Stanislav Marek: Táta se na to nemohl dívat

Pečuje o pažit, na kterém se hrají důležité mače Gambrinus ligy, a stará se, aby fungovala i ta poslední maličkost na stadionu. Do míče poprvé kopl v Žirovnici. Prošel žákovskými týmy a dorostem, zahrál si krajský přebor za áčko dospělých. Ve stejné soutěži pokračoval Stanislav Marek jako voják v jihočeské metropoli.

Na konci prezenční služby pomáhal diviznímu Písku. Vynikal dobrým pohybem a rychlostí, postupně se vypracoval na dirigenta obranné řady.  Ligovou kariéru rozdělil působením v barvách Dynama a Liberce. Hostoval v druholigovém Jablonci, osm sezon prožil na rakouských trávnících.

V Českých Budějovicích nevynechá jediný domácí zápas a drží palce svým následovníkům.

Pocházíte ze Žirovnice?
Narodil jsem se v Moravském Krumlově, protože maminka je původem z Ivančic a měla to tam do porodnice zrovna nejblíž. Předtím, než se rodiče usadili v Žirovnici, bydleli nějaký čas v Jindřichově Hradci, kde přišla na svět moje starší sestra. Ale Žirovnice byla místem mého dětství.

Fotbal vás chytil odmalička?
Táta trénoval žáky a tak jsem měl jednoduchou volbu. Uspěl jsem při výběru a postupně jsem oblékal stále větší dres, až jsem se dostal ještě se dvěma kamarády mezi chlapy. Bylo nám sedmnáct nebo osmnáct. Začali jsme nastupovat v krajském přeboru, i když ne úplně pravidelně. Tehdy byla Žirovnice součástí Jihočeského kraje, dnes patří pod Vysočinu. Soutěž měla slušnou úroveň díky řadě kvalitních borců. Barvy Velešína například hájil Franta Tobiáš.

Do Českých Budějovic jste se dostal díky povinné obraně vlasti?
Členové výboru mého mateřského klubu zařídili, abych hrál na vojně fotbal. Narukoval jsem sice k dělostřelcůmu do Vimperka, ale hned druhý den mě odvezl podplukovník Veselý do krajského města. Po měsíčním přijímači mě zařadili do kádru Vojenské tělovýchovné jednoty a pokračoval jsem sezonu a půl ve stejné soutěži, kterou jsem okusil při přechodu do chlapů. Závěr druhé sezony jsem absolvoval v divizním Písku, kam si mě vytáhl trenér Antoš. Na jeho doporučení jsem potom strávil pár dní na zkoušce ve Vítkovicích. Bohužel, bez úspěchu.

V Dynamu už o vás věděli?
Nedá se vyloučit, že mě trenéři Jiří Kotrba s Pavlem Tobiášem měli v hledáčku. Každopádně jsem se vrátil do civilu a odehrál poslední dva nebo tři zápasy na konci jara zase doma v 1. A třídě, kam žirovnický Slavoj spadl. Ale táta, který mi vždycky hrozně moc fandil, se na to nějak nemohl dívat. Sebral se a zajel do Budějovic. Potom mi říká, hele, máš se hlásit v Dynamu. Takže jsem coby vyučený instalatér ukončil práci u soukromníka a podepsal svoji první profesionální smlouvu s fotbalovým klubem.

To byl tedy skok. Z 1. A třídy rovnou do nejvyšší soutěže.
Maličko jsem něco přeskočil. Dynamo bylo čerstvým ligovým nováčkem a přišlo tam víc hráčů z nižších úrovní. Absolvoval jsem celou letní přípravu. Stále mám v paměti svůj první mistrovský zápas, kdy jsme vedli v Banské Bystrici 1:0, ale prohráli 1:6. Nikdy nezapomenu ani na druhý. Doma jsme podlehli Prešovu 1:3. Jeden ze slovenských útočníků utekl po lajně pod hlavní tribunou a poslal střílený centr před bránu. Chtěl jsem odkopnout míč z malého vápna na roh, ale dal jsem to diagonálou Petrovi Hejníčkovi do šibenice a soupeř vedl 0:2.

Máte i příjemnější zážitky?
Ale jo (úsměv). Na Dynamo vzpomínám jenom v dobrém. Z venkova jsem se dostal k velkému fotbalu, i když jsem k tomu přišel trochu jako slepý k houslím. Zažil jsem spoustu pěkných chvil a vydařených zápasů, z každého bych něco vybral. Musím ale přiznat, že ještě radši si vybavuji některé momenty z doby, kdy jsem byl žák nebo dorostenec. Třeba když jsme vyhráli žákovské derby s Počátkami 4:0 a já dával tři góly. V dorostu byly divoké výsledky a mně se povedl jubilejní stý gól v sezoně. Gólman stál u tyče a prostřelil jsem ho z přímáku mezi nohama.

V nejvyšší soutěži jste se trefil třikrát, že?
Poprvé jsem se zapsal mezi ligové střelce v domácím utkání s Jabloncem. Po rohu jsem hlavou překonal Zdeňka Jánoše a vyhráli jsme 1:0. Přispěl jsem také k vítězství v Drnovicích. Znovu po rohu jsem ve vápně u zadní tyče z voleje prostřelil Bernádyho. Třetí gól se mi povedl v libereckém dresu. Vyrovnával jsem hlavou na 1:1 v Olomouci.

Z Dynama jste zamířil do Rakouska?
V lednu 2003 mě vyřadili z kádru. Nebyl jsem sám. Spolu s Jirkou Povišerem jsem šel do třetiligového béčka, zatímco Karel Vácha zkusil slovenskou Petržalku. Dokončil jsem sezonu a nastoupil do údržbářské čety na stadionu. Půl roku jsem navíc dělal asistenta panu Vlčkovi u ligového dorostu a zároveň začal jezdit na zápasy do Pregartenu. Dalších sedm let jsem si přidal ve Freistadtu. Hrál tam se mnou Zdeněk Pahr, který pochází z Pelhřimova. Rakušané se fotbalem baví, byl jsem tam spokojený.

Teď už nehrajete?
Loni (2011) jsem definitivně skončil. Na podzim jsem ještě jednou dvakrát týdně potrénoval v Borovanech, ale zápas si dám jenom občas za tamní staré pány. V zimě jsem se vrhnul na hokejové srandamače, což mě docela chytilo. Trochu se tím udržuju v kondici.

Vaším bratrancem byl hokejový reprezentant Jan Marek, který zahynul při leteckém neštěstí v Jaroslavli.
Můj táta je ze sedmi dětí, takže mám víc bratranců a sestřenic. Honzíkovu kariéru jsem sledoval od doby, kdy s hradeckým týmem vyhrál dorosteneckou ligu. Když přestoupil do Třince, tak jsme si občas volali, nebo se navštívili. Po jeho odchodu do Ruska jsme byli v telefonickém spojení dost často a když se dával dohromady v třeboňské Auroře, vždycky jsme zašli na večeři. Byl to dobrý kluk. Co se mu stalo, je pro mě pořád hrozné.