Zemřel Zdeněk Čadek, funkcionářská ikona Dynama

Sotva svlékl kopačky a dres, převlékl se do trenérského a posléze i funkcionářského hávu. Jako šéf klubu ho dovedl po 37 letech do I. ligy, ze hřiště na Střeleckém ostrově pomohl udělat skutečný stadion a ze skládky popílku záviděníhodné tréninkové centrum na Složišti. A ještě na stará kolena, když se klub počátkem 90. let topil v problémech, ač předtím „odstaven“, opustil chalupu v Podkletí, aby ho znovu postavil na nohy. Neskutečný klubismus.

Pochází z Písku, kde se 28. července 1929 narodil a kopal za místní ČSK. Na vojnu narukoval do pražské Ruzyně a pošilhával po nedalekém, slavném armádním ATK, pozdější Dukle Praha. Ale nevyšlo to. Talent se však neutajil, a když svlékl zelené sukno, ozvala se Viktoria Plzeň. Už byli domluveni, když se ozvala maminka. Oplakala to, a tak kývl na nabídku bližších Českých Budějovic. Byl rok 1953 a poprvé oblékal dres Dynama na hřišti u plynárny. Hrál v něm až do roku 1967, kdy v osmatřiceti usoudil, že už toho bylo dost a ukončil kariéru.

Nejslavnější zápas? „Asi domácí utkání s ligovou Slavii Praha na hřišti u plynárny. Už nevím, v kterém to bylo roce (2. 10. 1954, pozn. aut.), ale dal jsem brankáři Jonákovi dva góly a my vyhráli 3:2. Krásný zápas před spoustou diváků,“ vzpomínal na chalupě v Chlumečku při oslavách 85. narozenin. Měl smůlu, že 50. a 60. léta, do nichž jeho hráčská kariéra spadá, nepřinesla žádný výrazný sportovní úspěch. Maximem byla II. liga, i když o události a zážitky, někdy i zlomové, nebyla nouze. Zdeněk Čadek nastupoval jako útočník, pravé křídlo. Vysoký, důrazný, s dobrým výskokem. A odjakživa srdcař, který by na place nechal duši. Není divu, že za pár let dostal kapitánskou pásku a ta mu zůstala plných deset let. Vlastně až do konce kariéry.

Zahrál si s exsparťanem Zemanem

V počátcích si pod Černou věží zahrál s některými hráči ze slavného prvoligového ročníku 1947/48. „To byli hoši, kteří něco uměli! Polák, John, Horčička, Kubeš, Novák, Venca Pražák. A také Pepík Zeman, náš hrající trenér a bývalý hráč Plzně, Sparty a národního týmu. K němu jsem měl blízko a velmi jsem si ho vážil. Hrál se tu dobrý fotbal, ale výš jsme to nedotáhli. Popravdě k tomu nebyly ani podmínky,“ vzpomněl na první polovinu 50. let.  V roce 1953 se také objevil název Dynamo. Přesněji DSO Dynamo České Budějovice. A název už klubu zůstal, s drobnou výjimkou let 1992 – 2004, kdy se vrátil k historickému jménu SK České Budějovice.

V roce 1954 vyjel s fotbalem poprvé do ciziny, do Rumunska, jako reprezentant „energetiky“ DSO, tedy všech klubů s názvem Dynamo. Prakticky všechny hráče dodala prvoligová Slavia Praha, která spadala pod Energovod. Z Budějovic jelo trio Václav John, Míla Šerý a Zdeněk Čadek. „Tenkrát jsem poprvé v životě letěl letadlem. Sehráli jsme tři zápasy a pro mě to byl jeden z mých fotbalových vrcholů.“

Od sezony 1959/60 do 1964/65 se opět hrála II. liga, než černobílí sestoupili do divize. „Těch pět druholigových sezon jsme si užili. Z mé generace vzpomínám na kamarády Mílu Šerého, Frantu Zemana, Pohůnka, Ševečka, Bláhu, Mirču Wolfa. Připomenout ale musím i Pepíka Svobodu, Kovaříka, Thalera, Žubora, Vavřinu a Čapka, Hůlku, Boudu, Kuše. Pravda, v té době mezi námi nebyl nikdo, kdo by se prosadil do ligy a dostal až do národního mužstva, ale hrál se tu po všech stránkách dobrý fotbal. Jezdilo se do Ústí nad Labem, Děčína, Liberce, Teplic a druhý den se šlo hned do práce, protože profesionalismus neexistoval. Za zápas jsme brali ve II. lize 100 Kčs jako kalorné podle směrnic a 10 korun jsme vraceli jako daň. Peníze tenkrát nehrály žádnou roli. To přišlo až mnohem později,“ zdůraznil Zdeněk Čadek. Pracoval v Jihočeské energetice jako úředník a postupně se vypracoval až na ředitele montáží. Až do odchodu do důchodu v roce 1990 řídil i největší sloučený závodu pro okresy České Budějovice a Český Krumlov, kde šéfoval provozu i montážím. K fotbalu vedl oba syny Milana se Zdeňkem ml., kteří to dotáhli až do A-týmu Dynama. Milan už řadu let zastává funkci klubového sekretáře.

