Nesmiřitelní „ševci“ a „vodníci“

V Táboře vznikl v roce 1921 fotbalový klub DSK Tábor. Ten patřil k úspěšným jihočeským klubům. Hrával jihočeskou I. A třídu (tehdy třetí nejvyšší soutěž) a v letech 1940 až 1943 dokonce Divizi českého venkova (tehdy druhou nejvyšší soutěž našeho fotbalu).

V nedalekém Sezimově Ústí se fotbalový odbor tehdejší Jednoty proletářské tělovýchovy zrodil o šest let později než táborský klub. V té době se ještě dlouho nedalo mluvit o rivalitě. V roce 1932 se míčové sporty oddělily od JPT a přijaly název AC Stadion Sezimovo Ústí. Ovšem až v roce 1939 se AC Stadion Sezimovo Ústí stal řádným členem Jihočeské župy footballové a začal hrát v jejích soutěžích.

Ovšem pozor! Právě v roce 1939 otevřela v Sezimově Ústí své brány Baťova továrna MAS, která přilákala kvůli pracovním příležitostem a dobrým výdělkům hodně mladých lidí. A mezi nimi bylo i několik opravdu kvalitních fotbalistů. Ti posílili místní klub. A tak už o pět let později, na jaře roku 1944, nyní už SK MAS Sezimovo Ústí vyhrál I. třídu Jihočeské župy footballové! Vůbec poprvé v historii tak stanuli „ševci“ v žebříčku některé mistrovské soutěže výše než jejich rivalové z DSK Tábor. Ti skončili druzí.

Zrození nesmiřitelné rivality

A právě z těchto dob se datuje počátek nesmiřitelné rivality obou klubů ze Sezimova Ústí a z Tábora. Pojďme se začíst do dávných dobových záznamů dokumentujících soupeření, často přecházející až v nesnášenlivost.

Tak třeba – na jaře 1948 DSK Tábor vedl tabulku a bojoval na dálku s Marathonem Pelhřimov o prvenství v 1. A třídě a tím i o postup do vyšší soutěže. Jenže přišlo derby se Sezimovým Ústím, kterému v podstatě o nic nešlo. I když vlastně – šlo! O potupení sousedního rivala…

Krajské vydání deníku Práce o derby referovalo takto:

DSK Tábor – Sokol Baťa Sez. Ústí 1:4 (1:3)

„Překvapující porážka dosud vedoucího družstva DSK Tábor, který na svém hřišti zaslouženě prohrál a ztratil tak naději na postup do divise. Před návštěvou 1 600 diváků a za řízení rozhodčího Homolky z Volyně nastoupila mužstva v těchto sestavách - Baťa: Míka, Feigl, Binder, Pecháček, Navrátil, Dujka, Ludvík, Maliský, Tůma, Dokoupil, Kučera. – Tábor: Krch, Faul, Studenovský, Klína, Buzík, Drtina, Švec, Konvalinka, Wágner, Kadlec, Doležal. Vítězné mužstvo podalo velmi dobrou hru. Všichni hráči byli rychlejší než domácí. Mika v brance neměl mnoho práce, Feigl v obraně byl praktičtější, zatímco Binder dravější. Záloha Bati byla nejlepší řadou na hřišti. Jinak nelze nikoho zvlášť chválit. V útoku nastoupil po roční přestávce na pravém křídle Ludvík a podal dobrý výkon. Maliský na pravé spojce se proti posledním zápasům zlepšil. Střední Tůma svým důrazem, stejně jako Dokoupil na levé spojce, platili na obránce domácích. Poražený DSK podal slabý výkon a zápas mu prohrála neexistující záloha, přes to, že nastoupila posílena Buzíkem. Brankář Krch podal obětavý výkon, zvláště po svém zranění po srážce s Ludvíkem. V obraně zklamal jindy jistý Faul, a tak kapitán mužstva Studenovský přes svou chybu při druhé brance byl jediným pilířem mužstva. Záloha, jak jsme již psali, podala slabý výkon, zejména krajní vůbec nedrželi křídla a všechny branky padaly na jejich vrub. Branky vstřelili: za Baťu Ludvík, Dokoupil, Kučera, Dujka. Za DSK: Wágner z trestného kopu.“

Pro DSK Tábor to byla dvojnásobná rána. Přišel o první místo v tabulce a navíc ho z něj sesadili zrovna „ševci“ ze Sezimova Ústí. A ještě jakým potupným způsobem… Tady je ovšem na místě dodat, že Tábor nakonec přece jen do vytoužené divize postoupil. A to díky nečekané, narychlo vyhlášené reorganizaci soutěží.

Hned v úvodním kole hostil DSK Tábor na Svépomoci favorizovaný SK Sušice. Vyhrál 3:2. Fanoušci „ševců“ mu to ovšem samozřejmě nepřáli.

