Kohout: V trénování si teď plním sny

A na klubové scéně v Českých Budějovicích se těší ze stále většího respektu, kterého se zavedené značce Dynama mezi elitou dostává.

Jaká cesta tomu všemu předcházela? Jaké mety si před sebe třiačtyřicetiletý kouč staví? To vše Kohout popisuje v rozhovoru pro www.fotbal.cz.

Trenére, jste na prozatímním vrcholu sinusoidy své kariéry?
„V první řadě věřím, že před sebou mám ještě mnoho let na lavičce, ale dosažené výsledky týmů, u nichž působím, té otázce asi nahrávají. Povedlo se nám něco, o čemž jsem dříve snad ani nesnil, ale s o to větší pokorou všechno beru. Trénování se věnuji nějakých 20 let, prošel jsem si jím od píky a jsem především vděčný, že můžu dělat dospělý fotbal na vysoké úrovni. Když pak přijde odměna v podobě Eura jednadvacítek, předloňského postupu do ligy s Dynamem i to, že v ní druhou sezonu hrajeme velmi důstojnou roli, tak si všeho vážím o to víc. Na druhou stranu jsem pořád v určitém pozoru. Ve fotbale a trénování především je všechno dost relativní, za ty roky podobné věci dokážete vnímat. Jednou vás všichni plácají po zádech za tři týdny si můžete třeba balit kufry. V dospělém fotbale to platí dvojnásob, ale stejně bych neměnil. Trénování mě pohltilo.“

Jak kloubíte kariéru a profesní život, když denně z Plzně míříte do Českých Budějovic a v reprezentačních pauzách máte povinnosti u jednadvacítky?
„To je složité, s časem jsem bohužel na štíru, což mě mrzí k mé ženě a dceři, která je v první třídě. Tímto směrem mám velký dluh. Ráno jezdím do Budějovic většinou po páté, dvě hodiny cesty a odpoledne buď zpátky nebo přespím na jihu. A víkendy zaberou zápasy… Výhodou je, že manželka je ze sportovního prostředí, sama trénuje atletiku a dokáže pochopit časovou náročnost mojí práce. Z její strany jsem nikdy neslyšel výtku ve smyslu, že jedu někam pryč nebo se doma zase dívám na fotbal a stříhám zápas. Za to jí patří můj obdiv a dík.“

Na různých lavičkách jste už zažil hodně, především v mládežnických kategoriích. Byla to jasně daná profesní meta?
„Všechno šlo postupně. V rodné Příbrami jsem začínal s fotbalem, a i když jsem se dostal na úroveň třetiligového B-týmu, v mém případě to na žádnou velkou kariéru nevypadalo. Ale fotbal byl odmala můj celý svět, při volbě vysoké školy padla volba logicky na Fakultu tělesné výchovy a sportu, kde jsem měl fotbalovou specializaci a k tomu vystudoval trenérství. Přivezli jsme třeba čtvrté místo z univerziády, čehož jsem si také hodně cenil. Takže všechno do sebe nějak zapadlo, ale zase to nebylo tak, že bych v 18 letech byl rozhodnutý stát se koučem - to jsem jako většina kluků snil o hráčské kariéře.“

V rámci studia na vysoké škole jste absolvoval také výměnnou stáž v Portugalsku, jak obohacující to pro vás byla zkušenost?
„Bylo to nádherné období, pomohlo mi to i po lidské stránce. Poznal jsem jinou kulturu, zlepšil se jazykově, rozšířil si obzory. A to všechno v zemi, která je fotbalem úplně posedlá. Obohatilo mě to po všech stránkách a samozřejmě také fotbalově - viděl jsem jiné pojetí tréninku, přípravy, taktiky... Zahrál jsem si za Coimbru dokonce tamní třetí nejvyšší soutěž, ale kdo si myslí, že je Portugalsko jen o dokonalé technice a fintách, ten by se možná divil. Naše soutěž byla maso, pěkně to tam lítalo, což byl zprvu také docela kulturní šok.
I v porovnání s našimi nižšími soutěžemi… Ale celkově to byla zkušenost k nezaplacení. Táhl jsem to tam se svým kamarádem z kruhu na vysoké škole Viktorem Dolistou, který toho prošel hodně včetně pražské Sparty. Mohl se ve fotbale prosadit víc, ale vrhnul se na kariéru v diplomacii a udělal doslova díru do světa. Byl zástupcem velvyslance v Brazílii, teď je ambasádě v Jihoafrické republice. Skvělý kluk, se kterým si máme pořád co říct a zavzpomínat.“  

