Oceněný Václav Prospal I. řekl na schůzi, že zná jenom dvě strany. Stal se závozníkem

Okresní fotbalový svaz si připsal veliké plus realizací myšlenky uctívat zasloužilé hráče, trenéry, rozhodčí a funkcionáře. Každoročně doplňovaná Síň slávy připomene širokému publiku, hlavně mladším generacím, výrazné osobnosti z minulých časů – jejich výkony, obdivuhodné kousky, zajímavá čísla ve statistikách. Věřme, že nelíčený respekt k aktérům dějinných okamžiků projevený ze strany fotbalového hnutí inspiruje také zástupce dalších sportovních disciplin. Nabízí se probuzení hokejistů, vždyť první tři laureáti od kulatého míče, Václav Prospal I., Jan Budinský resp. Otta Horčička, byli úzce spjatí také s nejrychlejší kolektivní hrou na světě.

Václav Prospal I., plným jménem Václav Vojtěch Prospal, nastupoval za dorosteneckou jedenáctku budějovického Slovanu. Totéž činil i jeho mladší bratr Jan. Naopak třetí sourozenec Miroslav nevyvíjel sportovní aktivity. Nejdříve z nich narozený Václav přestoupil v osmnácti mezi funkcionáře. „Táta věděl už jako dorostenec, že z něho bude bafuňář. Pociťoval jakousi fascinaci touto činností,“ líčí Václav II., jemuž také přirostlo k srdci sportovní prostředí. Od dětství si zavazoval kopačky v černobílém Dynamu, pokračoval v Igle a Čtyřech Dvorech. Válel hokej za Motor, Duklu Písek, Tábor, Příbram, Vimperk, Veselí nad Lužnicí, Strakonice, Český Krumlov. Potom se dal na tenis.

Počátkem roku 1928 fúzovaly Slovan s Viktorií a vznikl AC Stadion, kterému se dařilo v mnoha odvětvích. Úspěchy fotbalistů pomáhal generovat přepečlivý činovník Václav Prospal I. Od třiatřicátého vložil energii ve prospěch čerstvě založené budějovické Sparty, kde působil fotbalový, později i hokejový tým. Navíc si přibral funkci předsedy Hrací a trestní komise v Jihočeské župě footballové. Sloučení Sparty a Slavie v roce 1949 (Sokol II, poté Koh-i-noor) způsobilo zlom v jeho osobním životě. „Namluvil si tam mojí maminku, která se rozvedla kvůli jejich vztahu. Podle tátova vyprávění to vzbudilo v klubu velký poprask,“ listuje rodinnou historií Václav II.

Pořádek vládl nade vším

Brzy po nástupu komunistů zmizelo Prospalovo jméno ze seznamu funkcionářů. „Na schůzi řekl, že zná jenom dvě strany. Malou a velkou. Tím si ublížil.“ Původně obchodní příručí Václav Prospal I. pocítil rozmary totalitní moci. Z funkce referenta ve Sběrných surovinách jej soudruzi přesadili na místo závozníka u Domácích potřeb a vyškrtli z fotbalového prostředí, kam se vrátil až na sklonku šedesátých let. „Po ruské invazi do naší republiky v roce 1968 mi táta povídá, Vašku, komunisti to tady nikdy nepustí. Realita mu dlouho dávala za pravdu,“ vzpomíná Václav II., tehdy patnáctiletý.

Nicméně klatba nad jeho otcem povolila a mohl nastoupit jako sekretář v českobudějovické Igle. Znovu se točil kolem fotbalu. Oprášil renomé puntičkáře, jemuž neunikl žádný detail. Mnozí mu za to spílali. Nenašli u něho pochopení pro žádnou protekci nebo dokonce švindl. „Lidi z fotbalového prostředí se mračili, ale zároveň chovali respekt. Na pohřeb ve čtyřiaosmdesátém přišli všichni,“ vyzdvihuje syn.       

Nejstarší člen prospalovské linie byl tvrdý, nekompromisní, ale poctivý a zodpovědný. Držel si pod zámkem místnost vyhrazenou k fotbalové úředničině. Přestupy hráčů se kompenzovaly určitým počtem dresů, stulpen nebo míčů. Měl je zaevidované a připravené k ruce. „Jednou tam pronikl náš kluk (Václav III., hokejový mistr světa, veterán NHL, trenér Motoru, otec Václava IV. – pozn.) a chtěl míč. Děda mu ho nedal, i když se přimlouvala babička. Balon patřil Igle, pořádek vládl nade vším,“ konstatuje Václav II.

Kolem roku 1980 se uzavřela Prospalova funkcionářská dráha. Limitoval ho pokračující diabetes, kvůli němuž mu lékaři amputovali nohy pod koleny. Zůstává otázkou, zda sportovní kořeny v rodině sahají hlouběji. V sestavě fotbalového SK Č. Budějovice z roku 1908 se totiž objevuje jméno Prospal. „Nemohu potvrdit, že by to případně byl můj dědeček. Táta mi o něm nikdy nic neřekl. Bohužel, nemáme ponětí o předcích. Za mým synem přišli v Americe nějací Prospalovi a ptali se na jeho dědu, kterého znal jenom krátce jako malý kluk. Nevěděl si rady s jejich otázkami,“ krčí rameny Václav II.