Už jsme málem zapomněli vítězný pokřik, směje se dražický Matyáš Stuchlík

Jaký je to pocit získal v sedmém kole konečně první body?
Už na nás trošku padala deka. Před utkáním se Strakonicemi jsme se hecovali, protože do soutěže jsme nevstoupili dobře a už jsme chtěli konečně zabodovat. My jsme sehráli dobrý zápas už s Olešníkem, body z toho ale nebyly. Nyní jsme zaslouženě vyhráli, a věřím, že jsme se před dalšími zápasy dostali do dobré formy.

To je pravda, za výkon proti Olešníku vás chválil i jeho trenér Roman Chlumecký…
A nejenom on. Právě již v utkání s Olešníkem jsme mohli pomýšlet aspoň na remízu. Nevyšlo to, ale dokázali jsme si, že můžeme hrát i proti těm nejlepším týmům. Teď jsme to potvrdili také v duelu se Strakonicemi, a jsem šťastný, že se mi podařilo dát ty dva góly. Doufám, že jsme to prolomili a dál se bude dařit mě i celému týmu.

Oslavili jste náležitě první vítězství v sezóně?
Už jsme málem zapomněli vítězný pokřik, jak jsme dlouho nevyhráli. Začali jsme a najednou jsme nevěděli jak dál, každý křičel něco jiného (smích). Po zápase jsme se vypravili do města na Táborské slavnosti a tam jsme to pořádně oslavili.

Velkou zásluhu na výhře máte vy. Jak padnul ten první gól?
Ta gólová akce začala u Honzy Turka, který od půlky hřiště přihrál na mého bratra Lukáše, ten přeloboval gólmana, ale strakonický stoper ještě stačil míč vyhlavičkovat ven z brány do míst, kde jsem dobíhal já. Jsem levák, ale míč jsem dorážel do brány netradičně pravačkou. Byl to pro mě docela těžký kop, protože to skočilo. Byla z toho taková šmudla, ale skončila v síti a konečně jsme se mohli radovat.

Na penalty jste v Dražicích specialistou vy?
Já jsem kopal penalty už v minulé sezoně, pak jsem byl ale zraněný a trenér mezitím určil jiné dva exekutory. Ten jeden však už v tu chvíli nebyl na hřišti a tím druhým je Jirka Štecher. Jenže ten byl právě faulovaný, takže jsme se domluvili, že na penaltu půjdu já. Věřil jsem si, že jí proměním.

Zmínili jsme bratra Lukáše, který vám nahrál na vedoucí gól. Jak se vám s ním hraje?
S Lukášem se mi hraje výborně, protože se dokážeme vzájemně vyhecovat. Hlavně on je takový hecíř. My dva a ještě Petr Novotný s Tomášem Běhounem jsme jediní odchovanci Dražic, takže jsme s klubem odmalička spjatí. Už spolu ale odehrajeme jenom poslední dva zápasy, protože brácha pak odjíždí na rok do Austrálie. Doufám, že si je užijeme a že budou hlavně vítězné.

To je pro trenéra Hořejšího jistě nepříjemná zpráva. Dražice nemají zrovna široký kádr a váš bratr je jedním z pilířů základní sestavy…
Bude to pro nás ztráta, protože Lukáš je skutečně jednou z osobností týmu. Kromě toho je nás už tak docela málo a v každém zápase lepíme sestavu, jak se dá. Víme však, že nejsme jediní. Podobné problémy řeší všude a i my se s tím musíme poprat.

Jste rád, že vedoucím mužstva je zrovna váš táta?
Musím říct, jak kdy (úsměv). Fotbalem ale žijeme celá rodina a společně prožíváme všechny úspěchy i neúspěchy. Všichni se těšíme na víkendy. Když se nedaří, tak si to po zápasech vyříkáváme a nálada není nejlepší. Výher si ale užívá celá naše rodina, nejen my s bráchou a táta, ale i maminka.

Na kterém postu se vám hraje nejlépe?
První dva zápasy jsem odehrál na hrotu, ale nyní jsem se přesunul do zálohy, a musím říct, že mi to vyhovuje víc. Dostal jsem se víc do hry, než tomu bylo v útoku. Jinak mi nevadí hrát na jakémkoliv postu, už jsem jeden zápas dohrával i na pozici beka. Jsem ovšem typem hráče, který rád dává góly, takže čím blíž bráně soupeře se pohybuji, tím lépe.

Jaké ambice mají Dražice v tomto soutěžním ročníku?
Krajský přebor je vyrovnaná soutěž a před startem sezóny jsme si mysleli, že bychom mohli hrát v horní polovině tabulky. Bohužel, vzhledem k tomu, jak jsme začali a kolik nás je, budeme rádi, když se vyhrabeme ze spodku tabulky a budeme se pohybovat někde v klidném středu.

Pamatujete období, kdy Dražice krajskému přeboru vévodily a třikrát za sebou soutěž vyhrály?
Ano, ale já jsem do týmu mužů přešel až v sezóně, kdy se hrála v Dražicích I. A třída a zrovna jsme vykopali zpátky krajský přebor. Jako mladíček jsem byl rád za každou odehranou minutu. Už to, že tak malá vesnice, jako jsou Dražice, hraje nejvyšší krajskou soutěž, je úspěch.