Radek Charvát předává brankářské zkušenosti v Písku

Jaké byly vaše fotbalové či sportovní začátky?
Jsem kovaný Strakoňák, K fotbalu mě přivedl můj otec Vlastislav, který kdysi nejen hrál, ale také trénoval žáky. Hrál a trénoval v ČZ, který byl v té době možná slavnější než konkurenční Fezko. Já jsem se tam chodil dívat a jako každý malý kluk v té době jsem pak o něco později začal s fotbalem. Táta mi dal základy, stál při mých začátcích a po celou dobu mé kariéry mi fandil. Já jsem ale začínal v přípravce Fezka. Tenkrát tam se mnou začínal například Honza Zušťák, který se stal jihočeskou ikonou. Musím taky vzpomenout na našeho úplně prvního trenéra Josefa Chaluše. Nejen pro mě, ale dovolím si říct, že pro nás všechny to byl Pan Trenér. Právě on stál za největšími úspěchy strakonického fotbalu v nedávné minulosti. Bohužel už ale není mezi námi. Dalším trenérem byl pan Jaroslav Kylberger, který nás dovedl až do dospělého fotbalu. I jeho si nesmírně vážím. Nejen jako trenéra, který nás naučil fotbalu, ale i jako člověka. Vlastně to byl takový náš druhý táta, jenž nás zároveň vychovával. Trávil s námi čtyři dny v týdnu při odpoledních trénincích a soboty na zápasech. Chudák s námi zažíval perné chvilky a věnoval se nám vlastně až do vojny. Vždy nám říkal: „Kluci, děláte to pro sebe, ne pro mě.“ Škoda, že jsme si to někteří z nás uvědomili až později. Stejně bych chtěl ale panu Kylbergerovi poděkovat za vše.

Vrcholem vaší hráčské kariéry byl předpokládám postup se Strakonicemi do třetí ligy a osmifinále domácího poháru proti Liberci. Jaké vzpomínky vám z tohoto zápasu utkvěly v hlavě?
S odstupem času jsou to samozřejmě nejen pro mě, ale jistě i pro mé tehdejší spoluhráče a trenéry krásné vzpomínky. Na to naše slavné strakonické tažení v celé sezoně nikdy nezapomeneme. Nejen pro mě samotného, ale určitě i pro ostatní to byl vrchol. Nebyli jsme žádní profíci, fotbalem jsme se bavili až po práci. Byl to velký úspěch a taky výzva zahrát si proti ligovým fotbalistům a navíc je vyřadit. Porazili jsme ligové budějovické Dynamo v sestavě se Sivokem, Vozábalem, Lafatou či  Horejšem. To samé se nám povedlo opět doma s druholigovým HFK Olomouc. Až Liberec nám vystavil doma stopku. Je to trošku škoda. Vzpomínám si, že ještě v sedmdesáté minutě jsme drželi bezbrankovou remízu. Liberec tehdy přijel v plné síle, jeho kádr se hemžil fotbalisty, kteří později působili ve Spartě nebo ve Slavii. Následně se ve Strakonicích vykopala znovu po deseti letech  ČFL a opětovně pod tím byl podepsán trenér Josef Chaluš. Na všechny zápasy chodilo hodně lidí a stadion byl plný. Lidé nám fandili, ve Strakonicích panovala úžasná atmosféra.

Jak jste jako strakonický odchovanec přijal skutečnost, že fotbal v jednu chvíli ve Strakonicích téměř zanikl a tým se musel prokousávat znovu nahoru z okresních soutěží?
Fotbal na nějaký čas zmizel ze Strakonic úplně. Tento stav byl logickým a nevyhnutelným vyústěním tehdejší situace ve strakonickém klubu. Nový klub Junior, který zde později vznikl, musel samozřejmě začít od úplných začátků a dostal se až tam, kde momentálně je. Každý, kdo měl se strakonickým fotbalem něco společného, kroutil hlavou nad tím, jak je vůbec možné, že fotbal ve Strakonicích najednou zanikl. Přitom zde měl díky dvěma klubům, které zde působily, takovou tradici.

