Tým je zase soudržný a na tréninkách je opět legrace, říká rudolfovský Štěpán Prokeš

Kde jste s fotbalem začínal a jak vypadala vaše dosavadní kariéra?
Hráčem Rudolfova jsem posledních zhruba pět let, od svých dvaceti. Mým mateřským oddílem je ale Jiskra Strmilov, malý oddíl na Jindřichohradecku. Na Rudolfov jsem přišel právě odtud na střídavé starty ještě jako starší žák. Od dorostu už hraji na Rudolfově, usadil jsem tady a nyní už jsem zde kmenovým hráčem.

Jak došlo k tomu, že jste si vybral právě Rudolfov?
Na Rudolfov jsem přišel v patnácti hned po základní škole. Šel jsem na střední školu a nyní dokončuji vysokou. S přítelkyní jsme si tady koupili i chatu, takže se dá říct, že jsem na Rudolfově zapustil kořeny.

Vždycky bylo vaším úkolem dávat góly?
To ne, býval jsem záložník a právě na Rudolfově jsem se přeškolil na útočícího obránce. Spoléhám na dobrý fyzický fond a často tedy rozbíhám útoky po lajně a snažím se vytvářet gólové situace. To až teď v poslední době jsem mimořádně produktivní (úsměv).

Za těch pěl let, co jste na Rudolfově, jste zažil několik trenérů. Který vám dal nejvíc?
Ke všem trenérům mám respekt a každý mi něco dal. Po lidské stránce mi dal hodně pan Matouš. Po fotbalové zase Radim Pouzar s Jiřím Hrbáčem. Pod trenérem Nárovcem jsem se zklidnil a naučil jsem se víře ve vlastní schopnosti. Od všech jsem si něco vzal, a proto se mi nyní hraje dobře. Přispívá k tomu i celková atmosféra v klubu.

Kterou sezonu považujete za svou nejlepší?
Hned ta první pod trenérem Matoušem. Měli jsme úžasnou sérii domácích utkání bez porážky, až v posledním kole nás porazil Protivín. Celkově jsme skončili, myslím, čtvrtí nebo pátí. I teď mám pocit, že je náš tým zase soudržný, stejně jako před těmi pěti lety.

Na začátku letošního jara však Rudolfov poněkud tápal...
Nevyvíjelo se to dobře. Scházeli jsme se v malém počtu a celkově vládla taková divná atmosféra. Tohle období skončilo výpraskem v Prachaticích. Pak přišla výhra, stmelil se kolektiv a zase šlapeme.

Co vás tak nakoplo?
Právě to vítězství ve Strakonicích. Nikdy jsem nevěřil, že jediná výhra může mužstvo takhle povzbudit, ale nyní jsem se o tom přesvědčil. Projevuje se to i v docházce na tréninky. Dřív jsme se sešli tak jednou v týdnu a spousta kluků ještě chyběla. Nyní máme tréninky dvakrát týdně a sejdeme se v maximálním počtu. Nechybí srandičky a hned vládne jiná pohoda.

Jaký je to pocit být prvním jarním přemožitelem Jankova?
O úspěšné šňůře Jankova jsme věděli, ale aspoň já jsem si nepřipouštěl, že bychom ji nemohli přerušit. I trenéři nás připravovali tak, že to možné je. Navíc na podzim jsme v Jankově vyhráli, i když já u toho nebyl. Jankov se nám podařilo porazit znovu díky tomu, že si věříme a v mužstvu panuje pohoda. Taky k tomu samozřejmě přispěla červená karta pro Daniela Kočera.

Zápas jste měli dobře rozehraný a už ve chvíli, kdy byl Kočer vyloučen, jste o gól vedli. Věříte, že byste utkání dovedli do vítězného konce i bez toho oslabení soupeře?
Věřím tomu, že ano. Poté, co jsme přežili úvodní šanci Popelky, jsme začali zodpovědně bránit a vedoucí gól na postavil na nohy. Tím jsme soupeře nalomili, hra se vyrovnala a byli jsme i víc na balonu. Myslím, že i kdyby hrál Jankov v plném počtu, byli bychom schopni zápas dotáhnout do vítězného konce.

Budete hrát i po sestupu Dynama z nejvyšší soutěže dál futsal?
Ano, zpočátku jsem byl takový PR Manažer, ale postupně jsem si vybojoval místo v sestavě a stal jsem se součástí kádru. Bohužel ne toho, který postoupil do první ligy, ale až toho sestupového. Nyní budeme hrát už jen krajský přebor, každopádně jsem rád za tuto předtím nepoznanou zkušenost. Futsal je totiž fajn doplněk fotbalu. Naučil mě takové té jemné technice a práci s balónem.

Vaší velkou zálibou jsou prý i dlouhé pěší pochody, platí to stále?
Ano, pěší chůze, traily a cestování obecně je další můj velký koníček. Před třemi roky jsem byl se svým velkým kamarádem Karlem Slámou na Novém Zélandu. Jinak s přítelkyní si vyrazíme každý rok na nějaký výlet. Vychází to vždycky na začátek fotbalové sezóny, takže první tři zápasy obvykle vynechám. Od spoluhráčů za to dostávám čočku, ale já si to užívám (úsměv). Je to příjemné odreagování a také je třeba si během krátké letní pauzy od fotbalu odpočinout.

Když se řekne trail, představuji si, že ujdete pořádnou porci kilometrů...
Tak například vloni jsme s přítelkyní absolvovali poutní cestu do Santiaga de Compostela. Za jednadvacet dní jsme ušli dohromady pět set kilometrů.