Štafetu převzali vnuci Honzík s Matějem, říká k rodinné tradici oslavenec Otta Horčička

Před vojnou byl Otta Horčička mladší (každý se píše křestním jménem jinak!) výborným hokejistou a po vojně definitivně přesedlal k fotbalu. Byl kapitánem dorostenců hokejového Slavoje, kteří vybojovali první mistrovský titul, a s fotbalisty Dynama si zahrál třetí ligu. Láska ke sportu mu vydržela až do pokročilého věku. Ze staré pány si chodil zahrát ještě před pěti roky. Dnes pomáhá s výchovou malých fotbalistů v českobudějovické Slavii a se zájmem sleduje fotbalové pokroky svých vnoučků. Fotbal pěstuje v rodině už čtvrtá generace.

Mnoho lidí vás zná jako fotbalistu, není ale žádným tajemstvím, že v mladí jste hrával i hokej. A byl jste úspěšný. Se Slavojem České Budějovice, předchůdcem Motoru, jste se stal v roce 1964 dorosteneckým mistrem republiky...
Je to tak. Hokej jsem hrál ještě na vojně v Dukle Trenčín, která tehdy hrála druhou ligu. Po vojně už jsem se ale dal na fotbal.

Proč u vás fotbal zvítězil?
Kvůli partě. V českobudějovickém Dynamu jsem měl velké kamarády, jakými byli Cipro, Mařík, Bartyzal nebo Frydrych. Trénoval nás pan Kubeš.

Fotbalu jste se tedy věnoval už před vojnou a kombinoval jste ho s hokejem?
Přesně tak. S fotbalem jsem začínal ve Vrátě a do Dynama jsem šel v deseti letech. V roce 1961 jsme v Přelouči vyhráli neoficiální mistrovství republiky žáků. Za Slavoj jsem zároveň hrál hokej.

V Dynamu jste začínal pod dohledem svého otce, uznávaného fotbalisty a bývalého plejera AC Stadion a druholigového Dynama. Byl na vás přísný?
To víte, že ano. Měl jiná měřítka než na ostatní. Ke mně byl určitě přísnější a náročnější (směje se).

Později jste s Dynamem usilovali o postup do druhé ligy. V roce 1967 to málem vyšlo. Již jste slavili postup koupáním v kašně, jenže místo postupu přišel tvrdý trest. V následující sezoně jste tak nehráli vysněnou druhou ligu, ale byli jste vyloučeni až do I. A třídy. Co se tenkrát stalo?
V tom roce jsme se na dálku utkali s Karlovými Vary o postup do druhé ligy. Vary hrály v posledním kole doma s Iglou a my jsme potřebovali porazit vyšším skóre Lokomotivu České Budějovice. To se povedlo a nad Lokotkou jsme vyhráli 10:0. Byli jsme ale nařčeni z podvodu. Žádné důkazy k tomu sice neexistovaly, přesto jsme ale byli potrestáni.

Váš tým zůstal až na malé výjimky pohromadě. Vyhrávali jste, ale vaší další kariéru to muselo negativně poznamenat...
Každý rok jsme pak postupovali výš a nakonec to dotáhli až do třetí ligy. Za Dynamo jsem pak ještě nějakou dobu v té třetí lize nastupoval. Poté jsem přešel do Igly a kariéru jsem zakončil v Lokomotivě. To mi bylo šestatřicet let.

Kteří spoluhráči vám utkvěli v paměti z dob působení v Igle a Lokomotivě?
Těch bylo víc. Vzpomínám třeba na Otu Samka, Jindru Zevla nebo Milana Moštěka v Igle. V Lokomotivě byli Venca Adam, Ivan Teringl, Jirka Helmich a spousta dalších.

V Lokomotivě jste končil v šestatřiceti, po zeleném trávníku jste se pak ale proběhl ještě mnohokrát. Je to tak?
To ano, za staré pány jsem nastupoval až do sedmdesáti. To už však bylo spíš takové paběrkování.

Čemu se věnujete nyní?
Na Koh-i-nooru trénujeme s oběma syny přípravku Slavie ČB. 

Vaši synové šli ve vašich šlépějích?
Ano. Mám dva syny, staršího Otu a mladšího Martina. I oni hráli fotbal. Aktivně teď sportují vnoučata. Ota má jednatřicetiletou dceru a Martin má dva kluky. Je jim osm a třináct let a oba jsou fotbalisté. Osmiletý Honzík hraje v akademii u pana Požárka a starší Matěj je v SKP České Budějovice.

Vzpomenete si na nějaký zajímavý zážitek z vaší bohaté sportovní kariéry? Jistě jich máte spoustu…
Taková má vzpomínka se pojí se zmíněným mistrovstvím republiky žáků v Přelouči. Tenkrát tam byl s Vítkovicemi jako vedoucí reprezentační hokejový gólman Josef Mikoláš. Náš tým mu byl sympatický a tak nám věnoval hornický kahan.