Před 16 lety zemřel fotbalový vojevůdce Josef Bican. Nejraději jezdil na ryby do Sedlice

O zajímavém setkání s legendárním fotbalistou Slavie Praha a střelcem všech střelců nám vyprávěl náš dlouholetý redaktor Milan Šíma, který měl to štěstí hovořit se slavným Pepim osobně.

V roce 1993 jsem pracoval jako redaktor týdeníku Mladý svět a měl jsem tu čest několikrát navštívit Josefa Bicana v jeho bytě. Bylo to u příležitosti jeho osmdesátých narozenin. Společnicí mi byla kolegyně Mirka Nováková, která držela otěže rozhovoru ve svých rukou. Byla velice bezprostřední, zatímco já cítil k panu Bicanovi tak obrovský respekt, že jsem měl zpočátku problém pořádně pozdravit.

Už chvilku po vstupu se dalo poznat, pro koho je domov domácím hřištěm. Zatímco na tom fotbalovém bezesporu kraloval Josef Bican, tady patřilo vedení týmu někomu jinému. Jemná, ale zároveň i energická dáma byla silnou osobností. Na obou byl znát vzájemný respekt, který k sobě navzájem cítili. Strávili spolu dlouhých 58 let věrně bok po boku. Bicanova manželka Jarmila zemřela na den přesně deset let po něm.

Nenarodil se do kolébky s monogramem, ale ani to mu nakonec nezabránilo v pozdější hvězdné fotbalové kariéře. „Neměli jsme žádné hračky, tak jsme lítali celé dny po ulici a proháněli vlastnoručně vyrobený hadrák. My chudí hubení a věčně hladoví kluci ulice jsme měli pohyb v krvi. V tom jsme měli oproti dnešním klukům velkou výhodu. Dobře jsem cvičil, zvládal jsem salto dopředu, nazad, uměl jsem chodit po rukách třeba až do druhého patra,“ vzpomínal.

Při rozhovoru vládla velice přátelská nálada. Jakkoliv je Josef Bican obrovskou fotbalovou legendou, stále působil skromně a ochotně odpovídal na všechny otázky. I když ve svém životě zažil různé peripetie, nesnížil se k tomu, aby špatné i neuctivé chování vůči němu chtěl někomu vrátit. A že by si mohl postěžovat třeba na komunistický režim, který ho chtěl odsunout na vedlejší kolej. „Všechno jsme vydrželi a žijeme s pocitem čistého svědomí,“ řekl za souhlasného pokyvování jeho ženy.

Už ve vídeňském Rapidu si zvykl na elegantní oblékání, což tam bylo normou a reprezentací klubu. Dostalo se mu to do krve a byl takový i ve svých osmdesáti. Na to ostatně pečlivě dohlížela jeho manželka. V Rapidu také dostal za úkol přibrat na váze, protože byl hubený. Takže každý den chodil na obědy do hotelu Schneller.

Hrozně rád vzpomínal na prázdniny u tatínkových rodičů v Sedlici, kde se upekl jeho příchod do Slavie Praha. „Tam jsem poznal kouzlo rybaření, jemuž jsem propadl stejně jako fotbalu. Zrodila se tu i houbařská vášeň,“ zasnil se.

Tady se nejspíš zrodil jeho silný vztah k Československu. Ten se potom projevil i tím, že se stal jeho občanem. Vlastně si také uvědomil, kdy to pocítil naplno. Bylo to v roce 1932, kdy se svým Rapidem nastoupil proti pražské Slavii. Okouzlil ho přitom výkon Vlasty Kopeckého. A sám prozradil, co cítil: „Jakmile jsme se ocitli na české půdě, cítil jsem, toto je země, do které patřím.“

Čas příjemně plynul, ani odejít se nechtělo. Jenže každý příběh má svůj konec, a stejně i naše posezení mělo svůj závěr. Josef Bican dosáhl svých úspěchů tvrdou dřinou. Nejenže perfektně ovládal balon, ctil i svoje spoluhráče, ale také byl snad nejrychlejším fotbalistou. Po oficiálním tréninku si sám přidával sprinty, a to mu potom zajišťovalo potřebný náskok před soupeřem. Dokázal svůj přirozený talent i inteligenci využít ve svůj prospěch. I když byl na vrcholu, nepřestal v úsilí se pořád zlepšovat. „Jedno platí stále. Kdo chce v kopané něčeho dosáhnout, musí tvrdě a poctivě pracovat, nenechat se ukolébat prvními úspěchy, ale snažit se být stále lepší a lepší. A přitom zůstat skromný,“ vzkázal mladým fotbalistům Josef Bican.

Definitivní konec naší návštěvy zařídil krásný a obrovský černý kocour Číčák. Uvelebil se na klíně Josefa Bicana a očima nám dával jasně najevo, že už jsme jeho pána otravovali dost dlouho a že je čas vypadnout.  Navíc jeho velitel má taky ještě práci ve Stromovce, kde se s manželkou staral o toulavé kočky.

Bicanův syn Ivan při slavnostním uvedení pamětní desky na hřišti v Sedlici.