Retro: Hořký táborský sešup z divize do kraje

Připomeňme si dvanáct účastníků divizní soutěže v sezóně 1942/1943 – skupiny Západ. Hrály ji tehdy SK Viktoria Plzeň, SK Strakonice, IVO Žebrák, SK České Budějovice, SK Hořovice, Olympia Plzeň, Český lev Beroun, SK Rokycany, Meteor České Budějovice, Petřín Plzeň, Slavoj Osek a DSK Tábor.

Ten své domácí zápasy hrával na hřišti U sloupu, poblíž Píseckého rozcestí, nebo někdy na nynějším stadionu Míru.

Ostudný plzeňský nářez

Viktorka Plzeň, která na jaře spadla z 1. ligy, byla samozřejmě vysokým favoritem divize. Ovšem její vstup do soutěže byl hodně rozpačitý – v západočeském derby tak tak udolala SK Rokycany 3:2. Jenže pak se Plzeňáci postupně rozjížděli, SK Hořovice přejeli 5:1, Meteor České Budějovice 4:1 a roli favorita začali opravdu naplňovat.

A když dorazili do města husitů, připravili domácímu DSK takový výprask, jaký do té doby, ale ani od té doby, táborský tým neutrpěl. Konečný výsledek zněl, věřte nevěřte, 1:14… V průměru tak gól padl každých šest minut a DSK si toho dne ušil z ostudy kabát. Mimochodem, Viktorka divizní skupinu nakonec podle očekávání vyhrála s náskokem 12 bodů před druhým SK Strakonice. Ztratila jen dva body dvěma remízami.

Rok poté, jako staronový účastník 1. ligy, obsadí Plzeňáci znamenité 4. místo. Jejich kanonýři Hyrman a Perk, kteří v divizi totálně zničili táborskou obranu, pak v nejvyšší soutěži nastřílejí 17, respektive 16 branek. Ale to předbíháme…

Jen dva podzimní body

DSK Tábor si naopak na podzim 1942 připsal pouhé dva bodíky dvěma plichtami. Záchrana v Divizi českého venkova se začala jevit jako těžko splnitelná chiméra.

Je faktem, že několik klíčových opor DSK muselo k rámci tzv. totálního nasazení povinně na práci do Velkoněmecké říše. Zaskakovali tedy hráči z rezervy, také někteří získaní narychlo z výkonnostně slabších klubů. Skoro se tomu nechce věřit, ale celkem táborský dres v deseti podzimních utkáních oblékla třicítka (!) fotbalistů různé kvality. Někteří na divizi neměli. O nějaké souhře, nacvičených herních situacích a signálech se v případě DSK vůbec nedalo mluvit. Všech deset podzimních zápasů odehráli pouze Lis a Berka.

Zlověstná sestupová mračna

Na jaře 1943 to bylo lepší. Ale jen o „fousek“. Aspoň dvě domácí výhry – jedna nad SK IVO Žebrák v utkání dohrávaném z podzimu 1942, jedna nad SK Rokycany. Klíčový měl být domácí mač s SK Slavoj Osek, podobně jako DSK Tábor ohroženým sestupem, ale Jihočeši ho nezvládli a prohráli. A pak už se nad fotbalovým Táborem stáhla zlověstná mračna. Porážka stíhala porážku. Dvě celkem překvapivé remízy – v derby doma s SK České Budějovice a v Hořovicích – nemohly nic zachránit.

Jednou z příčin výkonnostního pádu DSK byla jarní absence fotbalistů, kteří na podzim k Jordánu dojížděli z jiných míst. A kádr odchovanců klubu na divizní soutěž jednoduše nestačil.

Ostudná tečka závěrem

Už před závěrečným kolem divize bylo jasné, že DSK Tábor ji od podzimu hrát nebude. K záchraně scházelo sedm bodů… A tak mužstvo od Jordánu k závěrečnému utkání do Žebráku ani neodjelo. Výbor odeslal na řídící sekci dopis, ve kterém zápas 22. kola vzdal. Táborští tím vzali už předem na vědomí kontumační prohru 0:3. To byla smutná, až ostudná tečka za tříletou táborskou divizní etapou.

Konečná bilance účasti DSK Tábor v divizním ročníku 1942/1943 zní takto: dvě vítězství, čtyři remízy, šestnáct proher. A děsivé skóre 25:95. Druhý sestupující – SK Osek – nasbíral o šest bodů víc…

A jak dopadli ostatní Jihočeši? SK Strakonice skončil druhý s 30 body, SK České Budějovice čtvrtý s 25 body, SK Meteor České Budějovice devátý s 17 body.

Namístě je připomenout, že vítězství se tehdy oceňovalo dvěma, nikoli třemi, body do tabulky.

Na hřištích tehdy v té extra nevydařené sezóně oblékali dres DSK už zmínění Lis s Berkou a také Polák, Zika, Studenovský, Láska, Erneker, Karpíšek, Suchopar… Celkově k mistrovským utkáním v dresu DSK nastoupilo osmatřicet (!) fotbalistů. Bez komentáře.

Do divize až za pět let

Od podzimu 1943 tedy čekala na DSK Tábor „jen“ krajská 1. A třída. Od září 1947 klub získal konečně svoje opravdu domácí prostředí. Vlastní stadion se škvárovou plochou až na druhém konci města. Na Svépomoci, v Bydlinského ulici. Ten byl vybudován za obětavé pomoci členů DSK a spousty jejich fanoušků.

Do divize se „husité v kopačkách“ vrátili až rok po slavnostním otevření klubového hřiště na Svépomoci, v srpnu 1948. A to administrativním rozhodnutím fotbalového svazu, tedy z druhého místa za přeborníkem jižních Čech AFK Marathon Pelhřimov.

To už ovšem divize nebyla druhá, nýbrž třetí nejvyšší soutěž.