Jsem protivínský patriot, děkuji všem, že to se mnou vydrželi, říká oceněný šéf klubu Václav Křišťál

Co pro vás cena od fotbalového svazu znamená?

Byl jsem oceněný za to, že se celoživotně věnuji fotbalu. Někdy i na úkor vlastní rodiny. Všechno se u nás vždy plánovalo podle fotbalu. Manželka a děti mi fotbal vždycky tolerovali a patří jim velký dík, že to zvládli. Táta byl rovněž velký fanatik do fotbalu a moje maminka říkávala, že táta má místo hlavy kopačák. Začali jsme se smát a mně maminka řekla: Ty se moc nesměj, ty tam máš dva (úsměv)

Jak velký pokrok fotbal v Protivíně udělal od té doby, kdy jste v klubu začínal?

Když jsem po vojně začínal v Protivíně jako trenér, věnoval jsem se dorostu a někdy i mladším a starším žákům. Na trénování jsme tehdy byli jen tři. Kromě toho jsem sám fotbal hrál. Od té doby udělal protivínský fotbal velký pokrok. Zlepšil se stav hřiště, které je nyní města. To se o něj stará a my si ho pronajímáme, protože náklady na jeho údržbu bychom sami neutáhli. Máme deset týmů, z toho osm mládežnických, a všechny mají svého trenéra. Někteří taťkové si kvůli tomu vystudovali alespoň céčkovou licenci. Myslím, že jsme na dobré cestě k tomu, aby protivínský fotbal dál prosperoval a neživořil.

Co považujete za největší úspěchy?

Všechny postupy do krajského přeboru. Pamatuji si na ten první v roce 1969, to mi bylo čtrnáct let a hrál ještě táta. Pak jsem zažil další postupy jako hráč v roce 1978 a jako hrající trenér o deset let později. To jsou příjemné vzpomínky. Někdy kolem roku 1998 se postupovalo za trenéra Antoše a naposledy za Juraje Kobetiče. Taky hrozně rád vzpomínám na úspěchy dětí. Nejlepší partu dětí jsme měli někdy kolem roku 2011, když vyhrály krajský McDonald cup. O dva roky později se žákům podařilo probojovat do krajského finále znovu a vyvrcholení v Písku pro mě bylo zážitkem, na který do smrti nezapomenu. Tomáš Schánělec byl nejlepším střelcem turnaje, napadalo mu tam asi třiadvacet gólů.

Pomýšleli jste někdy v Protivíně i na víc než na krajský přebor?

V sezóně 2019/20 se v Protivíně sešel opravdu dobrý tým. Na podzim jsme hráli na špici, hráči byli v nejlepších letech a těšili jsme se na jarní pokračování, vše ale zhatil covid. Nyní dává manažer Petr Bečvář dohromady mužstvo, které by se mohlo do tří let pokusit o postup do divize. Máme pět nových kluků a musí si to všechno sednout. Bylo by prima zažít postup do divize, byla by to taková třešnička na dortu.

Mluvil jste o Tomáši Schánělcovi. Na jaké další odchovance klubu jste pyšný?

Tomáš byl ve sparťanském béčku a teď je v Jablonci, on ale vlastně hráč našeho klubu nikdy nebyl. Byl ale žákem naší protivínské školy a občas si s námi zahrál přáteláky. Jinak byl v Dynamu.

Kteří protivínští fotbalisté to tedy dotáhli ve své kariéře nejdál?

Ještě z dob, kdy jsem aktivně hrával, bych vzpomněl Václava Koštela, který hrál později za Dynamo České Budějovice nebo Viktorku Žižkov a další kluby. Na stará kolena se pak vrátil do Protivína a ve čtyřiceti ještě válel na stoperu v I. A třídě. Asi nejdál to dotáhl Václav Cahyna, ten pak hrával dlouhá léta ligu ve Zlíně. Ligu si párkrát zahrál i Zdeněk Hrdina, který mi ale utekl do Týna, neboť se přestěhoval do Temelína (úsměv). Hrdý jsem ale na všechny hráče, kteří strávili v áčku třeba deset let i více, a i když pajdali, zatnuli zuby a šli hrát dál. To jsou kluci, kteří chtěli pro protivínský fotbal něco udělat.

Zažil protivínský fotbal i nějaká složitější období?

Asi nejtěžší období fotbal zažíval, když přišla kontrola z finančního úřadu. To bylo na začátku devadesátých let a museli jsme se učit spoustu nových věcí v souvislosti s osamotněním klubu. Tehdy jsme uzavřeli špatnou reklamní smlouvu a úřad nám napařil tučnou pokutu. Měli jsme splátkový kalendář, i tuhle krizi jsme ale přežili. Někteří členové výboru obětovali i vlastní peníze, aby klub mohl fungovat. Tak měli ten fotbal rádi.

Jak se díváte na současnost?

Jsem rád, že klub funguje a že se mnou rodina vydržela. Áčko nám hraje někdy od roku 2016 krajský přebor, béčko hraje druhým rokem v I. B třídě a doplňuje se o dorostence. Dorostenců máme přes dvacet, což tady dlouho nebylo, a žáci nám postoupili do krajského přeboru. Nejraději se ale chodím dívat na přípravky. Baví mě pozorovat, jak postupnými krůčky rostou, dávají do hry srdíčko a fotbal chápou víc a víc.

Co považujete za svůj osobní největší úspěch?

Jako fotbalista jsem žádné velké úspěchy neměl, kromě těch postupů do krajského přeboru. Mohl jsem hrát i jinde, ale začal jsem učit ve škole dětičky a už jsem tady byl zaháčkovaný. Jsem protivínský patriot a děkuji všem, že to se mnou vydrželi.

Zbývá vám čas i na něco jiného než na fotbal? Čemu se ještě rád věnujete?

Ve zbývajícím volném čase opět řeším fotbal (smích). Když slavil protivínský fotbal sté výročí, sepsali jsme se zkušeným spisovatelem Pavlem Mocem knihu o fotbale v Protivíně. Hodně nám v tom pomohl Michal Průcha, čímž ho na dálku zdravím. Já ale pokračuji dál a zejména během zimních přestávek dávám dohromady kroniku, ve které mapuji jednotlivé sezóny. Čerpám ze starých novinových článků a bádám v archivních materiálech. Nyní jsem v roce 1960 a rád bych to dotáhl do konce. Až se dostanu do nového tisíciletí, věřím, že to půjde snadněji (úsměv).