Byl to fantastický pocit, říká autor vítězného gólu Písku Martin Voráček

Dlouho jste byl kvůli zranění mimo hru. Co se vám přihodilo?
Při tom posledním nešťastném pohárovém utkání v Přepeřích jsem si natrhl tříslo.

Jak probíhala vaše rekonvalescence?
První tři týdny jsem nemohl dělat vůbec nic, protože s tímto zraněním člověk nesmí zatínat ani břicho. Až po třech týdnech jsem břicho začal posilovat. A za další týden jsem mohl klusem nebo na rotopedu začít zatěžovat i nohy. Na hřiště jsem se vrátil až po čtyřech týdnech od zranění. Vše vycházelo podle plánu. Tříslo jsem mohl postupně zatěžovat a přidávat si stále víc v tréninku.

Jaké to bylo sledovat zápasy pouze z tribuny?
Já jsem seděl s klukama na lavičce. Na střídačce vnímá člověk atmosféru utkání jinak než na hřišti. Příjemné to není, když nemůžete do utkání sám zasáhnout. Skoro jsem byl víc nervózní, než kdybych byl na hřišti. Vzhledem k dobrým výsledkům Písku to ale nebylo tak hrozné.

Jak jste se cítil, když jste po tak dlouhé době konečně naskočil do soutěžního utkání?
Nejprve mě trenér postavil na zhruba dvacet minut v přátelském utkání a pak přišel soutěžní zápas na Vyšehradě. Měl jsem se do toho postupně dostávat, jenže hned na začátku se zranil Franta Belej a já musel odehrát prakticky celý zápas. Vlétl jsem tedy do toho na sto procent, tříslo ale naštěstí vydrželo.

V pátečním utkání s béčkem Slavie jste se podílel na báječném obratu v posledních deseti minutách zápasu a dal jste svůj první gól v sezoně. Jaký to byl pocit?
Byl to gól na 2:1 a díky němu jsme vyhráli, takže pocit jsem měl fantastický. Do konce chybělo deset minut a už jsme ze sebe ždímali poslední síly, když to tam Kory (Štěpán Koreš, pozn. redakce) po nějakém brejku zatáhl a přenesl hru na druhou stranu. Mně se tam podařilo zbavit se protihráče a trefil jsem to na zadní tyč. Byl to perfektní závěr strhujícího zápasu.

Jak to potom vypadalo v kabině?
Samozřejmě jsme byli všichni hrozně šťastní. Takových výher v nejednoznačných zápasech, kdy se rozhoduje až v závěru, si člověk užívá.

Vy jste ve Slavii v minulosti krátce působil. Jak na to období vzpomínáte?
To je tak dávno, že už si ani pořádně nevzpomenu. Tenkrát jsem byl hodně mladý a rok jsem měl tu možnost trénovat s áčkem a naskočit i do několika ligových zápasů. Byla to fajn zkušenost, i když hodně krátká.

S čím pojedete ve čtvrtek k poslednímu podzimnímu utkání do Rakovníku?
Moc rádi bychom v Rakovníku vyhráli. Domácí jsou sice na spodku tabulky, pro nás to ale nic neznamená. My se musíme soustředit sami na sebe. Každopádně tam ale jedeme vyhrát.

A na závěr se zeptám, co byste si přál vy osobně?
Přeji si pohodu v týmu a abychom podzimní výsledky zopakovali i na jaře. A sobě přeji především zdraví.