Tři stovky v saku a přeřazení do A třídy

Po pádu z II. ligy hrál ještě dva roky divizi, pak vypomáhal v béčku. Už jako funkcionář byl u toho, když mužstvo v ročníku 1966/67 vyhrálo skupinu na skóre před Karlovými Vary. Oba týmy měly 39 bodů, ale skóre Jihočechů 55:18 bylo lepší než 54:19 Západočechů. Jenomže se dohrávalo u zeleného stolu a Dynamo putovalo místo do II. ligy až do I. A třídy! „Nás nepotopila výhra 10:0 v posledním kole na hřišti českobudějovické Lokomotivy, ale až tři stovky, které ve svém saku po třech týdnech najednou našel rozhodčí utkání. Za tu výhru nás nemohl nikdo poslat dolů, tak se hledal důvod. A našel se, protože předseda karlovarského klubu byl bratrem předsedy fotbalového svazu. Neříkám, že by kluci z Lokotky hráli v tom zápase jako o život, ale takových zápasů v dějinách českého fotbalu najdete… Ale nikdo kvůli tomu nebyl poslán o dvě soutěže níž,“ uvedl k černé kapitole budějovického fotbalu, která vyústila tvrdým přeřazením o dvě patra níž.

Do čela oddílu kopané se dostal v roce 1975 a byl jím až do roku 1990. „Jako kapitán jsem chodil týden co týden na schůze fotbalového výboru, dostal jsem nabídku, abych se stal jeho členem. A také jsem chvíli trénoval, ale víc mě pak chytilo to funkcionaření,“ prozradil, jak se stal činovníkem Dynama. „Přede mnou zde působila řada lidí, kteří pro fotbal udělali nemálo – předsedové Tělovýchovné jednoty Václav Holický, ing. Miroslav Filip, Josef Kohout, z fotbalových předsedů to byli Alois Gückelhorn, Jan Nový, Václav Šindelář, Jan Šrámek. Zažil jsem hodně nadšenců, zvláštní kapitolou byl dlouholetý sekretář Jan Turek, má „pravá ruka“. Byl první, kdo v klubu zavedl prvky profesionalismu: hráči absolvovali pravidelné rehabilitace, dbalo se na řádný tréninkový proces, klukům byly vštěpovány principy sportovní morálky – odpovědnost ke kolektivu, zásady životosprávy, zkrátka základ, od něhož se odvíjí kariéra úspěšného sportovce.“

A profesionalismus, který se musel za socialismu tutlat? „Řešilo se to například tak, že fotbalisté byli formálně zaměstnáni v Teplárně nebo Jihočeských energetických závodech, kam zašli tak dvakrát týdně, ale šel jim plat. Podnikům byly prostě předem přiděleny mzdové prostředky navíc a z těch se hráči platili. A tak to bylo v celé republice. Mhouřilo se oko a mzdy „profíků“ se přenášely na podniky. Ale nebyly to velké peníze, protože sjednocená tělovýchova posílala přes krajské výbory dotace na sportovní činnost, nikoli ovšem na mzdy. Tohle vzal na sebe tehdejší ředitel ČEZ Josef Multerer, a musím říci, že s hrozným osobním rizikem. Tenkrát existoval ukazatel neoprávněně vyplacené mzdy, který se trestal. A člověk nikdy nevěděl, kdo, kdy, jak a s kým v zádech přijde a ukáže prstem.“

Postup do ligy po 37 letech

V roce 1985 zažil Zdeněk Čadek vrcholný okamžik své funkcionářské kariéry, když jako šéf klubu dovedl tým po 37 letech do I. ligy. Ale trochu ho kazila aféra s Brnem. Jeho zástupci se pokusili uplatit některé budějovické hráče – a protože na to policie přišla, skončili u soudu. A Brno muselo II. ligu vyhrát, aby ji udrželo, jinak ho čekal sestup. Dynamo tak postupovalo ze druhého místa. „Byli jsme za nimi o několik bodů, měli z nás strach, a tak se pokoušeli uplácet. Pravda je, že policie šla předem najisto. Kluka, který chtěl peníze předávat, chytila před zápasem, jejich předsedu dokonce zavřeli. Postup to byl se škraloupem, protože se všechno obrátilo proti nám. Ale my věděli své a radost jsme měli všichni obrovskou,“ vrátil se k rozhodující události postupu do nejvyšší soutěže na úkor Zbrojovky. V první lize se Dynamo zdrželo jen dvě sezony (1985-86 a 1986-87).

V roce 1990 odešel do důchodu. V nové éře byl řadě lidí, co se chtěli v budějovickém fotbale prosadit, trnem v oku, a tak s hořkostí odešel. Bez fotbalu byla ale jen chvíli, než dostal koncem roku 1993 nabídku, aby se vrátil a pomohl svými bohatými zkušenostmi. A v klubu prožil další „pětiletku“ do roku 1999, kdy ho opustil definitivně. V posledním roce ještě zažil, když byla 20. ledna 1999 do obchodního rejstříku zapsána akciová společnost SK České Budějovice. Stal se jejím předsedou představenstva a byl jím do 27. 7. 2000. V té době zároveň zastával i post výkonného ředitele.

Byl u obou hlavních etap přestavby stadionu na Střeleckém ostrově. Nejdříve, když se v polovině osmdesátých let minulého století svépomocí stavěla hlavní tribuna a pak už v nové éře, když se začal přestavovat (2004). To už byl ale majetkem města. „Klub byl ve finanční krizi, a aby přežil, vyjednali jsme na radnici, že ho město odkoupí. Bylo to jedno z mých nejšťastnějších rozhodnutí, protože s odstupem let je jasné, že samotný klub by na jeho dostavbu, modernizaci a položení vyhřívaného trávníku nestačil,“ uvedl k převodu stadionu do rukou města. A stejně žasl nad dobudováním tréninkového centra na Složišti, které se otvíralo v lednu 2004.

Fotbal miloval. V nejúspěšnějším jihočeském oddíle, který vytáhl ze třetí ligy až do první, odvedl velký kus práce a právem je nazýván klubovou legendou. Nesmrtelnou legendou.