Jak vidíte budoucnost strakonického fotbalu? Je reálné, aby se do Strakonic vrátila republiková soutěž?
V současné době do strakonického fotbalu tolik nevidím. Snažím se plně věnovat a soustředit se na svoji práci v píseckém klubu. To je otázka spíše pro současné strakonické činovníky. Jak ale znám kluky, kteří se tam o fotbal starají, nemyslím si, že současné působení v krajském přeboru považují za svůj strop. To jistě ne. Občas si přečtu výsledky nebo nějaké články, abych byl trošku v obraze, a vím, že mají poskládaný mladý tým. Je třeba, aby hráči fotbalově rostli, získávali zkušenosti a sami na sobě dál pracovali. Pak určitě přijdou i úspěchy. Do Strakonic divize patří, a já klukům jen přeji, aby se jim podařilo divizi pro Strakonice znovu vykopat. Myslím však, že to bude běh na delší trať.

Jak došlo k tomu, že jste se objevil v Písku jako trenér brankářů?
Když jsem se v Písku v mých sedmatřiceti letech vážně zranil, věděl jsem, že pro moji kariéru je to konečná. Mužstvo Písku v té sezóně postupovalo pod trenérem Dejmalem do ČFL a já kryl záda Lukáši Varyšovi. V béčku zase kryl záda on mě. Brankáře tady trénoval Vašek Mikšíček. Pro mě to byl super člověk i trenér, který mi něco dal i do trénování. Jednoho dne, je to asi pět roků, mi zavolal sportovní ředitel Písku pan Dejmal a nabídl mi, jestli nechci zkusit trénovat brankáře, protože Vašek Mikšíček tam z nějakých důvodů skončil. Sešel jsem se tedy s pány Dejmalem, Nouskem a Ondrou Prášilem, který áčko trénoval. Řekli jsme si, co a jak a já na to kývl. Nebylo nad čím přemýšlet. Zůstal jsem u toho, co jsem dělal třicet let, bavilo mě to a snad jsem tomu trošku i rozuměl. Myslím, že se mi i dařilo. V píseckém klubu působím pátým rokem, a doufám, že s mojí prací i nadále převládá spokojenost. Začátky ovšem byly těžké, protože jsem musel ze dne na den začít vnímat pozici hráče z druhé strany, z trenérské pozice.

Pracujete stále u městské policie?
Kdepak, to už patnáct let zpátky ne. Přestoupil jsem do většího klubu, k republikové policii (smích).

A jak se vám daří skloubit toto povolání s fotbalem?
Snažím se vše skloubit dohromady tak, aby to fungovalo, neboť nic se nedá dělat napůl. Naštěstí i v zaměstnání mi trochu vycházejí vstříc, ale bohužel občas se stane, že se na trénink někdy nedostanu v daný den. Pak musíme najít společné řešení, v tom ale není žádný problém.

Jak hodnotíte současné písecké gólmany?
Stálou jedničkou je už druhým rokem Honza Satrapa. Věkem i jako brankář stále ještě dozrává. Pro všechny strany je škoda, že tato doba ho přibrzdila. V soutěži i v tréninku se mu daří a už i mladší gólmani se od něj na tréninku učí. Moc bych mu přál, aby se v budoucnu co nejdříve podíval do vyšší soutěže. Výkonost na to bezesporu má. Věřím mu, a myslím, že nejsem sám. Taky vím, že nezpychne, až si toto o sobě přečte. Za ta léta, co ho znám, vím, že bude dál na sobě poctivě pracovat. Také by ale k sobě v týmu potřeboval stálého parťáka, aby měl konkurenci. Poslední dobou se mu tady kolegové střídají vždy po půl roce. Dorostenci, zvláště ti starší, jako například Lukáš Lalák, se snaží. Na tréninku je to obrovský pracant, protože mu došlo, že musí přidat, pokud se chce prosadit mezi chlapy. Opět je obrovská škoda, že on i další kluci jsou v této době bez tréninků a zápasů. O to víc budou muset na sobě makat, až to všechno skončí. U některých mladších hráčů je to s docházkou horší. Jmenovat je tady nebudu, ale doufám, že časem se jejich přístup zlepší. Musí si uvědomit, že  nestačí stoupnout si do branky jen na předzápasovém tréninku. Pak máme ještě na hostování v Čimelicích Vaška Píchu, který vyšel minulý rok z dorostu. Je to neskutečný dříč a poctivec. Po dobu působení v dorostu mi za celé čtyři roky chyběl snad jen na pěti trénincích. Jeho tréninková morálka by mohla být vzorem pro všechny ostatní. Určitě je to příslib do budoucna, ale musí na sobě stále pracovat a nepolevit. Dále máme na hostování Zdeňka Vojtíška, o kterém bohužel nic nevím, a jeho přístup je po letech působení v Písku pro mě osobně zklamáním. Přitom v jeho devatenácti letech mohl při větším tréninkovém úsilí dál krýt Honzovi Satrapovi záda. Být v jeho věku dvojkou v ČFL se nepoštěstí jen tak každému. Takové příležitosti je třeba si více vážit a o to víc na sobě pracovat. Ale to už si musí srovnat on sám, třeba na to časem ještě přijde.