Tehdejší krajský deník Jihočeská pravda si vzal na paškál právě vztahy mezi táborským a sezimovoústeckým fotbalem, když psal: „Dalším poznatkem z nedělního utkání je chování obecenstva. V Táboře je již tradicí, že fandové DSK, pakliže tento hraje venku, chodí fanditi soupeřům SK MAS a fandové MASu opět tuto pozornost i s úroky vracejí při zápase DSK. Tak se stalo, že v neděli při některých rozhodnutích rozh. Havla, hlavně v posuzování postavení mimo hru, bylo na něho pokřikováno hlavně od příznivců ZK Bati. Rozhodčí Havel se v posuzování offside spoléhal na pomezní rozhodčí, kteří nebyli právě nováčci, jako na př. rozh. Machoň, který byl župou delegován do zemské ligy. Je mnoho diváků v Táboře, kteří výkon rozhodčího kritisovali, hlavně fandové jiných klubů, ale žádný si neuvědomil, že rozhodčí Havel chtěl mít na hřišti pořádek. Kdyby bylo takových rozhodčích více, byl by na všech jihočeských hřištích náležitý pořádek. Toto jsme hlavně chtěli říci těm ´táborským kritikům´, kteří ukazují, že kopané nerozumí, neboť ve sjednoceném sportu se nemůže nikdo dívati brýlemi Slovana, DSK nebo MASu, ale brýlemi pravého sportovce, který uzná dobrý výkon, snahu, nebo opačně.“

A přišel 28. říjen 1948. S ním i finále Zlatého poháru dr. Edvarda Beneše, do kterého se probojoval divizní DSK Tábor a o třídu níže startující Sezimovo Ústí, a to pod novým názvem Sokol Botostroj. „Ševci“ táborského rivala doslova znemožnili. Tady je svědectví regionálního zisku z 1. listopadu 1948:

DSK Tábor – Sokol Botostroj Sezimovo Ústí 1:5

„V pondělí se konalo v Táboře finálové utkání Zlatého poháru dr. E. Beneše. Před 1 000 diváky nastoupil divisní DSK Tábor bez Faula, Mottla, Volfa a Karpíška, které měli nahradit Novák, Matouš a Dolejš. To se však nestalo a přítomní diváci viděli snaživou hru hostů a velmi malý zájem domácích o hru, až na středního záložníka Drtinu, který se doopravdy dřel až do konce. Hosté ve II. poločase ovládli hru a po zásluze zvítězili. Rozhodčí Zavadil z Č. Budějovic byl figurkou na hřišti a druhou branku uznal, i když padla z offsidu. Sestavy mužstev - domácí: Krch, Studenovský, Novák, Klejna, Drtina, Matouš, Kolář, Konvalinka, Švec, Kadlec a Dolejš. Hosté: Míka, Feigl, Tůma, Dujka, Navrátil, Pecháček, Blažek, Hůlka, Maliský, Dokoupil a Kučera. Branky vstřelili Blažek a Kučera po 2, Dokoupil 1. Jediný úspěch DSK Matouš.“

O dva dny později list přinesl článek nadepsaný Postřehy z finále. Stálo v něm: „K velkému překvapení bylo hřiště na Svépomoci v dobrém stavu až do konce zápasu a bylo též jediné, které si svůj standard udrželo. Hráči zapomněli na sportovní chování a diváci dali přednost klubovému fanatismu. Nesportovně se zachoval z domácích Klejna, který bez míče kopl protihráče. Stejně nesportovně se choval od hostí Malínský. Diváci byli rozděleni na dva tábory, které na sebe nevhodně pokřikovaly a nepřihlížely ani na to, že je poslouchá mládež. Zápas se dohrával za šera proto, že místo v 14.30 hod. začal až po 15. hod. Z domácího DSK se líbil a také dřel jen střední záložník Drtina. Útok zklamal úplně a obraně to nešlo. Hosté, Sokol Botostroj Sezimovo Ústí, měli lepší pravou stranu zálohy s obranou, v útoku se lépe dařilo levé straně, která také střelila více branek. Viděli jsme souboj dvou trenérů Feigla a Karpíška. Zatímco hostující Feigl klidně utkání přihlížel, musel Karpíšek pobíhat po pomezní čáře a stále upozorňovat hráče, co mají dělat.“

Podzimní derby roku 1949 mezi Sokolem Kovosvit a Sokolem ČSSZ Tábor, což byl nový název někdejšího DSK, přišlo na řadu ve 20. kole krajského přeboru. „Ševci“ své táborské rivaly porazili 1:0, když jediný gól vsítil Dokoupil. Hrálo se už tradičně „od podlahy“, brousili to především domácí hráči.