Po štaci v Portugalsku se vše definitivně stočilo k trénování?
„Zase tomu trochu pomohla náhoda. Když jsem se vracel, nastal nějaký zádrhel se zpětnou hráčskou registrací v České republice a půl roku jsem nemohl hrát. Do toho mi Karel Krejčí nabídl, jestli nechci jít v Příbrami k mládeži a věnovat se dorostu. Přišlo mi to jako skvělá možnost, hned mě to chytilo a vrhnul jsem se do toho po hlavě. A protože jako hráč jsem na top úroveň reálně neměl, radši jsem se začal věnovat trénování, než se někde bezcílně plácat po třetí lize jako průměrný fotbalista. Postupně jsem si dodělal nejvyšší trenérskou licenci pro mládež a rozjelo se to naplno. Dávalo to smysl.“

Vaše spojení s Karlem Krejčím, současným koučem reprezentace U21 je téměř osudové, po Příbrami vás dovedl i k plzeňské mládeži…
„S Karlem se známe dlouho a vždycky mě jakoby posunul správným směrem. V Plzni jsem dělal dorosty a později juniorku v době, kdy se Viktorka začala nadechovat k nejlepšímu období své historie a bylo skvělé u takové věci být – i v mládeži. Klub se neskutečně nadechnul, dařilo se i nám a celkově to bylo hodně motivující prostředí. Když jsem po Karlovi Krejčím přebíral starší dorost, tak jsme v roce 2008 po 57 letech vyhráli celostátní ligu, byť jsem tehdy naskočil až krátce před koncem sezony a můj podíl na tom úspěchu nebyl úplně zásadní. I tak to byla pro Plzeň, byť na dorostenecké úrovni, velká událost. Později jsme se ukázali i v mládežnické Lize mistrů, což bylo také hodně silný zážitek.“

A vaše cesta do ligového týmu budějovického Dynama?
„Nějakých 11 let strávených v Plzni bylo úžasných, ale když před třemi lety přišla nabídka k áčku Českých Budějovic, bral jsem to po letech u mládeže jako velikou šanci zase se posunout ve fotbale dál a konečně si zkusit dospělý fotbal, po čemž jsem toužil. Zase to všechno dávalo smysl: když jsem studoval trenérskou profilicenci, dělal jsem ji společně s Martinem Vozábalem a Davidem Horejšem, kteří jsou s Dynamem spjatí. Zavolali asi v pravý čas, neváhal jsem ani minutu. Troufnu si říct, že je za námi vidět kus dobré práce. V Dynamu jsou vynikající podmínky, na Složišti máme jeden z nejlepších tréninkových areálů v zemi a samozřejmě krásný stadion, kde našla svůj domov i reprezentační jednadvacítka.“

Když můžete porovnávat, v čem musí trenér zastávat jiný princip u mládeže a u dospělých?
„Jsou to poměrně odlišné činnosti, i když ten fotbalový základ je podobný. Pohyboval jsem na úrovni dorosteneckých týmů různých věkových skupin, kde je všechno o tom, aby tréninkový proces zajistil především rozvoj jednotlivých hráčů. Na práci máte prostor a relativní klid, s nějakým ročníkem procházíte třeba dvouletou periodou a s určitým časovým odstupem jde docela objektivně vyhodnotit, jak se který kluk posouvá či stagnuje.
U mládeže výsledek o víkendu není tou hlavní prioritou, i když se na něj také samozřejmě hledí. Základem je však vývoj hráčů po herní i lidské stránce a nejlepším vysvědčením je posun těch nejšikovnějších třeba do ligového kádru. To je hlavní dosažená meta u dorostů ve špičkovém klubu. Mně nějakých patnáct let u mládeže dalo moc, začínal jsem od nuly, všechno si osahal a mohl si za ty roky vyzkoušet spoustu fungujících věcí. A také to, co třeba smysl nemá. Je to jako stavět dům, také je dobré mít pevné základy. Za ty roky jsem se snad naučil dost.“

Po přesunu do ligového týmu Českých Budějovic jste tedy musel v trenérské práci mnoho věcí přehodnotit?
„Na profesionální úrovni je vždy na prvním místě výsledek, ať se to někomu líbí nebo ne. Když v lize čtyřikrát za sebou prohrajete, těžko budete u vedení argumentovat tím, že ten a ten hráč dělá pokrok a lepší se. Jasně, každý klub má zájem na tom, aby jeho hráči byli na top úrovni vidět – třeba i z ekonomického hlediska – ale prioritou byl, je a bude vždy výsledek mužstva. Na této úrovni už máte v podstatě hotové hráče, hrajete si leckdy s detailem či standardními situacemi, velkou část přípravy obecně spolkne nácvik taktiky a cíleně se chystáte na ten nejbližší zápas. Do toho vstupují záležitosti jako očekávání klubového vedení, veřejnosti, médií, takže výkonnost může ovlivnit spousta faktorů. A to nemluvím o tom, jak se toto všechno promítá do práce trenérů v top klubech typu Slavie, Sparty či Plzně. Budějovice jsou jako regionální klub přece jenom ještě trochu schované. U té mládeže máte od všech těchto věcí svatý klid a můžete věnovat veškerou energii jen práci s týmem. To co prožívám na úrovni ligy je vysoká škola, kterou je důležité si projít. Byť mluvím z pozice asistenta, protože na ráně a pod největším tlakem je samozřejmě vždy hlavní trenér.“

