Mistr světa, reprezentant nebo prvoligový rozhodčí. Chotovinský dres oblékly zajímavé osobnosti

1. Jak vzpomínáte na působení v Chotovinách?

2. Kam poté mířily vaše životní kroky?

3. Co vy a sport dnes?

MICHAL BARINKA – mistr světa v hokeji

Na chvíli se objevil v chotovinském dresu jako žáček, fotbal hrál jako doplněk k hokeji. V něm to nakonec dotáhl hodně vysoko. Zažil atmosféru NHL, KHL, olympiády i světových šampionátu, v roce 2010 slavil dokonce titul mistra světa. Jeho tchánem je trenér Alois Hadamczik.

1. Bylo to pár zápasů ještě za žáky, na jaře jsme hrávali fotbal jako doplňkový sport po konci hokejové sezony. Asi u vás mám ještě i registračku. Spíš jsem to boural, klasický hokejista. Teď už mě bolí kotníky, takže při fotbálku se cpu hlavně do branky. Ale fotbal mě baví stále.

2. Hokej byl pro mě hlavní sport a povedlo se mi toho dost, za což jsem velmi rád. Vyzkoušel jsem NHL, KHL, hrál v reprezentaci, co víc si můžu přát. V Kometě Brno teď dojíždím asi poslední sezonu, už si chci odpočinout od té dřiny a dojíždění a věnovat se rodině a dětem.

3. Tak vrcholově se sportu stále věnuju a jinak se hýbu hlavně s dětmi, hrajeme fotbálek a tak. Do Tábora za rodiči to mám daleko, ale snažím se na jih jezdit, co to jde. A táborský sport sleduju, na dálku fandím hlavně Kohoutům Tábor.  

MILAN MAKOVIČKA – prvoligový rozhodčí

V Táboře hrál ligu dorostu, byl dokonce kapitánem. V dospělém fotbale to dotáhl jako hráč do třetí ligy, klukovský sen si ale splnil jako rozhodčí. Pískal nejvyšší soutěž a zažil parádní zápasy na Letné nebo v novém Edenu.

1. Vzpomínky jsou vzdálené, čas přece jen letí, ale byla to moc fajn štace. Šel jsem do Chotovin hned po dorostu a pamatuju partu super kluků a výborných fotbalistů. Bratři Passlerové, Turek, Pekárek, Němec, Vach, Ilčík a mohl bych jmenovat další. Jako mladíček jsem nasakoval dospělý fotbal, a to nejen na hřišti. Jak známo, parta se tuží i v restauraci a tak jsem třeba poznal, že na domácí zápasy bylo dobré jezdit zásadně i s řidičem.

2. Po Chotovinách jsem toho poznal ještě hodně, Jindřichův Hradec, Tábor, Neratovice… to už jsem ale hodně pískal a musel jsem se rozhodnout. Zvítězila kariéra rozhodčího a první liga byla splněný sen. V jednu chvíli jsme byli v lize čtyři hlavní rozhodčí Jihočeši a dokonce jsme jednou všichni pískali v jednom kole, což byl unikát. Zažil jsem krásné zápasy, vyprodané Bazaly, Letná, Plzeň, nový Eden... Byla to velká zodpovědnost a tlak na psychiku, ale mám skvělé zážitky na celý život. Pískám ještě třetí ligu a divizi a jsem předsedou rozhodčích a delegátů jihočeského fotbalu.  

3. Na závěr kariéry jsem ještě kopal třeba v Chýnově, Branici a naposledy chvíli v Černovicích. Jako rozhodčí se musím stále udržovat, ale už to není jako kdysi, kdy jsem trénoval pětkrát týdně a někdy i dvoufázově. Věk se zastavit nedá, ale mám 12-letého syna, který hraje fotbal a hokej, tak běhám nebo jezdím na kole hlavně s ním.