Jihočeská pravda referovala takto: „Zápas byl hned zpočátku oboustranně ostrý, Sokol Kovosvit měl v prvním poločase více ze hry. Rozhodčí Souhrada z Písku byl v I. poločase příliš benevolentní a ve II. poločase, po upozornění dozorčího komisaře, dbal úzkostlivě všech vzájemných hráčských zákroků a vyloučil také z neznámých důvodů domácího hráče Tůmu. Pro zajímavost poznamenáváme, že v prvním poločase bylo zaviněno hlavně ze strany domácího mužstva 71 faulů.“

Derby, které se nedohrálo

Za necelé tři roky, v březnu 1952, ve 4. kole krajského přeboru, se utkal táborský tým, už pod novým názvem Sokol ČSSZ, opět s rivalem ze Sezimova Ústí. Domácí byli v tabulce šestí, hosté třetí. A tehdy rivalita obou klubů vyvrcholila tím úplně nejhanebnějším způsobem – derby se totiž nedohrálo…

Regionální tisk pod výrazným titulkem Nedohraný zápas v Táboře referoval: „Čtvrté kolo krajské soutěže bylo hráno opět na blátě, které spoluzavinilo řadu incidentů. Tak táborské derby nebylo dohráno vinou rozhodčího a v Písku byl zraněn hráč domácích stavařů Bláha…“

ČSSZ Tábor – Kovosvit 0:2 (0:0) nedohráno…

„Zápas oboustranně slušný na velmi těžkém terénu byl pokažen přímo nemožným výkonem rozhodčího Křížka, který 15 minut před koncem utkání ukončil. U domácích podal dobrý výkon Faul v obraně, Kolář a Studenovský v záloze a v útoku Blažek. Kovosvit měl dobrého brankáře Míku, obránce Bindera a Vavře a v útoku Dokoupila s Proškem. Branky Špaňhel a Prošek, 1 000 diváků. Po zápase prohlásil dozorčí komisař do rozhlasu, že rozhodčímu vypověděly nervy a že před ukončením zápasu neodpískal 2 pokutové kopy pro domácí. Chování diváků bylo neukázněné.“

Pisatel ovšem nedokázal utajit, že stranil Táboru. A v dubnu 1952 přinesl jihočeský tisk jiný článek pod titulkem Zákaz her pro Tábor. Řídící fotbalový orgán viděl nedohrané derby jiným pohledem: „KVS, sekce kopané v Č. Budějovicích, projednávala události z posledního kola krajského přeboru, zejména pak nedohrané utkání ČSSZ Tábor – Kovosvit, které ze stavu 0:2 bylo rozhodčím ukončeno pro krajně nesportovní chování obecenstva. Na základě posudku dozorčího komisaře byla všechna hřiště v Táboře uzavřena na dobu 4 týdnů, a Kovosvitu přiřknuto vítězství 3:0. Několik pořadatelů bylo zbaveno funkce na dobu 2 roků a hráčům ČSSZ Tábor dána důtka s výstrahou. Při utkáních v Táboře musí být pro příště zajištěna bezpečnostní služba. Všechny oddíly byly znovu vyzvány, aby při všech utkáních věnovaly co největší péči chování svých příznivců, jinak bude přísně zakročeno nejen proti viníkům, ale i proti pořadatelům.“

Sokol ČSSZ Tábor se proti verdiktu odvolal, ale neměl to dělat, protože konečné rozhodnutí bolelo ještě o dost víc. Krajský tisk referoval: „Předsednictvo Husitského kraje projednalo odvolání ČSSZ Tábor proti trestu sekce kopané a shledalo, že postup vyšetření, jakož i potrestání, byl naprosto ve smyslu řádů a usnesení ÚV ČOS. Byl s konečnou platností potvrzen výsledek 3:0 a body pro Kovosvit. Hřiště ČSSZ se uzavírá o 14 dnů déle, takže místo 4 týdnů je hřiště uzavřeno na 6 neděl, t. j. do 12. května. Pořadateli Skrejšovskému je zakázán jakýkoli vstup na jakákoli hřiště po dobu 1 roku a pomezní rozhodčí Novotný je vyloučen z řad Sokola a s okamžitou platností je mu zakázán vstup na všechny sportovní podniky v kraji. Také divákovi Shonovi z Tábora je zakázán vstup na hřiště na dobu 1 roku. Všechny oddíly v Táboře musí před každým zápasem hlásit rozhlasem jména a tresty těchto rušitelů naší tělovýchovy a sportu.“

Pěkná divočina, není-liž pravda?

Časem se ostré hrany přece jen obrousily, ubylo excesů, rivalita už nebyla tak vyhrocená.