Když jste mířil od mládeže do ligového týmu, jak jste se musel adaptovat třeba na komunikaci směrem k mužstvu, kde nemluvíte k teenagerům ale k osobnostem s jedinečnými kariérami typu Jaroslava Drobného či Tomáše Sivoka?
„Další obrovský skok a zkušenost. Co dokázali ve fotbale ve velkých zahraničních soutěžích či reprezentaci je skvělé a sám si rád poslechnu jejich příběhy z bundesligy nebo Besiktase. K takovým lidem už logicky nemůžete mluvit jako k sedmnáctiletým, musíte vzít úvahu všechno, co mají za sebou, i třeba minimální věkový odstup. Nikdo asi nemá problém s tím, že oni trenérům můžou tykat. Vzájemný respekt je základ, podobným personám musíte naslouchat, protože tihle kluci jsou upřímní, nemají zapotřebí hrát nějaké zákulisní hry a mazat někomu med kolem pusy. Jsou skvělí v tom, že jim jde za všech okolností v první řadě o prospěch celého týmu. Nemusím zmiňovat, jak se loni Dynamo zvedlo ve chvíli, kdy k nám oni dva přišli.“

Čím konkrétně jsou takové osobnosti prospěšné?
„Dám příklad: když jsme společně začínali, na jednom soustředění jsme zkoušeli standardky. Asi jsme hráčům úplně nevysvětlili náš záměr, nácvik byl trochu o ničem a po tréninku za námi přišel Tomáš Sivok a na rovinu řekl, že to byla katastrofa, cvičení nemělo význam a měli bychom být jako trenéři mnohem detailnější a přesnější ve vysvětlení. Neměli jsme problém to vzít, protože to odhadl správně. Další tréninky jsme připravili pečlivěji a o víkendu dali Mladé Boleslavi ze standardky dva góly… Když jsou hráči charakterově nastavení jako Drobas nebo Sivi plus si drží výkonností nadstandard, je to pro trenéra jackpot. Podobně to v lize vnímám třeba v případech Tomáše Hübschmana, Jana Laštůvky, Marka Matějovského nebo ještě nedávno Pavla Zavadila, i když je osobně neznám.“

Jak vás obohacuje trénování na reprezentační úrovni, kde se také v pozici asistenta pohybujete nějakých sedm let?
„Je to další rozměr, který vás strašně obohatí. Práce s těmi nejlepšími kluky v daném ročníku z celé republiky je také nesmírně zajímavá. K nároďáku mě vytáhl Josef Csaplár, který mě znal z Příbrami. S reprezentační sedmnáctkou jsme v roce 2011 byli na mistrovství Evropy. A odtud se dostali na světový šampionát do Mexika, kde jsme sice nepostoupili ze skupiny, ale jen samotná účast byla velká věc. Šlo o ročník 1994, tedy kluky, kteří jsou už dnes osobnostmi ligy.
Je fajn se s nimi po letech potkat a sledovat na vrcholu kariér: namátkou Ondra Kolář, Aleš Čermák, Petr Ševčík, Lukáš Juliš, Ondra Karafiát, Michal Trávník, Dominik Mašek, Michael Lüftner a řada dalších… Člověk může mít zpětně dobrý pocit z toho, že jsme jim snad také nějak pomohli. Když jste u mládežnické reprezentace, sledujete „svůj“ ročník v nároďáku a díky tomu si uděláte dobrý přehled obecně o nejlepších mladých hráčích v zemi. Pak mě Karel Krejčí vzal k U20 a posléze jsme se společně přesunuli k jednadvacítce. Ročník 1998 je výjimečný svojí soudržností, ne náhodou společně postoupil už na třetí EURO, klape to i v realizáku. Pro mě osobně byly úspěšně zvládnutá kvalifikace v našlapané skupině a pak ta neskutečná společná euforie jedním z nejsilnějších okamžiků kariéry. Moc se těším na EURO ve Slovinsku, uděláme pro úspěch české reprezentace maximum.

Jak vůbec vidíte směrování své další trenérské kariéry. Myslíte výhledově třeba na posun na hlavní trenérský post?
„Nebudu říkat, že mě to třeba výhledově neláká. Ale teď to není úplně na pořadu dne, není se kam hnát za každou cenu. Jsem vděčný, že mám v klubu i reprezentaci hodně prostoru, s Horynou (Horejšem) i Karlem Krejčím v nároďáku máme férové vztahy a věříme si. Nemáme problém si spoustu věcí vyříkat a oponovat, oni určitě nepotřebují, abych jim jen přikyvoval.  Na úrovni nejvyšší soutěže jsem jako asistent nějaké tři roky, pořád se musím učit. Pokud někdy přijde nabídka a šance na zajímavý posun, proč se nad tím nezamyslet. Teď je ale před námi v Dynamu i jednadvacítce spousta práce, které musíme dát veškerou pozornost.“