MILAN MRZENA – nadšený trenér

Kluk z Jistebnice, který patřil k základním pilířům Chotovin v krajském přeboru. Díky skvělým výkonům po něm sáhli v Sezimově Ústí a zachytal si i divizi. Kolem fotbalu se točí dál, hlavně radí v kariéře synovi. Doma v Jistebnici vedl juniorské týmy i muže. 

1. Podrobnosti už si moc nevybavuju, ale byly to krásné časy. Kvalitní zápasy, parádní parta. V Chotovinách se sázelo na rodinnou vesnickou atmosféru, přitom se hrálo hodně nahoře proti daleko věhlasnějším klubům. V paměti mám třeba období, kdy na venkovní zápasy jezdily dokonce dva autobusy, jeden s hráči a druhý plný fanoušků. Po zápase se zastavilo na společnou večeři a výhra se pak v Chotovinách ještě slavila klidně až do rána. Ani nevadilo, že to byla většinou neděle. Rád vzpomínám na spoluhráče, ale i na fanoušky jako byla paní Jindová, na pana Procházku nebo Honzu Jindu.

2. Zažil jsem pak ještě skvělé časy ve Spartaku Sezimovo Ústí, taky skvělá parta a kvalitní fotbal. Ve fotbale pokračuje můj syn Marek, takže se kolem fotbalu točím i u nás v Jistebnici.

3. Trénování už jsem odložil, starostí kolem bylo dost. Ale vždycky rád pomůžu. Snažím se hýbat, mám rád hlavně cyklistiku, dokonce jsem si před časem koupil silniční kolo, tak brázdím okresem na něm.

JAN ŠIMÁK – fotbalový reprezentant

Hrál v Chotovinách poměrně nedávno, když restartoval fotbalovou kariéru. Jeho příběh by vydal na knihu, fotbalový bouřlivák to dotáhl do první ligy, zářil v Německu a nakoukl i do reprezentace.

1. Chotoviny znám odmalička, přišel jsem do týmu I. B třídy a potřeboval jsem se zase nakopnout zpátky. Vzpomínám jen v dobrém, hlavně na skvělou partu, trenéra a fanoušky. Ti jsou opravdu velkou silou klubu. Vybavuju si, jak vždy povzbuzovali, ale dokázali i soupeře pěkně rozhodit.

2. Já jsem pak odešel do Lomu, kde má majitel velké plány. Neustále se kádr doplňuje a konkurence stoupá. Parta je tady taky výborná a všichni jsou to hodně kvalitní hráči. Teď se ale trénovat nemůže, tak uvidíme, co bude dál.

3. No po pravdě, teď na sportování moc pomyšlení nemám. Veškerý čas věnuju dětem, jsou to moji malí upíři, kteří mi vysávají energii. Je to náročné období pro nás i pro ně. Ale baví mě to s nimi moc. Furt něco vymýšlíme, hrajeme si a k tomu mají školní povinnosti, na které dohlížím taky. Fotbal je moje celoživotní láska, tak dokud bude tělo sloužit, chci se tomu věnovat. Doufám, že to zase brzy půjde.

PAVEL ŠOLC – úspěšný právník

Do Chotovin se dostal v rámci vojenské služby v Táboře a na jihu už zůstal. Za Uhelné sklady Praha kopal divizi a třetí ligu, fotbal hrál vždy ale jen tak pro radost. Vystudoval práva a oboru se úspěšně věnuje. 

1. Byla to jedna z nejlepších štací, co jsem zažil. Po vysoké škole jsme musel na vojnu, dostal jsem se do Tábora a možnost zahrát si u toho fotbal bylo skvělé. V Chotovinách byla vždycky vynikající parta a fanoušci. Konkrétní zápasy si už moc nevybavuju, ale dařilo se mi. V I. B třídě jsem dával i 30 gólů za sezonu. V paměti mi utkvěli kluci jako Vach, Metelec, Toběrný, bratři Turkové, Olda Šmejkal.

