Aleš Kočí: V Písku máme dobrý tým, není čeho se bát
Los 24. kola ČFL navedl proti sobě čtrnáctý Písek a dravého nováčka Olympii Hradec Králové, který před dvěma léty ještě působil v krajském přeboru. Nyní vede tabulku třetí nejvyšší soutěže a netají se ambicemi na další postup. Jihočeši chtěli na své půdě odčinit podzimní porážku 1:5 ze souboje v Hradci, zároveň potvrdit slibnou formu z posledních zápasů. Za výkon se nemuseli stydět, ale výsledek 1:2 zastavil jejich bodovou sérii.
Po úspěších s béčkem Táborska resp. Převýšovem a následné remíze v Praze s Vyšehradem, kde však nedosáhli na prémii v neúspěšném penaltovém rozstřelu, se Písečtí doma „na Dukle“ zkusili vytáhnout na kvalitně poskládaný hradecký celek (nemá nic společného se známějšími „votroky“, naopak, vytváří jim městskou konkurenci) v čele s kapitánem Karlem Pitákem, jenž hrával v pražské Slavii, Jablonci či rakouském Salcburku.
Neuběhla ani celá čtvrthodina zápasu ve studeném a deštivém sobotním dopoledni, když strážce domácí branky Lukáš Varyš poprvé lovil míč ze sítě. Hosté skórovali po nepříliš povedeném kopu od rohového praporku, na který však nedůsledně reagovali bránící hráči. Po krátkém útlumu se písecký celek postavil na nohy a stále více zatápěl Východočechům na jejich polovině. Do šancí se dostali Martin Voráček, Martin Held či Václav Hrachovec a první z nich ve 45. minutě vyrovnal z penalty.
Trenér křičel, ať si dají pozor
Jenže v nastaveném čase před odchodem do šatny inkasovali domácí podruhé. „Bohužel, porazili jsme se sami. Dostaneme nešťastný gól na začátku, potom vyrovnáme a trenér na nás ještě křičí, ať si dáme pozor a uhlídáme si to do přestávky, ale dopadne to takhle. Nedohráli jsme standardní situaci, byla to velká škoda,“ litoval zkušený záložník, jemuž bude v srpnu šestatřicet.
Písečtí měli před sebou celý druhý poločas na záchranu výsledku. Hráli dobře, vytvářeli si příležitosti, ale skóre se nezměnilo. Soupeř při svých kvalitách udržel zápas pod kontrolou. „Snažili jsme se hrát fotbal a smazat náskok Olympie. Všichni jsme jezdili a odvedli maximum. Chyběl jenom ten gól,“ ohlížel se Aleš Kočí, jenž posílil mužstvo od břehu Otavy v nedávné zimní přípravě.
Svěřenci trenérů Ondřeje Prášila a Milana Nouska mladšího ztratili doma cenné body. Ukázali však divákům, že dokáží přinejmenším držet krok i s nejlepšími týmy v soutěži. „Myslím, že můžeme hrát s každým. Máme dobrý tým, není čeho se bát. U nás je to jenom o hlavě a o tom, aby každý na trávníku odevzdal všechny síly. Zatím to jde, až na zápas v Benešově, kde jsme si mysleli, že jsme Real Madrid. A to nejsme. Není možné to jen tak odchodit. Každý si potom sáhl do svědomí a od té doby jsou výkony solidní,“ pustil se do rozboru.
Podepsal smlouvu na rok a půl
V jarní části sezony se Aleš Kočí začlenil do týmu, který má určitě navíc, než představuje čtrnáctá příčka v tabulce. „Jediné co chybí, je nějaká ta konkurence a tlak na základní jedenáctku. Aby každý ze sebe vyždímal úplně všechno, když uvidí, že za ním čekají tři vlčáci. Bohužel, máme zraněné hráče a ti zdraví si teď mohou ulevit s vědomím, že v zádech zůstávají jenom kluci z dorostu, kteří mají teprve kariéru před sebou,“ zamyslel se nad aktuálním stavem.
Po příchodu do Písku mu chvíli trvalo, než si zvykl na nové prostředí, spoluhráče a způsob hry. „Byl jsem zvyklý na trošku jiný styl fotbalu. V Táboře byla hra postavená tak, že jste přijímal balon a hned jste věděl, kam ho máte dát. Fungovalo to naslepo. Tady jsem třeba třikrát čtyřikrát nahrál a nikdo tam nebyl. Člověk si musí zvyknout a sladit se s týmem. Troufám si říct, že teď už o sobě víme. Sedá si to. Každý už předvídá, jak se zachovám a kam dám balon. Také já vím, kam si naběhnou kluci. Tohle vždycky potřebuje čas,“ potvrdil starou pravdu.
Konstruktivní středopolař začínal s fotbalem v Dobříši. Vyjma intermezza v barvách Milína působil do roku 2002 na příbramské půdě, odkud se přes Liberec a Ústí nad Labem posunul do Strakonic a v lednu 2006 přestoupil do třetiligových Prachatic. Od léta 2007 až do uplynulé zimy působil v Táborsku. „Probírali jsme situaci s trenérem Nádvorníkem. Byl se mnou spokojený, ale říkal, že nebudu hrát určitě od základu, že tam má mladé kluky. Nechci sedět na lavičce. V mém věku potřebuju hrát a bavit se fotbalem. Proto jsem zvolil Písek,“ vysvětlil volbu nové štace, kde podepsal smlouvu na rok a půl. „Na jihu Čech jsem ještě nehrál za Hlubokou a Milevsko,“ usmál se harcovník, jenž stále dojíždí z Příbrami.
