Libor Šolc šéfuje roudenskému fotbalu rovných dvacet let

Napadlo by tě tehdy, že budeš ve funkci tak dlouho?
Vůbec. Já o tom ani nepřemýšlel. Bral jsem to tak, že by bylo dobré vydržet alespoň rok a pomoci fotbalu v Roudném se postupnými kroky rozvíjet.

Co rozhodlo, že se to tak protáhlo?
Toho je … Především jsem měl a mám vedle sebe skvělé kolegy, kamarády, kteří v tom člověka nenechají samotného. Lidé jako Zdeněk Zuntych, Bohouš Vogl, Míra Vaňata, Jirka Vopelka mají roudenský fotbal hluboko v srdci a po celé ty roky táhnou tu káru se mnou. Spolu jsme zažívali radosti i starosti, vzestupy i pády. Je fakt úžasné, když na to člověk není sám.

Jakých těch dvacet let vlastně bylo?
Jsem rád, že drtivá většina těch let byla skvělá. A vedle nich i situace, sezony a chvíle, na které je lépe nevzpomínat. Ale i to k našim životům patří. Za dvacet roků si člověk udělá ohromný zásek na srdci. Když si chci vzpomenout, kolik stovek hráčů přes náš klub prošlo, kolik kluků i holek jsme sportovně vychovali, tak se zdá, že to ani není možné. Fotbal je naprosto světový fenomén. Odměnou je, že díky fotbalu máte tisíce kontaktů, známých, přátel, kamarádů. Dnes a denně potkávám někoho, kdo měl nějakou osobní zkušenost s fotbalem v Roudném, nebo o něm alespoň někde a někdy slyšel.

Na co jsi pyšný?
Být pyšný neslýchávám moc rád. To se ve sportu nevyplácí. Ale těší mě, cp se nám podařilo vybudovat. Klub, který má na Budějovicku a v kraji velmi dobré jméno. Klub, který má po ligovém Dynamu největší hráčskou základnu, vystavěnou koncepčně od nejmenších pětiletých dětí až po dospělé. A fotbalový areál to celé završuje.

Co tedy pokládáš za největší úspěch?
Ze sportovní stránky určitě smysluplnou práci s dětmi a mládeží. Letos máme v soutěžích 9 celků mládeže! K tomu dva týmy mužů a přes 30 dětí v předškolním věku, kteří zatím jen trénují a hrají přátelská utkání.
Vedle toho je největším úspěchem jednoznačně sportovní areál. Stál strašně úsilí, každý stavební krok od povodní v roce 2002, které zničily ten starý u řeky, byl spíše snem, který jsme postupnými krůčky dokázali dovést do dnešního stavu. Je za tím bezpočet jednání, problémů, žádostí, úřadování a kontrol. Ale ve finále to stálo za to.

Na co bys naopak nejraději zapomněl?
Asi na nic. Každá, i špatná, zkušenost mě vedla k další výzvě. Ať už sportovní nebo investiční. Když jsem byl mladší, tak jsem po povodních těžko nesl zbytečné házení klacků pod nohy, pomlouvání a neskutečné výmysly některých lidí. S odstupem času se tomu musím už jen zasmát. Pravda je vždy jen jedna a po určitém čase se vždy ukázala a z nepřejících intrikánů vždy udělala veřejně hlupáky.

V téhle době jsi byl jedno období i místostarostou obce, teď jsi desátým rokem místopředsedou OFS České Budějovice, trénoval jsi, hrál. Jak to stíháš, když živobytí máš ve stavební firmě Seterm a tohle všechno děláš ve volném čase?
Jsou týdny a dny, kdy je toho víc a člověk jde z práce do práce a navečer domů. Zaplať pánbůh, mám úžasnou rodinu, která roudenský sport miluje. Ať už to byli rodiče nebo žena s dcerou. Ti všichni pro to měli a mají velké pochopení.

Jak se sportu, tedy fotbalu, v Roudném vůbec daří?
Troufnu si říci, že z dlouhodobějšího hlediska velmi dobře. Je pravda, že loňská sezona mužů nám trošku pokazila dojem, ale říkám to často - ke sportu patří výhry i prohry. Ale na druhou stranu současné mužstvo, budované na odchovancích, má obrovský potenciál. Věřím, že kluci vše zvládnou a hned se vrátí do krajského přeboru. Pak je tu mládež, která nám z 99 procent dělá radost. Tady je nesmírně důležité poděkovat všem trenérům. U nás vládne rodinné, kamarádské prostředí a je úžasné vidět, co všichni dělají pro děti, mládež, náš klub.

Co bys ještě chtěl dokázat? Máš nějaký sen?
Sen ještě minimálně jeden mám a nosím ho už delší dobu v hlavě. Pár nejbližších ho zná, ale protože je to sen, nechci ho veřejně říkat. Sny je třeba snít a snažit se je realizovat. Když to vyjde, je to nepopsatelný pocit, tím spíše, je-li umocněn radostí dalších lidí.

Co tě u fotbalu pořád drží?
Roudenské srdce a také ty sny. I když na začátku je potřeba mít nějakou představu o konkrétním cíli či stavu. A také kamarády, kteří se na tom všem podílejí. To pak člověka žene dál.

Tedy, jak dlouho, ještě?
To asi vědí jinde... (směje se). Ale rozhodně by to nemělo být déle, než do doby, kdy by člověk přestal být pro ostatní tím správným motorem, ochráncem a lídrem. Sice mě ta připomínaná „dvacetiletka“ překvapila, stejně jako pobídka k tomuhle povídání, ale v mých očích mi přijde jen jako okamžik.