Nouzový stav mě ubíjí, říká Pavla Sajtlová. Radost jí dělají vnoučata

Korona asi žádné velké oslavy vašich kulatých narozenin nedovolila. Přesunula jste je na léto?
Máte pravdu, plánovaná oslava byla přesunuta na neurčito. Situace je taková, jaká je. O to si to potom užijeme víc. Proběhla taková ta rodinná oslavička, kde se sešla celá širší rodina. Bylo to moc fajn, příjemně strávené odpoledne.

Gratulace probíhaly většinou na dálku. Která potěšila nebo překvapila nejvíce?
Ano, gratulace proběhly převážně telefonicky nebo písemně. Bylo to velice milé a člověk si v ten moment uvědomí, jak ten čas strašně letí. Všechna přání byla moc milá, ale totálně mě "rozslzeli" kluci z realizačního tým. Dostala jsem od nich krásné šperky Swarovski. A samozřejmě kytičku.

Jak říkáte, čas běží rychlým tempem.
V běžném životě si člověk vůbec neuvědomuje, jak to utíká, alespoň já to tak mám. Ale když se na chvilku zastavíte, právě při nějaké významnější události a nemusí to být vůbec narozeniny, zjistíte, že život běží jak o závod. A proto by si měl každý užívat i těch nejmenších radostí, kterých se mu v životě dostává.

Jak trávíte současnou epidemickou situaci?
Současná situace ve společnosti mě moc netěší. Založením jsem akční člověk a tohle mě doslova ubíjí. Už se moc těším na ten kolotoč okolo fotbalu. Hrozně mě to nabíjí a baví.

Co vám dělá v téhle těžké době radost?
Radost mi dělají dva vnoučci od syna Ondřeje. Adámkovi je šest let, takže už je to s ním na pohodu. Jáchymkovi byl v srpnu rok a neustále nás všechny prohání. Radost mám i z dcery Terezy, která ještě studuje vysokou školu v Praze. Ale samozřejmě jsem ráda, že celá moje rodina je v pořádku a zatím se nám trable vyhýbají. Abych to nezakřikla.

Pojďme k fotbalu. Jak jste se vůbec stala členkou realizačního týmu u A-mužstva?
No, jak jsem se stala členkou realizačního týmu? Prvopočátek byl už někdy před více než deseti lety. V té době obě moje děti, dá se říci, vrcholově sportovaly. Ondra hrál od 8 let v Dynamu a dcera Tereza dělala vrcholově moderní gymnastiku. Trochu se pochlubím, v roce 2010 se stala i mistryní ČR v kadetkách. A já si tehdy řekla, že bych taky pro ně mohla něco udělat. Tak jsem se přihlásila na kurz masérů a pomalu se učila zase něco nového. Nikdy by mě nenapadlo, že budu součástí nějakého realizačního týmu. V době, kdy Ondra začal hrát v Písku a končil studium na vysoké škole, tak mu Aleš Smola nabídl práci u něj na rehabilitaci Návrat. Aleš v té době potřeboval masérku k U19 a zavolal mi, jestli bych to nevzala. Nikdy jsem tuhle práci v takové míře nedělala. Ale protože jsem akční, prostě jsem na to kývla. Aleš dělal fyzioterapeuta u A týmu, a jelikož má svou ordinaci a další aktivity, občas jsem za něj zaskočila. No a pak za mnou přišel a od další sezony jsem nastoupila k A týmu. U dorostu jsem zůstala, ale pokud se nám kryjí zápasy, jedu s „áčkem“. Jsem tam nyní čtvrtý rok.

Jak se vám spolupracuje s kolegy trenéry?
Co se týče realizačního týmu, tak je mi tam s klukama fajn. Jsou na mě hodní a já jim pomůžu ve všem, co umím. Máme to tam pěkně rozdělené a funguje to na sto procent.

Co všechno obnáší práce maséra?
Mám na starosti první pomoc při zápasech, pitný režim, regeneraci, tejpování, domlouvám i nějaká vyšetření v případě potřeby. S Mírou Grobárem připravujeme předzápasové občerstvení. On nakupuje, já servíruji (smích). A další nezbytné drobnosti. A taky občas uklidím chlapcům kabinu!

Kdo bývá vaším nejčastějším „zákazníkem“?
Ono je to tak na střídačku. Kluci hodně využívají masáž, když je regenerace. Tam se většinou vystřídají všichni, někdy zajdou i kluci z realizačního.

Syn Ondřej se nedávno vrátil do Písku. Jste radši, že ho máte pod dohledem?
S Ondrou máme moc pěkný vztah, a jako máma jsem byla ráda, že se mi vrátil "domů". Hrál dva roky v rakouském Gmündu. Jezdili jsme se dívat na všechny domácí zápasy. Byl tam velice spokojený, ale skončila mu smlouva. Pak se nějak s Milanem smluvili, že by se chtěl vrátit a bylo to vyřešené. I on byl velice rád, že to dopadlo a může si zase zahrát doma. V Písku se mu líbí a má to za humny. Navíc učí na základní škole v Protivíně a fotbal v pohodě skloubí se svou prací.

Kdy jste se posledně viděla s mančaftem?
S týmem jsem se naposledy potkala někdy v listopadu. Asi je to už tak dlouho, že ani nevím. Snad se situace zlepší, aby se mohlo začít trénovat.

Myslíte si, že se třetí liga kompletně dohraje?
Tak to si rozhodně nemyslím, když se dohraje podzim, budeme rádi. Uvidíme...

Co ambice Písku? Kde by měl skončit?
Klukům by slušelo umístění do pátého šestého místa. Jsme v nevýhodě proti ligovým týmům, kde béčka trénují. I když mají kluci individuály, míč chybí. A ambice? Ten, kdo chce něco dokázat, by měl mít jen ty nejvyšší ambice. A to nejen na trávníku, ale i v životě. Tohle je ale spíše otázka na pány trenéry.