkalo se obecná škola. Nechyběla dědečkova a tatínkova truhlářská dílna. Po práci se měnila na hernu stolního tenisu pro Mílu s bráškou Rudou, starším o dva roky. „Do první třídy jsem chodil přes chodbu. Dveře byly naproti. Od druhé do páté jsem šlapal po schodech nahoru. Nezmokl jsem, nemusel jsem se přezouvat,“ vyzdvihuje nesporná pozitiva.

Vedle stolního tenisu, označovaného tehdy po čínsku jako ping pong, došlo na další pohybové disciplíny. „Na školní zahradě jsme si vybudovali tenisový a nohejbalový kurt. Vedle na louce vzniklo pod našima rukama travnaté fotbalové hřiště, byť s minimálními rozměry čtyřicet pět krát devadesát metrů. Bohatě stačilo našim požadavkům. Branky postavil můj táta,“ popisuje.

Soustruh? To ne!

Bylo mu třináct, když českobudějovické Dynamo uvedlo do provozu hřiště „na šroubárně“, pár stovek metrů od klukovského ráje v Mladém. Do černobílého žákovského týmu se okamžitě nahrnula osmička zdejších malých čutálistů. Míla Ortman mezi nimi. „Měli jsme to opravdu kousíček. Od té doby jsem hrál závodně. Trénoval nás proslulý Jarda Kubeš, na něhož jsme dlouho vzpomínali s vděčností,“ říká o společných začátcích s Lerochem, Jonem, Horčičkou, Zemanem, Bartyzalem nebo brankářem Václavem Bezpalcem, který přišel ze Čtyř Dvorů. Narodil se ve stejný den s Mílou.

Dynamácký dres oblékal do dorostu. Odmaturoval se samými jedničkami na jedenáctiletce (nyní znovu Jirsíkovo gymnázium) a zamířil do Prahy na vysokou školu ekonomickou. Čekal ho prestižní obor zahraniční obchod, kam přijímali třicet vyvolených z několika stovek uchazečů. Nastupující studenti museli od 1. srpna na praxi. „Denně jsem vstával v půl páté a trmácel se přes celou Prahu na Letnou do ČKD Sokolovo. Poprvé v životě jsem viděl soustruh. Nebavilo mě to, zvláště když jsem se mohl vracet domů za kamarády jen na část soboty a v neděli musel zase mašírovat do hlavního města,“ líčí svoji akademickou epizodu. Trvala šest týdnů. „Vykašlal jsem se na to,“ přiznává.

V Praze odevzdal všechny věci a hurá na vlak. Překvapil své blízké. Nic netušili. Ale ještě v den příjezdu zašel do redakce Jihočeské pravdy na Vrbenské ulici a ohlásil se u šéfredaktora, že by rád zkusil novinařinu. Předtím už vytvářel školní plátek, navíc od nějakých dvanácti let zapisoval krasopisně do sešitu referáty ze sportovních klání, jichž byl účastníkem. „Pan šéfredaktor, vlastně soudruh, přikývl, že mě vezmou na rok jako eléva. S výjimkou povinné vojenské služby jsem tam vydržel dvaašedesát let,“ usmívá se.

Pomohli hasiči

Bylo mu sedmnáct a vydal se na dlouhou pouť s psacím strojem, v posledních létech s počítačem. Nástup do zaměstnání však definitivně ukončil nadšencovo úsilí prosadit se v černobílém dresu. Zrovna toho léta 1962 fúzovalo Dynamo se Slavojem a dvacetičlenný soubor dorostenců se v první chvíli nafoukl trojnásobně. Přišli František Cipro, Václav Mařík a další budoucí hvězdy. Příštích sedm let nechal Míla Ortman kopačky odpočívat v koutě, než založil SK Mladé, ve kterém místní hráči navázali na předválečnou tradici, kdy se proháněli s merunou jejich tátové.

Mládská jedenáctka se měla čile k světu. „Než jsme vyřídili patřičné náležitosti, organizovali jsme to jako podnikovku pod hlavičkou hasičů. Potom jsme rychle za sebou vyhráli IV., III. i II. třídu. Jako Klapzubáci,“ přirovnáná svůj tým k románovým hrdinům. Stal se duší klubu, v němž působil na postu středního obránce do čtyřiačtyřiceti, po určitý čas i jako trenér. Neuvěřitelnou periodu, od založení v roce 1970 do začátku roku 2025, strávil v pozici sekretáře. „Občas mi ještě zavolá někdo z funkcionářů, že by rád změnil termín zápasu nebo vyřídil jinou záležitost. Musím ho odkázat na svého nástupce,“ konstatuje smířeně.

