Cítil jsem, že tělo už pomalu vypovídá službu, říká o konci kariéry Štěpán Koreš

Jak jste dospěl k rozhodnutí definitivně ukončit vaši hráčskou kariéru?

Skončil jsem hlavně kvůli zdraví. Je mi pětatřicet a po vážném zranění kolene už to nebylo v mém věku ideální. Za poslední rok jsem se udržoval převážně individuálně a pořád jsem něco valil před sebou. Navíc jsme hráli v Písku pod tlakem, protože nám šlo o záchranu, a já jako jeden z nejzkušenějších hráčů jsem za žádnou cenu sestoupit nechtěl. O konci kariéry jsem přemýšlel už v předchozí sezóně, kdy jsme hráli rovněž o záchranu, a nyní to na mě všechno dolehlo. Cítil jsem, že tělo už pomalu vypovídá službu.

Zápasy vám tedy nyní nechybí?

Ale samozřejmě, že mi chybí. Na zápasy chodím a občas si zakopu s klukama na tréninku. Ozvaly se mi i nějaké kluby z krajského přeboru, o návratu na trávník však nyní nepřemýšlím. Pořád se ale snažím udržovat, protože když člověk nic nedělá, tělo bolí o to víc. Dokonce mám kondici možná lepší než vloni, protože dělám, co mě baví a do ničeho se nenutím. Cítím se zkrátka lépe.

Když se ohlédnete za svou aktivní kariérou, jak jste spokojený s tím, co jste jako fotbalista dokázal?

Když jsem jako devatenáctiletý odcházel z Písku do dorostu Slavie, nenapadlo mě, že bych mohl hrát jednou ligu nebo se fotbalem živit. Přesto jsem to dokázal a jsem za to moc rád. Zlomovými okamžiky v mé kariéře však byla vážná zranění, která přišla vždycky v době, kdy se mi dařilo. Potkalo mě to ve Slavii, kde jsem hrál zpočátku opravdu dobře. Za půlku sezóny jsem dal pět gólů a na další přihrál, v létě jsem se ale zranil a pak už jsem se do formy nedostal. Mým výkonům scházela požadovaná kvalita a začal jsem chodit po hostováních.

Kam vedly vaše další kroky a jak se vám dařilo?

Dařilo se mi střídavě. V Boleslavi to docela šlo, skončili jsme třetí a já jsem dostával hodně prostoru. Pak jsem přešel do Budějovic a na ně mám bohužel jenom špatné vzpomínky. Vůbec jsme si nesedli s trenérem, to ale fotbal někdy přináší.

Které období považujete za vůbec nejúspěšnější?

Bylo to angažmá ve Zlíně. Tehdy se zdálo, že se moje kariéra zase začíná ubírat správným směrem. Tam jsem prožil svojí nejlepší ligovou sezónu, když jsem asi sedm gólů dal a na pět nahrál.

Jenomže ve Zlíně jste vydržel pouze jednu sezónu, a stěhoval jste se do Dukly Praha. Proč přišla tato změna?

Chtěl jsem být blíž mé manželce Ivetě, která hrála házenou v Německu, a ze Zlína to bylo opravdu daleko. Kromě toho se tam měnil trenér, a to vše hrálo roli v mém rozhodnutí přesunout se do Dukly Praha za panem Šilhavým. Po deseti dnech jsem si ale utrhl koleno, a to byl konec mé prvoligové kariéry.

Vrátil jste se do rodného Písku, kde jste odehrál řadu roků ve třetí lize. Co vás naplňuje v současné době?

Udělal jsem si všechny trenérské licence a nyní už asi čtvrtým rokem trénuji. Věnuji se písecké mládeži. Vloni jsme hráli s patnáctkou o postup do žákovské ligy a nevyšlo nám to kvůli horšímu vzájemnému zápasu, což mě mrzí, protože jsme si postoupit určitě zasloužili. Nyní jsem dostal na starost tým čtrnáctiletých kluků. Věřím, že se mi zkušenosti získané u dětí budou hodit a že se jednou dopracuji k trénování dospělého mužstva. To je můj cíl a tím se netajím.

Máte malého syna. Bude z něho jednou fotbalista po tátovi?

Beru ho všude s sebou, pokud je to možné. Doufám, že si nějaký sport vybere. Dnešní mládež se moc nehýbe a já to považuji za obrovský průšvih. Nechceme syna do ničeho tlačit, ale ať si vybere jakýkoliv sport, vždycky ho v tom budeme podporovat.

Jeho maminka je špičková házenkářka. Nebaví vašeho syna házená víc než fotbal?

Problém je, že v Písku mužská házená není. Pro holky je tu házená sportem číslo jedna, ale kluka bychom museli vozit do Strakonic, což by bylo zbytečně komplikované. Doufám, že si jednou zvolí fotbal. Jsou mu teprve čtyři roky a fotbal už spolu hrajeme. Snažím se ho vést tím správným směrem.