Zaměřujete se pouze na brankáře nebo s vámi trenéři konzultují i jiné záležitosti?
Moje práce spočívá v přípravě brankářů v celém spektru učení. Do toho zahrnu i práci brankáře pro  mužstvo v dané kategorii a tím některé činnosti, které kmenový trenér po svém brankáři vyžaduje. Ať už je to trenér A týmu Milan Nousek, tak i trenér dorostu Petr Bílý, s nímž se hodně bavíme a konzultujeme.

Co je vaším úkolem při trénincích?
Náplní mé práce v klubu jsou brankáři A týmu, dále kategorie dorostu U17 a U19. Vycházím ze svých dřívějších poznatků a zkušeností při práci s brankáři všech věkových kategorií. Sám, ještě jako aktivní hráč, jsem se velmi těšil na brankářské tréninky doma ve Strakonicích s panem Václavem Růžičkou, později pak i v Písku s Vaškem Mikšíčkem. Mohu říci, že na trenéry gólmanů jsem měl štěstí. Ty jejich tréninky byly neskutečně přínosné, psychicky pohodové, člověk si na nich odpočinul od všedního života a starostí. Zasmáli jsme se, vyčistili hlavu, zároveň jsme samozřejmě ale taky trénovali. Tréninky však byly zároveň zábavné, což mi pomáhalo překonávat náročnost tréninkového procesu a na příští trénink jsem se opět těšil. Chci v tomto trendu pokračovat dál. Sám jsem poznal, že trénink hráči něco dá jen tehdy, když se na něj těší a nechodí na něho jen z donucení. Poznáte to během prvních deseti minut. Pokud je hráč znechucený, je lepší ho poslat domů, než aby narušoval a ztrpčoval trénink ostatním. Naštěstí se to často nestává.

Jak vypadá příprava fotbalistů v současnosti?
V současné době je mi hráčů moc líto, neboť tato doba společnému trénování s mužstvem nepřeje. Chci věřit, že se to na nich příliš nepodepíše po jejich návratu na hřiště. Než jsme museli nuceně skončit, řekli jsme si, jak se budeme udržovat během pauzy. Nyní záleží na individuálním přístupu každého hráče. Každý má plán a některé věci konzultujeme po telefonu. Po návratu na hřiště se pozná, kdo byl poctivý a kdo méně.

Jak vypadá příprava gólmana před samotným utkáním?
Před zápasem samotným vedu samozřejmě rozcvičku. Brankáře, který bude chytat, se snažím dostat do pohody, neboť je to právě on, kdo přináší do naší hry klid. Brankář nemůže jít do zápasu ustrašený. To by bylo špatné pro něj a hlavně pro celé mužstvo. I o přestávce se snažím brankáři poradit. Sděluji mu své postřehy a všímám si také hráčů soupeře.

Čemu se věnujete v současné covidové době?
Mám jí vyplněnou hlavně prací, momentálně především dohledem nad dodržováním covidových opatření. Sloužím dvanáctky, a když je třeba, tak i čtyřiadvacetihodinové služby. Odpočinek je pak na místě. Rozhodně ale neležím doma u televize, volný čas se snažím trávit aktivně. S mladší dcerou, která hraje volejbal, chodíme třikrát v týdnu běhat. Jinak děláme to, co nám doba a opatření dovolí. Přeji všem, ať to celé zvládneme a brzy se opět uvidíme na stadionech.