Dobrých patnáct let účinkoval SK Mladé v I. B třídě. Výš se nedostal, ač byl i korunním princem. Dres oblékaly zvučné posily. „Láďa Novák přišel k nám z Dynama v jednatřiceti a stihl nasázet 560 gólů. Skvělí hráči a parťáci byl také Franta Čech s Norou Králem, hlavním posláním hokejisté,“ vypočítává muž s více než tisícovkou startů v mládských barvách.

Přihrával mu „Tumba“

Začínal jako halv, dvakrát zaskočil mezi tyčemi. Zásadně se však prezentoval jako ortodoxní a náležitě řízný stoper. Rád si připomíná klubové zájezdy do Rakouska. „Kdo pamatuje totalitu, dobře ví, jak bylo vzácné dostat se každé dva roky ven. Někdo nás za to neměl rád a kvůli udání jsme jednou strávili hodně nepříjemných sedm hodin na hraniční kontrole,“ vybavuje si.

Řadu let paralelně figuroval v týmu jihočeských novinářů, který měl dobrý zvuk především na začátku sedmdesátých let. Kofroň, Škrle, Koller, Treštík, to byly osobnosti. „V časech následujících po takzvané internacionální pomoci, kdy naši republiku zaplavily ruské tanky, stával se fotbal vyhledávaným prostředkem k odpoutání od nelichotivé reality. Novinářská sestava cestovala po kraji a porážela účastníky I. A třídy,“ pochlubí se.

Od klukovských let se Míla Ortman vedle fotbalu zapojoval do dalších pohybových aktivit, což se mu náramně hodilo v žurnalistické praxi. Za amatérské Dynamo Mladé hrál hokej na Malši v místě, které se nazývalo Normál. V útoku mu na góly občas přihrával skvělý mládský borec František „Tumba“ Neumaier, známý z mnoha úspěšných sezon v ligovém Motoru. V jednom školním utkání na zimním stadionu zazářil střelec Ortman po boku obojživelníka Otty Horčičky, jenže ten nastoupil načerno a výsledek se proměnil v kontumaci. 

Bez Černé věže?

Když chodil Míla do šesté třídy, založil v Mladém všesportovní klub se zaměřením na atletiku, volebal, tenis. Všechny události zachycoval do kroniky a vylepoval zprávy do zvláštní skříňky. V šestnácti ustanovil klub stolního tenisu Sokol Mladé, pozdější Start České Budějovice, odkud se probil na páté místo krajského žebříčku dorostenců a do třetí desítky mezi dospělými. Jako dorostenec získal tři jihočeské tituly ve čtyřhře, na Mistrovství republiky v Českých Budějovicích, nebylo mu ani dvacet, se poměřil s evropským šampiónem Jaroslavem Staňkem. Pinkal do čtyřicítky.

V budějovické redakci se vypracoval na fotbalového experta. Řadu let dodával referáty z ligového hokeje pro Mladou frontu a bratislavský Šport. „Novináři drželi hodně pospolu, měl jsem kamarády v mnoha redakcích. Dostal jsem i pracovní nabídky, ale nějak jsem nedokázal existovat bez Černé věže. Ničeho nelituju. Vytvořili jsme si tady dobrou partu. Hlavně po osmašedesátém jsme byli ve sportovním oddělení takovou samostatnou osadou. S Petrem Turkem a Láďou Majerem jsme to táhli čtvrt století,“ vypočítává.

Loni Míla Ortman opustil redaktorskou židli. „Poslední léta jsem fungoval na smlouvu jako důchodce. Pořád jsem se věnoval fotbalu, ale nastal nejvyšší čas, abych to ukončil. Dnes by mi nedovolily pokračovat zdravotní důvody,“ vysvětluje novinářský bard, jenž aktuálně sleduje milovaný sport pouze v televizi. „Před pár týdny zemřel brácha Ruda, ale mám ještě dva mladší bratry, Ivana a Pavla, z tátova druhého manželství. Udržujeme si dobré rodinné vztahy,“ říká jubilant, který obětoval svému oboru doslova všechno a nestihl se ani oženit.