2. Pak jsem hrál třetí ligu v Táboře, působil jsem v Malšicích, Chýnově, bylo toho dost. A naposledy v Roudné. Fotbal jsem ale vždycky dělal jen pro radost, hlavní byla práce. Momentálně jsem právníkem na Ředitelství silnic a dálnic.

3. Občas si jdu zahrát fotbálek, ale po pravdě na velké běhání už to není a tak preferuju aktivity jako kuželky nebo bowling.  

JAN PODROUŽEK – redaktor deníku Sport

Na Táborsku kopal odmalička a toužil to dotáhnout ve fotbale co nejdál. Vlastně se mu to splnilo. Věnuje se fotbalu a hraje první ligu – i když ne tu fotbalovou, ale novinářskou. Je expertem uznávaného deníku Sport a zažívá atmosféru velkých zápasů s diktafonem a tužkou v ruce.

1. Jestli si na Chotoviny vzpomínám? No ježismarjá. A jak! Super fanoušci i parta, to se nezapomíná.  Mám v hlavě hlavně dva zážitky. Jednak když jsme porazili Planou 1:0. Předtím jsem tam hrával, znal jsem soupeře a byl to pro mě speciální zápas. Navíc Planá hrála nahoře, my o záchranu. A druhá vzpomínka se týká tehdejšího kapitána Jakuba Jordáka. Vsadil se před zápasem, že ukopeme remízu. Ale v prodloužení dal hlavou gól, my vyhráli a Kuba přišel o vyhranou sázku. V hospodě jsme se tomu pak smáli a dlouho výhru slavili.

2. Pak jsem hrál ještě za Tučapy a v Praze za Řeporyje a Úhonice. Ale už to s prací nešlo skloubit, tak jsem musel skončit. V deníku Sport jsem už 11 let a zažil spoustu zajímavých zápasů v lize i na mezinárodní scéně. Momentálně dělám ještě s Ondrou Novotným podcast Kudy běží zajíc a snažím se věnovat rodině. Na jihu mám rodiče a sestru, ale do Tábora se dostanu málokdy.

3. Občas si ještě zahraju fotbálek s kamarády, jeden čas jsme se pravidelně scházeli v hale Slavie v Edenu, chodil s námi i trenér Trpišovský. A taky jsem se věnoval volejbalu a beachvolejbalu, ale času je málo, takže na sport se častěji dívám, než ho sám provozuju.

RUDOLF VACH – hokejový manažer

Odchovanec táborského hokeje hrával 1. národní ligu, po vojně v Příbrami válel v Táboře a Milevsku. Fotbal byl jeho doplňkový sport a naplno se mu věnoval až po hokejové kariéře. K hokeji se pak vrátil jako funkcionář, dlouhá léta byl ředitelem HC Tábor, jako manažer působí v klubu dodnes.

1. Hokejovou kariéru jsem ukončil v 29-ti letech a díky fotbalu pak zažil ještě spoustu krásných chvil. V Chotovinách byla úžasná parta, lidi kolem, fanoušci… žilo se fotbalem nejen na hřišti, ale i v hledišti. Na všechny kluky vzpomínám hrozně rád a nechci na nikoho zapomenout, ale když musím, tak si vybavím hlavně Táboráky Pokorného, Metelce, oba Ilčíky, z domácích Zdeňka Turka, Jirku Svačinu, Jardu Němce i jeho tátu a mohl bych jmenovat dál a dál.

2. Hokej je můj život, vrátil jsem se k němu i jako funkcionář, v klubu jsem byl spoustu let ve vedení a působím v HC Tábor stále, teď jako sekretář a manažer.

3. S aktivním sportem už to tak slavné není, roky utíkají. Jak se říká: udržuju se v chátrání… (smích). Jsem předsedou Tenisového klubu v Plané nad Lužnicí, takže se snažím si rekreačně občas zahrát.