Změnily se i názvy obou rivalů. Sezimovo Ústí od roku 1953 začalo hrát pod hlavičkou TJ Spartak Sezimovo Ústí. Tábor se od konce roku 1952 prezentoval jako Tatran. Od roku 1959 začal vystupovat pod hlavičkou TJ Vodní stavby. Odtud tradiční přezdívka „vodníci“.

„Ševci“ poslali nekompletní béčko

Na jaře 1966 se oba rivalové, účastníci krajského přeboru, potkali ve 4. kole Československého poháru. Čekal se dramatický, vyrovnaný mač. Jenže VS Tábor poslaly spartakovce ze Sezimova Ústí domů s neskutečným debaklem v poměru 8:1. Jediný gól hostí si dali domácí sami do vlastní sítě. Takový výsledek se v derby nesmiřitelných rivalů nikdy neurodil… Vše vysvětila noticka v krajském tisku následujícího dne, která pravila: „Hráči S. Ústí nastoupili s deseti muži, kteří navíc byli z béčka. První mužstvo dalo přednost přátelskému utkání se Sokolem S. Ústí!“ Proč vedení Spartaku takovým přístupem tradiční a očekávané derby znevážilo, je tak trochu záhada.

Pak ale nastaly časy, kdy se cesty obou sousedních soupeřů rozešly. VS Tábor s citelnou podporou mateřského podniku Vodní stavby na jaře 1967 postoupily do divize, „ševci“ zůstali na krajské úrovni.

Na Svépomoci se pak hrávala i III. liga nebo ČFL. To už pod názvem VS Dvořák Tábor. Spartak naopak spadl do 1. A třídy, kde se potkal s béčkem VS Tábor. Takže – zase se hrálo derby, ale beze stop po dávné nevraživost a nepřátelství.

Od nenávisti ke spolupráci

A protože si oba kluby už fakticky nekonkurovaly, navázaly dokonce poměrně úspěšnou sousedskou spolupráci. Někdejší předseda Spartaku Miroslav Dvořák ji označil za poměrně úzkou a oboustranně výhodnou. „Pokud se u nás vykopal kvalitní fotbalista, šel často hrát vyšší soutěž na Svépomoc. A hráči, kteří ve Vodních stavbách končili, přecházeli zase k nám, hrát nižší třídu. Spolupráce se projevovala i na trenérském poli.“

A teď už historie poměrně nedávná. Vstupem úspěšného podnikatele Jiřího Smrže do sezimovoústeckého klubu nastala jeho razantní cesta vzhůru. Z 1. A třídy přes krajský přebor, divizi do ČFL. Na jaře 2010 pak postoupil A-tým Spartaku do druhé nejvyšší soutěže, béčko vyhrálo krajský přebor a postoupilo do divize.

Zato táborský klub, od května 1993 už FK Tábor, balancoval kvůli ekonomickým potížím mezi divizí a krajským přeborem. Přesto se mnozí Táborští jen těžce smiřovali s představou sloučení klubu s rivalem ze sousedství.

Jiří Smrž se tehdy netajil svou vizí. „Dlouhodobou snahou je tyto dva kluby spojit. Jde o to, že Táboru nikdo potíže nepřeje, nicméně je tady možnost dva dominantní kluby v regionu dát dohromady a vytvořit tu jeden silný celek. Myslím, že ten čas je tady.“

Derby, konec a nový začátek

Koncem června 2011 se Jiří Smrž, většinový vlastník Spartaku Sezimovo Ústí, stal stoprocentním vlastníkem FK Tábor. Cesta k dříve nemyslitelnému spojení obou klubů se otevřela. V divizi si to ještě v březnu 2011 naposledy rozdalo na své UMT spartakovské béčko s FK Tábor a dříve nesmiřitelní rivalové se symbolicky rozešli s plichtou 2:2. Branky domácích vstřelili Hojdar a Brůžek, jednu branku Tábora si dali sami domácí, druhou přidal Miroslav Kučera.

Zaznamenejme ještě sestavy historického posledního derby:

S. Ústí B: Fryšták – Kvasnička, Hric, Martínek, J. Chotovinský – Nenička, Dobal, Jelen, Hojdar – Brůžek (82. Fischer), Horka.

Tábor: Blažek – Kalášek, Hunal (23. Majer), Vavřina, Fořt – Šahajda, Mar. Kučera, Komárek, Rabiňák – Mir. Kučera (90. Toman), Stoszek.

Nesmiřitelní v jednom dresu

Od soutěžního ročníku 2011/2012 už zná náš fotbal jeden klub, po českobudějovickém Dynamu druhý nejsilnější na jihu Čech. Zrodil se modrobílý FC MAS Táborsko.

Kdo by něčemu tak zhola nepředstavitelnému ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století v Táboře či v Sezimově Ústí věřil?