Posila Táborska David Skopec: Vždycky, když obuju kopačky, udělám maximum

V této sezoně jste nastupoval v divizi za Sokol lom, který svou skupinu vyhrál. Po fúzi klubů s FC Silon Táborsko jste podepsal smlouvu s druholigovým Táborskem. Jaké jsou vaše první dojmy a očekávání?

„Lidi kolem mě to berou jako comeback, ukončení nějakého období, v kterém mi úplně nešla karta, jak se říká, vypadalo to už se mnou, co se týče sportovní kariéry, všelijak. Spíš nijak než všelijak. Já v tomto období dost poznával sám sebe. Musel jsem si srovnat hromadu věcí, zjistit, co od sebe vlastně chci, jak chci lidsky vypadat. Já celý život jel v iluzi, vítězstvím ke štěstí. Uměl jsem jenom podávat výkony. Najednou jsem ten fyzický výkon nemohl podávat žádný, tělo řeklo dost a já vypadnul z téhle bubliny. Sám jsem to bral jako obrovský neštěstí, nakonec se to ukázalo jako to největší štěstí, zaplatil jsem a ztratil asi víc, než bych chtěl, ale to k té cestě každého z nás asi patří, tímhle chci všem, kdo se se mnou natrápili, ať už vydrželi, nebo ne, poděkovat. A co očekávám? Jediný, skočit do toho jako Fénix. Jsem vděčný za každý den a vždycky, když obuju kopačky, udělám maximum. A ten rok v Lomu byl úžasnou zkouškou. Vrátilo mě to zpátky do hry, bylo to místo, kde jsem byl sám sebou, potkal sem tam spoustu lidí, který můžu považovat za kamarády, nový zážitky, a to je k nezaplacení.“

Zeptáme se ještě jinak, jaké máte plány v mužstvu FC Silon Táborsko, kde určitě je těžká konkurence záložníků?

„Jestli tam bude těžká konkurence, ideálně na každém postu, což by znamenalo velký počet kvalitních hráčů, je to předpoklad k tomu být úspěšnější jako tým i jako jednotlivec. Někdo potřebuje hnací motor a konkurence nemusí být špatným motorem. Já slovo konkurence nemám rád, jsou to pro mě všechno spoluhráči, a jestli někdo z nich bude na mém postu platnější než já, budu první, kdo mu bude držet palce a krýt záda, budu trénovat a připravovat se tak, abych byl připravený co nejlíp, a jestli mě bude tým potřebovat každý víkend nebo ne, já budu ready. Pro mě je konkurence ten, kdo má o víkendu jinou barvu dresu, a to je konkurence co zase žene dopředu mě.“

Na jakém postu v sestavě se vlastně cítíte nejlépe?

„Na pozici číslo 6.“

Kde jste fotbalově vyrostl, který klub vás vychoval?

„Můj první klub byl v Týnci nad Sázavou a od žáků jsem byl v Benešově. Tady jsem poznal trenéra Havlíčka, kterého bych označil víc než nějaký klub. Za toho, kdo mě fotbalově vychoval a za to, co pro mě dělal a naučil, mu budu vždycky vděčný.“

Nejste žádný nováček, podle transfermarkt.com máte v nohách 76 druholigových utkání. Měl jste někdy šanci hrát tu první?

„Přiznám se, že přesné číslo startů úplně nevím, tak vám budu věřit, že je to pravda. Rozhodně si ale pamatuju počet gólů v profesionálních soutěžích, ale ten radši čtenářům neřeknu (smích). Šanci si zahrát první ligu jsem neměl, ale nebudu lhát, kdybych měl možnost, zahrát si jí po boku svého parťáka, tak by to bylo něco, co v hlavě asi mám. Já toužil a chtěl, prostě dělat fotbal, kdekoli a když se to povedlo a mám to štěstí, tak jsem to chtěl vždycky dělat co nejlíp. Na co to bude stačit, to uvidíme, třeba ta šance na první ligu bude zrovna tady v Táboře! Já se soustředím na věci, co můžu každý den ovlivnit a nějaké dlouhodobé cíle, ty samy o sobě nic nepřinesou.“

Je vám 28 let a máte za sebou řadu angažmá. Na které rád vzpomínáte? Třeba na Vlašim, kde jste nastoupil do svého prvního druholigového duelu?

„Za každou zkušenost a angažmá jsem moc rád, nějakým způsobem mě utvářelo sportovně i lidsky. Skvělé prostředí bylo a moc rád vzpomínám na angažmá v Dukle, která mi dost pomohla v době, kdy jsem nebyl zdravotně úplně OK a celkově to mělo zvláštní příběh. Hrozně rád taky vzpomínám, pro někoho možná nepochopitelně, na angažmá v Sokolově. To bych za nic nevyměnil.“

Vzpomenete si na utkání z léta 2020, kdy jste v dresu Viktorie Žižkov vyhrál v Táboře 3:1?

„Docela si vzpomínám, my jsme měli za sebou fantastickou letní přípravu, opravdu nám to v tu dobu šlapalo a hráli jsme super fotbal, tohle bylo jedno z prvních kol, jestli ne úplně první. Bylo obrovské horko, pamatuju si krásnou trávu a podmínky na Kvapilce. Tenkrát proti mně vlastně nastoupili tři moji spoluhráči z Lomu – Kůča, Zbyňa a Schrami (Kučera, Musiol, Schramhauser, pozn. autora). Bránili jako blázni, měli zaparkováno před vápnem, my ještě dostali gól z jediné střely, od Pítrse (Petr Plachý) do šibenice. Takže nám bylo fakt horko, ale otočilo se to už do poločasu, myslím. Třešničkou byl gól Davida Březiny z trestňáku ve druhé půli, to si budou asi fanoušci pamatovat, pár jich určitě trefil i v dresu Tábora. Takže jo, docela si to pamatuju, já teda dostal akorát žlutou kartu a docela se kopal za uši a někdy v 70. minutě šel dolů (smích).

Sečteno, podtrženo, jak se na novou výzvu těšíte?

„Upřímně? Nijak zvlášť, spíš cítím vděk než nějakou speciální radost, já mám radost z každého dne, že můžu dělat, co jsem si vždycky přál. Já jsem se už srovnával se sportovní smrtí, a to co mi fotbal vždycky dával, jsem dokázal přenést i do běžného života, přesto jsem vždycky věřil, že jsem na správné cestě a vlastně neřešil, jestli mě to přivede zpátky, nebo ne. Vytvořil si svůj svět a domovní řád, jel krok za krokem a jsem zpátky. Takže jdeme na to a ať se stane, co se má stát! Já budu dělat, jak nejlíp umím. Vlastně se strašně těším (smích). Držte palce!